V době rostoucích sociálních nerovností jsme my, architektky a architekti, často konfrontováni*y s faktem, že si naše služby mohou dovolit jen někteří. Architektonická profese se tak mnohdy zužuje na řešení designových problémů bohatší vrstvy společnosti. Moderní architektura sice opakovaně přicházela s návrhy na řešení krize bydlení a jiných sociálních problémů – připomeňme Le Corbusierovo Dom-Ino nebo Dymaxion House Buckminstera Fullera –, ve skutečnosti však během těchto procesů docházelo k postupnému vzdalování designu od specifických lidských potřeb a podmínek daných lokálním prostředím. Spoluzakladatelka dnes již zaniklé organizace Architecture for Humanity Kate Stohr to připisuje idealismu strojového věku, který nabízel intelektuálně podnětná, ale nerealistická řešení. Podle Stohr jsme se tak dostali do bodu, kdy se musíme ptát: je design otázkou potřeby, nebo luxusu?¹

Iniciativa Architekti pro bono (APB) vznikla v reakci na následky tornáda, které v roce 2021 zasáhlo jižní Moravu a zanechalo po sobě ztráty na životech a dvě stovky zničených a tisícovky poničených domů.² APB tak znovu zdůrazňuje sociální povahu architektury a tu její podobu, která se jen tak nedostane do hledáčku architektonických ocenění. Zároveň upozorňuje na – mnohdy prekarizované – pracovní podmínky v oboru, jež umožňují vykonávat práci pro bono jen těm architektům*kám, kteří*ré si to mohou dovolit díky jiným, dobře placeným zakázkám. Stojí tedy za to zamýšlet se nad tím, jak by se iniciativa, operující spíše reaktivně, mohla stát plnohodnotnou systémovou oporou v krizových situacích a byla dostupná nejen většímu množství postižených, ale i širšímu okruhu odhodlaných architektů*ek.

Architektonická pomoc v krizových situacích

Iniciativa vznikla na popud Jiřího Leva, architekta dlouhodobě působícího v Austrálii, který v roce 2020 založil organizaci Architects Assist reagující na obnovu sídel po tamních rozsáhlých požárech.³ Zahraniční paralely bychom našli také v USA (Disaster Assistance Program AIA), ve Francii (Fondation Architectes de l’Urgence) nebo v činnosti celosvětové organizace Architecture sans frontières, jejíž česká odnož, Architekti bez hranic, působí v Česku od roku 2015. Přestože se strukturální povaha těchto organizací liší, jejich cíl je stejný, a to zajišťovat pomoc prostřednictvím architektury.

Iniciativa APB, již zaštiťuje Česká komora architektů (ČKA), v současnosti sdružuje 80 architektů*ek, kteří*ré poskytují služby zdarma či za sníženou cenu českým domácnostem postiženým živelními katastrofami.⁴ Rozsah prací zahrnuje architektonické konzultace, zpracování studií a dokumentace pro povolení stavby či stavební dozor. Mezi nabízené služby patří také konzultace ekologického řešení obnovy domu nebo spolupráce se samosprávami na urbanistických tématech.⁵ Do pomoci se zapojují i vysoké školy, které návrhy pro zasažené lokality zpracovávají rámci ateliérových zadání. Studentské projekty tak mohou sloužit jako impulsy k revitalizaci míst, která byla před katastrofickými událostmi funkční – byť ne ideální – a studující v nich zároveň mohou rozvíjet svůj smysl pro solidaritu uplatnitelný v budoucí profesní praxi.⁶

Protože je účast v iniciativě dobrovolná, nejsou architekti*ky povinni*y reportovat o provedené práci. Chybí tak data o tom, do jaké míry se školám a architektům*kám reálně daří do obnov zapojovat.⁷ Právě dokumentace vykonané práce by přitom mohla sloužit jako podklad pro jednání s institucemi veřejné správy a neziskovými organizacemi, jejichž součinnost je pro fungování APB důležitá.

Role architektů*ek v budování odolnějších sídel

Poté, co činnost APB související s dopady tornáda utichla, se iniciativa znovu aktivovala po velkých povodních v roce 2024, které měly na mnoha místech intenzitu stoleté vody.⁸ Koordinací APB byl představenstvem České komory architektů (ČKA) pověřen architekt Lukáš Janáč ze ateliéru YUAR architects.⁹

Obce zasažené povodněmi měly možnost získat od státu zdarma nebo směnou pozemky mimo záplavové oblasti, aby občanům sloužily k vybudování nových domů a obcím k realizaci projektů obecního bydlení.¹⁰ Stát tím chtěl zabránit rizikové výstavbě v oblastech ohrožených záplavami a současně odlivu obyvatel,¹¹ který by akceleroval trend „smršťujících se“ měst (shrinking cities).¹²

Velké povodně tak vyvolaly otázku, jak nakládat s místy, kterým hrozí stálé nebezpečí, a jak stavět a spravovat odolná sídla: vzhledem k prohlubující se klimatické změně se dá očekávat, že počet přívalových dešťů a s nimi spojených povodní bude narůstat, a potřeba propracovaných adaptačních strategií je tak čím dál urgentnější.¹³ Odolná architektura Ministerstvo pro místní rozvoj proto připravilo Akční plán Strategie obnovy území, který navazuje na Strategii obnovy území po povodních z prosince 2024 a stanovuje, jak koordinovaně postupovat při nadcházejících povodních.¹⁴

Navrhovaná opatření jsou založena na principu Build Back Better, obnova má tedy stavbu nejen navracet do původního stavu, ale také zvyšovat její odolnost vůči budoucím katastrofám.¹⁵ Součástí obnovy obcí by tak měla být implementace přírodě blízkých adaptačních opatření, jako jsou prvky modro-zelené infrastruktury umožňující zadržování vody v krajině či revitalizaci vodních toků. Také územní plány by měly projít revizí s důrazem na prevenci a omezení výstavby v záplavových zónách.

Pojem architektura či zmínka o ČKA se však v dokumentu neobjevují ani jednou, ačkoli všechna zmíněná opatření vyžadují zapojení architektů*ek, krajinářských architektů*ek a inženýrů*ek, a to nejlépe skrze systémové ukotvení jejich práce. Podle Janáče představuje akční plán dokument spíše technokratické povahy, který nedostatečně reflektuje zkušenosti z povodní, zejména nákladnost a nedostupnost obnovy obydlí a korelaci postižených míst se sociálně vyloučenými lokalitami.¹⁶ Největší výzvou je podle něj posílení vazby obyvatel k místu, aby měli chuť zůstat.¹⁷

Prohlubování nerovností v důsledku klimatické krize

Po povodních v roce 2024 vznikl dotační program Živel 3 na podporu obnovy domácností, který nabídl dotace až do výše tří milionů korun a půjčky s výhodným úrokem.¹⁸ Tyto částky však sotva stačí na uvedení silně poničeného domu do původního stavu, natož na posílení jeho odolnosti vůči budoucím hrozbám. Program navíc vylučuje osoby s exekucemi či nedoplatky na zdravotním pojištění,¹⁹ přičemž silně postižené Jesenicko patří mezi kraje s nejvyšším počtem exekucí – v průměru je zde vedeno pět exekucí na osobu.²⁰ Tento postup je značně problematický: nedostatečná integrace environmentálních a sociálních politik totiž může vést k dalšímu prohlubování sociální zranitelnosti a nerovnosti, a to v lokálním i globálním měřítku.²¹ Jinými slovy, ani dotační programy, ani strategické dokumenty nereagují na situaci dostatečně komplexně, a hrozí tak, že zůstanou pouze dobře míněnými opatřeními bez významného dopadu.

Na finanční náročnost obnovy reagovala čtyři česká architektonická studia – YUAR, edit!, desk architekti a Marco Maio Architects – projektem OBNOVA 21, v němž navrhla několik typových domů do proluk po zničených stavbách. Projekt měl snížit náklady na projektovou dokumentaci a zjednodušit novou výstavbu.²² Pokud jde o přístup k rekonstrukcím, navázala OBNOVA 21 na filozofii zachování charakteru postižených míst skrze repliky původní architektury.²³ Využila k tomu však typizované prvky, nikoliv doslovné kopie. Po tornádu sice docházelo k rychlým opravám staveb, kvalita nové architektury byla ale nižší než předtím. Typový dům tak byl podle Janáče způsobem, jak do oprav vnést architektonické řešení a poskytnout pomoc ze vzdálenosti 250 kilometrů.²⁵ Pokud by práce APB probíhala v ideálních podmínkách, bylo by namístě se ptát, jestli je renovace skrze typizaci tou správnou cestou a jestli není příliš přímočarou odpovědí na komplikovanou otázku. Vezmeme-li však v potaz, s jakou rychlostí a nasazením architekti*ky reagovali*y, je OBNOVA 21 bezesporu důstojnou snahou o zachování charakteru místa.

Činnost APB a projekt OBNOVA 21 svědčí o významu architektury pro sociální udržitelnost vystavěného prostředí. Vzhledem k zátěži spjaté s krizovou situací zároveň obyvatelstvo postižených míst potřebuje jiný typ služby, než jaký architekti*ky obvykle poskytují, a touha vytvořit jedinečné architektonické dílo musí ustoupit nutnosti rychlé opravy a psychické podpory. Tempo práce také vyžaduje improvizaci a flexibilitu v procesu navrhování a realizace: urgentnější než architektonická studie je někdy spočítat řezivo na nový krov. Obyvatelstvo řeší v první řadě praktické stránky obnovy obydlí, přičemž spolupráce s architekty*kami může být považována za nadbytečnou nebo cenově nedostupnou. O to větší smysl by mělo posílení pozice ČKA a zapojení neziskových organizací, které by kontakt mezi architekty*kami a postiženými domácnostmi zprostředkovaly co nejdříve.

Rozsah aktivit APB je však zatím omezen financováním. Správa seznamu architektů*ek je hrazena členskými příspěvky ČKA, samotná práce je dobrovolná či ohodnocená minimální sazbou. Pro to, aby mohla iniciativa růst, je zapotřebí zvýšit povědomí o její činnosti a provázat ji s fungováním relevantních institucí. Zástupci APB odůvodňovali omezené zapojení architektů*ek po povodních nedostatečnou komunikací ze strany samospráv s těmi, kteří pomoc nabízeli. Právě nedostatečná koordinace aktérů způsobila, že APB nedosáhla v procesu obnovy výrazných výsledků, jak popisuje městský architekt Hodonína i sám Janáč.²⁶ Podle nich by měl stát zřídit institut krajských koordinátorů nebo krajských architektů.²⁷ Nabízí se také spolupráce s neziskovými organizacemi, jako je Člověk v tísni, Adra nebo Červený kříž, které na postižených místech operují a potenciálně by mohly práci architektů*ek spolufinancovat nebo zajistit propojení s těmi, kteří architektonické služby potřebují.²⁸ Význam mezisubjektové koordinace i vznik místních a regionálních politik architektury zmiňuje strategický dokument nelegislativní povahy Politika architektury a stavební kultury ČR (2015, aktualizace 2022), který má za cíl zvýšit kvalitu vystavěného prostředí.²⁹ Jaký může mít dokument vzhledem ke svému charakteru vliv, je však otázkou.

Pracovní podmínky architektů*ek

Za udržitelnou architektonickou praxi považuje Lukáš Janáč tu, která je adekvátně ohodnocená. Jeho studio YUAR vykonává službu pro bono díky dostatku lukrativnějších zakázek.³⁰ Tento model však může některým architektům*kám účast na pomoci znemožnit: v Česku chybí odbory, které by prosazovaly lepší pracovní podmínky v architektuře, přičemž velká část architektů*ek pracuje na živnostenský list, a nemá tak nárok na rodičovský příspěvek, placenou dovolenou či odstupné.³¹ Vzhledem k mnohdy nevyhovujícím pracovním podmínkám architektů*ek tak lze jejich intenzivnějšího zapojení do APB dosáhnout mimo jiné přenastavením systému fungování organizace. Paralelu lze najít v prostředí advokacie. Kromě práce pro bono zde existuje praxe ex offo, kdy odměnu pro advokáty*ky zastupující klienty s nedostatkem prostředků hradí stát.³² Tarify, podle kterých advokáti*ky práci ex offo naceňují, stanovuje Ministerstvo spravedlnosti, přičemž vyhláška o tarifech byla letos vzhledem k růstu průměrných mezd a inflaci novelizována.³³ O vyplácení mezd za dobročinnou práci v architektuře státem si zatím můžeme nechat zdát, je však důležité hledat funkční řešení a adaptovat je pro podmínky našeho oboru.

Malá pomoc, stejně pomoc

Zkušenosti APB ukazují, že architektura může převzít díl odpovědnosti za společenskou odolnost. Architekti*ky, kteří*ré si nemohou dovolit zpracovávat celé studie, se mohou zapojit v menší míře: i konzultace barvy fasády může pro domácnosti postižené katastrofami představovat pomoc a krok vpřed.³⁴ Integrace architektury do obnovy zasažených sídel má nejen přímý dopad v zasažených místech, ale formuje také profesní etiku a smysl pro solidaritu v architektonické praxi. Pro zachování kontinuity iniciativy a rozšíření jejího dopadu je však nezbytné systematické propojení relevantních institucí, vytvoření adekvátního legislativního rámce na podporu práce pro bono a průběžná reflexe pracovních podmínek architektů*ek. Pro ČKA je iniciativa APB příležitostí oslovit širší veřejnost a stát se zároveň významným aktérem formování českých měst a české krajiny. Takový krok však vyžaduje posílení hlasu komory skrze účast na tvorbě státních strategií, zapojení do pracovních skupin ministerstev a aktivní prosazování architektonických témat v politické debatě.

Architektka Peggy Deamer říká, že dokud necháme veřejnost věřit, že architekty*ky zajímá pouze to, jak budova vypadá na fotografiích, neměli bychom se divit, že naši profesi považuje za irelevantní.³⁵ Podle Deamer musí být architekti*ky konfrontováni*y s realitou rasismu a genderových či jiných sociálních nerovností, a to již během studia. Iniciativy jako Architekti pro bono připomínají, že klientem může být pro architekta*ku kdokoliv, kdo jeho*jí služby potřebuje, a naznačují, jakou roli může architektura ve společnosti zastávat.