Odolnost neboli resilience je pojem, s nímž pracuje množství oborů od teorie systémů a počítačových věd přes psychologii či sociologii až po geografii, architekturu či městské plánování. V kontextu ekologie je resilience většinou chápána jako schopnost sociálních nebo ekologických systémů přestát narušení přicházející z vnějšího prostředí, adaptovat se na ně a zachovat přitom svoji základní funkčnost a identitu.¹ Myšlení o odolnosti se zakládá na skutečnosti, že socio-ekologické systémy, v nichž se prolínají přírodní a technické prvky, jsou komplexní a dynamicky se vyvíjí: nelze je tedy zcela ovládnout a stabilizovat.

Snaha o optimalizaci a efektivitu, která s potřebou kontroly souvisí a která silně rezonuje i v diskusích o udržitelnosti, pak z pohledu resilience může být kontraproduktivní. Odolnost systémů je totiž ve skutečnosti dána „nadbytečností“ kapacit (redundancy), které umožňují vstřebat vnější otřesy a zabránit zhroucení systému jako celku.² Průmyslové, inženýrské či zemědělské systémy 20. století byly založeny právě na principu kontroly a úspornosti, vzhledem k nejistotě a nepředvídatelnosti budoucího vývoje je nicméně z pohledu odolnosti namístě inspirovat se přírodními systémy, které jsou charakteristické právě svou „neefektivitou“.³

Environmentální vědec Jack Ahern píše ve svých textech o městském plánování a krajinářské architektuře o tom, že abychom mohli navrhovat odolná sídla, musíme opustit způsob myšlení a praxe založený na snížení rizika selhání (fail-safe) a naopak vymýšlet takové systémy, které selhání unesou (safe-to-fail).⁴ Ačkoli to může znít neintuitivně, je předpokladem takového přístupu ochota připustit, že systémy, do kterých vstupujeme, zkrátka nelze zcela zkrotit či stabilizovat. Chceme-li zachovat například určitý ekosystém, musíme mu zároveň umožnit, aby se průběžně adaptoval na proměňující se podmínky: ať už ve smyslu navrácení se do předchozího stavu, či transformace v něco nového.⁵ Pak možná docílíme toho, že bude pro zachování systému bezpečné, aby do určité míry selhal.

Městská divočina, elastická krajina a řízený ústup

Podle Aherna je pro dosahování odolnosti klíčových pět designových strategií: podpora biodiverzity, tvorba urbánních ekologických sítí, multifunkčnost, nadbytečnost a modularizace a adaptivní design založený na kontinuálním učení.⁶ Že prostředí založená na těchto principech fungují a že přispívají k odolnosti měst, lze poznat teprve časem. V tomto duchu se „osvědčil“ například berlínský přírodní park Schöneberger Südegelände v místě bývalého železničního kolejiště Tempelhof, jež svému původnímu účelu přestalo sloužit v roce 1952.⁷ Od té doby zde více méně nekontrolovaně bují život, který prorůstá pozůstatky technické infrastruktury a vytváří jeden z ostrůvků nadbytečnosti uprostřed města. Park je zároveň součástí berlínského zeleného pásu, který zpřístupňuje „městskou divočinu“ lidem, přičemž také uchovává paměť místa uloženou v historických objektech, jako je Berlínská zeď.⁸Re-architektura

Aspekt „bezpečného selhání“ pak rezonuje také v pojmu „elasticity“, která je podle krajinářského architekta Frédérica Rossana charakteristická pro přírodní infrastruktury, ale lze ji integrovat i do krajin vytvářených člověkem.⁹ O elastických krajinách se zmiňuje v souvislosti s odolností sídel a ekosystémů vůči povodním, které jsou v Evropě – nejrychleji se oteplujícím světadíle – stále častější.¹⁰ Aby povodeň nepředstavovala pro přilehlé systémy fatální riziko, musí být prostředí připraveno mimořádný objem vody absorbovat. To však neznamená stavět vyšší hráze, ale například rozšiřovat multifunkční říční nivy vhodné pro rekreaci či zemědělství – jak ukazuje nizozemský projekt Room for the River a krajinné úpravy v okolí významných evropských toků.¹¹Rohanský ostrovPark U Vody

Strategiemi resilience však mohou být i postupy, jako je řízený ústup lidských komunit tam, kde adaptabilní krajinná řešení nejsou dlouhodobě udržitelná (např. v oblastech ohrožených stoupáním hladiny moří a oceánů).¹² Příkladů ústupu či přemístění podniků, obydlí nebo infrastruktur přibývá nejen v jižně položených oblastech světa, ale i v Evropě. Omezení výstavby je z důvodu pobřežní eroze plánováno například v Nové Akvitánii, zatímco v Normandii už probíhá přesun některých objektů a komunit, a to s důrazem na spolupráci s místními obyvateli.¹³ Jinými slovy, předpokladem odolné architektury je mimo jiné i schopnost vzdát se snahy kontrolovat nekontrolovatelné procesy a přizpůsobit jim směr územního rozvoje.

Plánování odolnosti v Evropě a u nás

Na odolnost vystavěného prostředí myslí také legislativa – jak na evropské, tak na národní úrovni. Evropské instituce chápou resilienci v zásadě jako jeden z aspektů udržitelnosti a opatření na její podporu jsou například součástí klasifikace „udržitelných aktivit“ označované jako Taxonomie EU (2020).¹⁴ Tento rámec určuje, jaké technologie, produkty či jiná řešení lze považovat za environmentálně šetrné, a má sloužit k přesměrování investic k projektům, které pomohou naplnit cíle Zelené dohody pro Evropu. Potřeba odolnosti se zde odráží v požadavku vyhodnocovat klimatická rizika související s výstavbou (jako je vliv extrémního počasí, rostoucích teplot či stoupajících hladin moří) a implementovat vhodná adaptační opatření, která tato rizika mohou mírnit.¹⁵

Odolná architektura je tedy těsně svázána s adaptací na změnu klimatu, a to jak ve smyslu připravenosti budov na náročné klimatické podmínky, tak ve smyslu vlivu vystavěného prostředí na schopnost adaptace v měřítku města nebo krajiny.¹⁶ Jak říká mimo jiné i Strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu, architektura může přispět například k tlumení tepelného ostrova či zadržování vody, a to především pomocí „přírodě blízkých opatření“, jako jsou retenční plochy, vegetační pásy, umělé mokřady a další prvky modrozelené infrastruktury.¹⁷Liko-VoDům s mokřadní střechouPavilon environmentálních studií ČZU

Svou adaptační strategii má i Česká republika a jednotlivá města, přičemž právě přírodě blízká opatření v nich bývají akcentována.¹⁸ Pokud bychom se zaměřili na protipovodňová opatření a podporu elasticity (městské) krajiny, pak za příklad dobré praxe v českém prostředí lze považovat například úpravy vodních toků v Brně, které do velké míry spočívají v revitalizaci koryt a obnově říčních niv.¹⁹ Přebytek vody nicméně může představovat riziko i v místech, která neleží v bezprostřední blízkosti potoků a řek. Záplavy se mohou tvořit například ve svažitém terénu při vydatných deštích, tání sněhu nebo kvůli odtoku vody ze zemědělsky obdělávané půdy. To je i případ jižní části Litomyšle, kde v roce 2022 vznikl Park Zdeňka Kopala se soustavou terénních vln, které zadržují vodu a chrání půdu před erozí. Park zároveň pomáhá v rozvoji biodiverzity a slouží k rekreaci mimo jiné i obyvatelům přilehlého domova pro seniory.²⁰

Kritika odolnosti

Pokud bychom se však vrátili na pole teorie, je třeba uvést, že na pojem odolnosti bývá v rámci diskurzu o udržitelnosti nahlíženo také kriticky. Neurčitost a křehkost komplexních systémů, k nimž se princip resilience pojí, se projevily obzvlášť silně už v 70. letech v podobě krize globálního kapitalismu. A byla-li tehdy řeč o odolnosti, pak jako o strategii, která měla přispět k upevnění rozechvělého (politicko-)ekonomického statu quo. Místo regulace trhu sáhli neoliberální ekonomové k finančním nástrojům umožňujícím právě snižovat (či spíše distribuovat) riziko a flexibilně manévrovat mezi otřesy, propady a krizemi systému. Jinými slovy, co může být pojímáno jako princip progresivní (klimatické a environmentální) politiky a designu, může být stejně tak využito jako nástroj konzervativního managementu.²¹

Podle historičky Orit Halpern je koncept resilience nejen v rámci kapitalistických struktur, ale také v kontextu architektury a městského plánování výrazem naděje v budoucnost navzdory nejistotě a možným katastrofickým scénářům. Halpern si všímá, že diskurz o odolnosti upřednostňuje životaschopnost systému jako celku a mnohdy nedostatečně reflektuje skutečné materiální důsledky pro konkrétní komunity, jednotlivce, ekosystémy či druhy.²² Krize či katastrofy se v tomto pojetí odolnosti stávají příležitostí pro inovace, které reprodukují stávající stav věcí a nezpochybňují existující struktury. Jako příklad uvádí autorka koncept smart cities, který staví na myšlence průběžné aktualizace a optimalizace systému na základě vyhodnocení datových toků, které však nikdy nemusí vyústit v převzetí politické odpovědnosti za konkrétní řešení.²³High-tech klimatická architektura

Nezapomeňme na nelidské aktéry

Jesse M. Keenan také upozorňuje, že design je vždy antropogenní: původcem vystavěného prostředí je člověk, který nedokáže plně a přímo komunikovat s ekologickými systémy či porozumět potřebám biosféry. Strategie odolnosti, jež pracují s koncepty, jako jsou „ekosystémové služby“ či „přírodě blízká opatření“, jsou tedy nevyhnutelně antropocentrické a motivované primárně potřebami lidské společnosti.²⁴ Lidmi vystavěné prostředí se nicméně bez služeb biologických systémů, jako jsou regulace vodního režimu (urbánní) krajiny, pohlcování skleníkových plynů nebo čištění půdy a vody, neobejde a jedním z klíčových aspektů uvažování o resilienci je právě navracení některých funkcí a procesů zpět do rukou biosféry.²⁵ Biosféra a „technosféra“ jsou těsně propojeny, stejně jako urbánní a rurální prostředí, a architektonické snahy o odolnost prostředí se tak často odehrávají v hybridním meziprostoru, kde umělé prvky mohou sloužit jako spojnice, mezivrstvy či média metabolických procesů. Člověk pak v rámci těchto systémů může působit jako mediátor, který se občas musí smířit s tím, že zkrátka nemá věci pod kontrolou.Rezervace velkých kopytníků