Architekturu nelze chápat jako uzavřenou disciplínu. Je součástí lidské civilizace, která může planetě pomoci prosperovat, nebo ji naopak uvrhnout do stavu neobyvatelnosti. Pokračující prolamování planetárních mezí přitom svědčí o tom, že dnes směřujeme spíše k druhé z těchto možností a lidstvu nezbývá než reflektovat souvislosti, před nimiž západní společnosti dlouho zavíraly oči.¹

V užším slova smyslu lze za „zakořeněnou“ považovat architekturu vznikající tradičními postupy, z lokálních materiálů, s důrazem na kontext místa a kultury.Kaple v NesvačilceCasa De Mi Luna Historik architektury Kenneth Frampton viděl v tomto přístupu, který v roce 1983 definoval jako „kritický regionalismus“, příležitost formálního návratu k tradici a odpoutání se od universalismu moderní architektury. Zakořeněná architektura současnosti je prodloužením této tendence: touha po „zakořenění“ vychází z hlubšího zklamání z globalizované architektury, která nabízí plošná, ve skutečnosti ale mnohdy „vykořeněná“ řešení architektonických a urbanistických problémů.

V širším výkladu může ale „zakořeněnost“ znamenat něco víc: citlivost k provázanosti lokálního a globálního či sounáležitost s nelidskými aktéry – faunou a flórou. Zakořeněná architektura přináší nové perspektivy, jak na pozici člověka na Zemi nahlížet, a rozšiřuje pojetí architektury od samotné výstavby až k péči o půdu či správě obydlí všech pozemšťanů.Rezervace velkých kopytníkůEkofarma ve Velkých Hostěrádkách V neposlední řadě nás učí vidět řetězce příčin a důsledků spjatých s vystavěným prostředím, které klima a životní prostředí výrazně ovlivňují. Jak se stalo, že je dnes architektura vykořeněná? A existují strategie, jak ji opět nechat zakořenit?

Holocén, antropocén, chthulucén

Oficiální geologické období, ve kterém se nacházíme – holocén –, začalo zhruba před téměř 11 700 lety po konci poslední doby ledové.² Jestliže však bylo pro tuto epochu charakteristické stabilní klima s fluktuací o přibližně 0,7 °C,³ pak se zřejmě vzhledem k současnému globálnímu oteplení o 1,52 °C oproti předprůmyslové éře nacházíme v novém světě.⁴ Neoficiálně je tento svět označován jako „antropocén“: geologické období, kdy lidstvo mění planetární pravidla svou vlastní činností.⁵ Filozof Bruno Latour komentuje tuto epochální neukotvenost následovně: „Někteří se připravují na život jako pozemšťané v antropocénu; jiní se rozhodli zůstat lidmi v holocénu.“⁶ Právě zakořeněná řešení mohou být jedním ze způsobů, jak povědomí o nestabilitě dnešního světa přetvářet do konkrétní podoby a posilovat odolnost staveb, sídel a komunit vůči budoucím krizím.Odolná architekturaArchitektura komunitArchitekti pro bono

 Feministická filozofka a bioložka Donna J. Haraway antropocén označuje za období masového vymírání, katastrof a bezprecedentního odvracení zraku. Nabízí však východisko, a to skrze přerámování antropocénu na „chthulucén“, epochu, v níž „nebe ještě nespadlo“ a v níž je prostor pro obnovu biologické rozmanitosti Země. Termín „chthulucén“ je složený ze dvou řeckých slov – khthôn a kainos –, které dohromady představují „časoprostor“. Khthôn je půda či země, kainos označuje čas začátků a pokračování. V řecké mytologii byly chtonické bytosti silami Země a Haraway si je představuje jako chapadlovitá monstra zahloubená v humusu, která demonstrují smysluplnost zemských procesů.⁷ Pro člověka hledajícího nové místo na Zemi jsou tyto chtonické síly připomínkou, že Země není jen pasivním pozadím, ale aktivním účastníkem procesů, jichž jsou lidské stavby a sídla součástí. V chthulucénu přestává být člověk hlavním aktérem planetárních procesů a řadí se vedle množství dalších živých a neživých entit, které nelze zcela ovládnout. „Zakořeněná“ je pak taková architektura, která se snaží být vůči těmto silám pokorná.

Gaia a „kritická zóna“

Haraway v souvislosti s novou epochou popisuje Zemi nikoli jako zdroj, ze kterého si lze brát, ale jako komplexní systém a potenciálně ničivou sílu. Označuje ji termínem „Gaia“, který poprvé použili chemik James Lovelock a mikrobioložka Lynn Margulis v 70. letech a jímž Zemi charakterizovali jako živý přírodní celek ovlivňovaný vnitřními silami.⁸

Už v 19. století však Zemi jako živý organismus popsal přírodovědec Alexander von Humboldt:⁹ V pětidílném spisu Kosmos objevuje Zemi jako systém kooperujících sil, ve kterém jsou na sobě jednotlivé části přírody vzájemně závislé.¹⁰ Humboldt jako jeden z prvních tvrdil, že lidé mohou hrát v transformaci životních podmínek na Zemi zásadní roli a upozornil také na tenkou vrstvu na povrchu planety sahající „od uhelných slojí po nejvyšší vrcholky“, v níž bují veškerý život.¹¹ V „kritické zóně“, jak tuto „kůži Země“ označují vědci, se vše živé spojuje a odehrávají se zde pro lidstvo klíčové procesy. A právě křehkosti této zóny, kterou člověk ohrožuje svojí činností, je v antropocénu třeba věnovat pozornost. Podle Humboldta skrze přírodní procesy metamorfózy, spalování či tlení nedochází nutně k vyhlazení, ale k nekonečné obnově. Abychom však kritické zóně porozuměli, je třeba pozorně sledovat její historické proměny a trpělivě se učit, jak se o Zemi, kterou v současnosti ničíme, máme starat.¹²

Pro chápání vztahu prosperity Země a lidí je přitom klíčové už to, jak planetu vyobrazujeme. V diagramu Tableau physique¹³ Humboldt znázornil řez ekvádorskou horou Chimborazo s výškovými gradienty, které pomohly uvědomit si vzájemné vztahy mezi zeměpisnou šířkou, nadmořskou výškou a rostlinnou skladbou. Tím odkryl souvislost mezi lokálními a globálními procesy, a položil základ definici podnebných pásů.¹⁴ O něco podobného se nedávno pokusili architektka Alexandra Arènes, filozof Bruno Latour a geochemik Jérôme Gaillardet, kteří ve svém zobrazení Země přesunuli kritickou zónu z povrchu do středu planety: touto anamorfózou¹⁵ chtěli docílit adekvátnější reprezentace, která by demonstrovala význam kritické zóny pro veškerý život na Zemi a upozornila zároveň na její kritický stav. Divák při pohledu na tuto „planetu naruby“ získává pocit, že nežije na povrchu, ale uvnitř Země – propojený s opakujícími se přírodními cykly a absolutně závislý na její kondici.¹⁶

Kobliha jako řešení

Jak souvisí pojmy kritická zóna s udržitelnou architekturou? Vystavěné prostředí je součástí této vrstvy a zhmotněním ekologických, ekonomických a sociálních procesů, které se v ní spojují. Pokud bychom pak hledali nápovědu, jak úvahy o kritické zóně přetavit v praxi, můžeme se inspirovat teorií ekonomky Kate Raworth, která v roce 2012 formulovala tzv. „ekonomiku koblihy“ (Doughnut Economics), v níž podobně jako Arènes, Latour a Gaillardet pracuje s diagramatickou reprezentací planetárního ekologického a sociálního systému složenou ze dvou soustředných kruhů.¹⁷ Menší kruh se vztahuje k sociálnímu minimu, tedy k základním životním potřebám, a větší kruh představuje ekologický strop v podobě „planetárních mezí“ (planetary boundaries).¹⁸ V prostoru mezi kruhy pak vzniká „kobliha“: svět, který je ekologicky bezpečný a sociálně spravedlivý. Cílem ekonomiky koblihy tak je „zakořenit“ ekonomiku zpět do sociálního a ekologického systému, a zajistit tak potřeby všech lidí v rámci kapacit Země. Architektura a stavebnictví hrají přitom v tomto úsilí důležitou roli.Integrovaná architektura

Architekti Dani Hill-Hansen a Kasper Guldager Jensen vybízejí například v knize Doughnut for Urban Development k tomu, aby byl urbánní rozvoj veden principy dobrého života a regenerace přírody v lokálním i globálním měřítku.¹⁹ Architekti*ky a další aktéři, kteří svou prací přispívají k tvorbě vystavěného prostředí, by pak měli přinášet konkrétní návrhy směřující ke klimatické spravedlnosti (climate justice): kromě přímé finanční podpory zemím výrazně zasaženým klimatickou změnou by bohaté státy a města měly svoji historickou odpovědnost za prolamování planetárních mezí kompenzovat také ambiciózní regenerativní praxí.²⁰ Zakořeněná architektura tedy nemusí znamenat pouze využívání lokálních materiálů a návaznost na místní kulturu a tradice: důležitá je především komplexní péče o ekosystémy, které se rozpínají napříč měřítky, od mikroskopického po makroskopické.

Od lokální praxe ke globálnímu stylu a zpět

Jaké konkrétní podoby pak může zakořeněná architektura mít, pokud jde o dílčí stavby, technologie, řemesla či materiály? V roce 1964 otevřelo Muzeum moderního umění (MoMA) v New Yorku výstavu s názvem Architecture without Architects: A Short Introduction to Non-Pedigreed Architecture, jejímž kurátorem byl architekt a kritik Bernard Rudofsky.²¹ Výstava si kladla za cíl ukázat, že v architektuře není vždy zapotřebí profesionálních architektů. Rudofsky diváky seznámil se stavebními tradicemi původních obyvatel zemí s různorodými krajinami a životními a klimatickými podmínkami. Chtěl tím upozornit na skutečnost, že z lokální architektury – tvarů a materiálů, jejichž volba nepodléhá jen estetickým a ekonomickým kritériím – můžeme čerpat inspiraci a moudrost.²²

Svoji výstavu však Rudofsky připravoval v době, kdy dominantní tendence v architektuře industrializovaných zemí směřovala opačným směrem: ke globální unifikaci stylu, která má podle teoretičky Marion von Osten původ v modernistické architektuře. Ta se měla stát „symbolem a organizačním modelem“ moderního člověka nejen v Americe a v Evropě, ale i v koloniích.²³ Státy globálního Jihu se pod koloniální nadvládou staly laboratořemi evropských avantgardních architektů, kteří skrze puristickou strohost nabílených konstrukcí vytvářeli iluzi předělu mezi moderním a předmoderním. Nejen že tedy nedošlo k transferu poznání z Jihu na Sever, ale místní architektonická praxe byla navíc zastíněna imperiálním importem. Někde tady pak nastává moment vykořenění: architektura se stává sadou abstraktních pravidel, které je možné přenést kamkoli.

Ke kritické revizi modernistického myšlení o vystavěném prostředí dochází dnes stále častěji, a to v rámci praxe, kterou lze označit za „dekarbonizační“ a současně „dekolonizační“.²⁴ Na architektonickém bienále v Benátkách v roce 2023 s názvem The Laboratory of the Future například kurátorka Lesley Lokko poskytla prostor dříve nedostatečně zastoupeným aktérům a upřela svou pozornost primárně na Afriku a africkou diasporu.²⁵ Lokko záměrně zvolila termín „aktéři“, aby rozšířila výklad architektury o ty, kdo zůstávají v jejím klasickém pojetí opomíjeni. Těmito aktéry mohou být lokální komunity, aktivisté*ky či zvířata.²⁶ Přehlídka se tak vzepřela prezentaci globalizované architektury a otevřela témata úbytku přírodních zdrojů a zmocňování se bohatství druhých.

Vítězný brazilský pavilon se například svou výstavou Terra pokusil redefinovat minulost a spolu s ní i budoucnost: pokrytím modernistického pavilonu hlínou oslavil autorský kolektiv tradice původních obyvatel Brazílie a komunit quilombolas – skupin, které byly utlačovány koloniálními mocnostmi a následně odsunuty, aby udělaly prostor modernistickému městu Brasília.²⁷ Území, na kterých původní obyvatelé a quilombolas žijí, jsou přitom dnes těmi nejzachovalejšími v Brazílii.²⁸ Tradiční postupy a technologie těchto komunit spjaté se správou půdy a tvorbou i vnímáním vystavěného prostředí jsou pevně zakořeněné v zemi a v místním poznání.²⁹ Mohou otevírat cestu alternativním způsobům tvarování budoucnosti, v níž architektura propojí prosperitu lidských i nelidských aktérů.

Dalším příkladem zakořeněné praxe představené na benátském bienále je práce architekta a laureáta Pritzkerovy ceny Francise Kérého původem z Burkiny Faso. Kéré se proslavil přístupem vycházejícím z místních klimatických podmínek a založeným na využívání tradičních a lokálně dostupných materiálů. Projektem základní školy v jeho domovské vesnici Gando (2001) Kéré dokázal, že tento způsob práce – spočívající v tomto případě v použití hliněných cihel – neklade limity estetice a stylové invenci.³⁰ Na realizaci školy se navíc podíleli místní lidé, kteří se stavěním neměli zkušenosti a bylo je třeba do technik a řemesel výstavby nejprve zasvětit.

Zakořeněná architektura v Evropě

V evropském kontextu vypadá samozřejmě zakořeněná architektura úplně jinak a liší se region od regionu. Podíváme-li se do střední Evropy a zůstaneme-li na bienále v Benátkách, pak za zmínku stojí slovinský pavilon, který se v roce 2023 zaměřil na energetickou efektivitu staveb.³¹ Skrze historický exkurz výstava připomněla principy vernakulární, tedy lidové architektury, které napomáhají k udržení stabilní teploty v budovách, a v dnešní době tak mohou snížit závislost na složitých technologických zařízeních. Výstava nepřímo vyzvala k opětovnému uvedení předmoderních postupů do současné architektury za účelem šetření přírodních zdrojů. Slovinský pavilon tak návštěvníkům připomněl, že zakořeněnost tkví především v respektu vůči lokálním klimatickým podmínkám, které se odrážejí v konkrétních architektonických a urbanistických standardech, ať už jde o správné šířky ulic, či sklony střech.

A jak se zakořeněnost manifestuje v urbánním prostředí? Brusel například v rámci nové výstavby produkuje odpadní zeminu, která je z 60 % vyvážena na skládku.³² BC materials, odnož belgického studia BC architects, se proto zaměřila na „urbánní těžbu“ (urban mining) této odpadní hmoty a redefinovala ji jako opětovně použitelný stavební materiál. BC materials tedy ukazují, že zakořenit lze i v městském prostředí protkaném průmyslovými procesy, infrastrukturami a technologiemi odpovídajícími současné západní metropoli.

Pokud jde o využívání lokálních materiálů, pak významnými propagátory tohoto přístupu v evropském kontextu jsou sochař a stavitel Martin Rauch a architekt Roger Boltshauser, kteří se zaměřují na konstrukce z dusané hlíny. Prvním globálně známým příkladem takové stavby byl vlastní dům Martina Raucha, jehož firma ERDEN dnes dokonce vyrábí prefabrikované stavební panely z dusané hlíny.³³

Materiálově orientovanou zakořeněnou architekturu najdeme i v českém prostředí: za pionýra tohoto přístupu u nás lze považovat architekta Petra Suskeho, jehož „dům v kožichu a s deštníkem“ ze dřeva, slámy a nepálené hlíny byl ve své době – tedy v nultých letech – zjevením.³⁴ Od ostentativního vystavování využitých materiálů, případně variování „tradičních“ vernakulárních vzorů, se však architekti*ky posouvají k subtilnější práci s přírodními surovinami, čímž přispívají k jejich vnímání jako něčeho běžného a uplatnitelného i ve větším měřítku.Casa De Mi Luna

Zmíněné příklady zároveň poukazují na komplexitu tématu zakořeněnosti. V případě rodinného domu Casa De Mi Luna v Karlštejně, vystavěného ze slaměných panelů, bylo kvůli podmínkám standardizace a vysokým nákladům na certifikaci produktu cenově výhodnější dovézt materiál ze zahraničí. Zakořeněnost v globalizovaném světě tedy neznamená dogmatické následování všech jejích principů – vzhledem ke spletitosti současného stavebnictví i environmentálních výzev totiž upřednostnění „lokálnosti“ nemusí být vždy možné nebo žádoucí. V současnosti tak může zakořeněná architektura směřovat spíše ke kombinování místních tradic s novými technologiemi, jako je např. vytápění hliněného domu tepelným čerpadlem a sdílení energie z obnovitelných zdrojů v rámci distribuční sítě.

Revize dodavatelských řetězců nicméně zůstává důležitým aspektem tohoto přístupu. Systém netransparentních dodavatelských řetězců, subdodávek a outsourcingu některých činností do zemí s levnější pracovní silou umožňuje sice zlevnění výrobků pro koncové zákazníky, nízká cena je však vykoupena nespravedlivými či ohrožujícími pracovními podmínkami a environmentálními externalitami v podobě emisí skleníkových plynů a nadměrného čerpání či znečištění zdrojů.³⁵ Zakořeněná architektura je tedy výzvou ke zpřehlednění i zkrácení těchto řetězců tak, aby negativní dopady vystavěného prostředí na životní prostředí i společnost byly co nejmenší.Soběstačná architektura

Taková změna nicméně vyžaduje víc než iniciativu na úrovni individuální architektonické praxe – nezbytné je mimo jiné i odstranění některých legislativních bariér. Na evropské úrovni by využívání lokálních ekologických materiálů mohly napomoci nové směrnice a nařízení týkající se energetické efektivity budov, udržitelnosti výrobků či cirkulární ekonomiky, jako například aktualizované nařízení o uvádění stavebních výrobků na trh známé jako Construction Product Regulation (2024), které klade zvýšené nároky na transparentnost dodavatelských řetězců a environmentální šetrnost stavebních produktů.³⁶Re-architekturaKlimaticky neutrální architektura K popularizaci tohoto přístupu přispívá také evropský program New European Bauhaus, který prezentuje a oceňuje mimo jiné i architektonické projekty charakteristické právě svou lokální a komunitní zakořeněností.³⁷

Měřítko zakořeněnosti

Zakořeněnost nelze vnímat pouze ve smyslu ekologickém. Ekonomické, sociální a kulturní aspekty staveb a měst hrají v kontextu udržitelnosti neméně důležitou roli. Komunitní zakořeněnost, kterou lze spatřovat například u permakulturních hnutí a drobných projektů zaměřených na ochranu a podporu lokálních ekosystémů, lze jen obtížně škálovat. Přesto jsou tyto projekty cenným zdrojem inspirace: podle principu subsidiarity by se veřejná správa měla odvíjet od nejnižšího možného stupně, přičemž právě lokální společenství dokáží díky svým znalostem a zkušenostem nejlépe reagovat na konkrétní potřeby místa a komunity. Architekti*ky a urbanisté*ky pak mohou fungovat jako koordinátoři*rky či průvodci*kyně procesem citlivé implementace nových řešení, která přichází zvenčí.

Města jako Amsterdam nebo Barcelona zároveň ukazují, že o zakořeněnost lze usilovat i ve větším měřítku.³⁸ Amsterdam je od roku 2020 na cestě za vytvořením cirkulárního města na principu ekonomiky koblihy: postupy upřednostňující zakořeněnost uplatňuje nejen podporou opětovného využívání stavebních materiálů a prodlužováním jejich životnosti, ale i budováním větší potravinové nezávislosti nebo snižováním spotřeby. V plnění vytyčených cílů pak městu pomáhá monitoring probíhající změny.³⁹ Otázkou však zůstává, do jaké míry se podaří lokální iniciativy měst propojovat, jak se o to neformálně pokouší například mezinárodní síť starostů*ek C40,⁴⁰ respektive jestli se právě lokální komunity mohou stát hlavními hybateli globální ekologické správy.⁴¹

V každém případě je však třeba o zakořeněné architektuře uvažovat jako o přístupu, který spojuje respekt k místu s úsilím o koordinaci. Zakořeněnost totiž neznamená izolovanost nebo nehybnost, ale spíše schopnost vnímat sami sebe a svoji praxi jako součást proměnlivých, vzájemně provázaných, živých i neživých systémů. Jinými slovy, vrátíme-li se k „chthulucénu“ Donny Haraway, zakořeněná architektura je architektura citlivosti vůči ekosystémům, lidem, nelidem, místům i věcem a pokory vůči generacím minulým i budoucím.

ilustrace: Sofie Gjuričová
foto č. 2: rezervace velkých kopytníků v Milovicích, foto: Barbora Marka Žentelová
foto č. 6: krajina jižní Moravy, foto: Apolena Typltová