„Re-architektura“ zahrnuje spektrum činností od záchrany dílčích prvků stavebMerkuria po komplexní rekonstrukceSídlo IPRu a konverze budovNová Perla, tedy obecné uplatňování cirkulárních principů v architektuře. Zdroje, na nichž výstavba závisí, jsou omezené a nezanedbatelné je zároveň množství produkovaného stavebního odpadu: v rámci EU tvoří stavební odpad 38 % z celkového objemu odpadu, v Česku je to dokonce 44 %.¹ Pojmům a principům, jež by měly vést ke snižování spotřeby nových materiálů (např. „urbánní těžba“,² „cirkulární veřejné zakázky“,³ „cirkulární využívání půdy“⁴ či „materiálové pasy“⁵), je tak v architektonické praxi i související legislativě věnována rostoucí pozornost. Situace nicméně zdaleka není ideální. Co tedy může re-architektura nabídnout? Proč je nutné vytvořit pro ni lepší podmínky? A jaké výzvy jsou s tím spojené?

Demolice – výdobytek moderní doby

Počátky cirkulárních přístupů, jak je známe dnes, se překrývají s pochybnostmi o principech modernismu v 2. polovině 20. století.⁶ Velkolepé modernistické vize, jako byl Le Corbusierův Plan Voisin, předpokládaly budoucnost, která se měla radikálně odtrhnout od minulosti, přičemž existující struktury vystavěného prostředí měly být definitivně vymazány. Realizaci těchto vizí měl umožnit technologický pokrok, který zjednodušil demolice a zlevnění materiálů – chátrající stavby tak bylo možné relativně rychle nahradit novými.⁷

Úvahy o konečnosti přírodních zdrojů, jako například koncept planety jako kosmické lodi ekonoma Kennetha E. Bouldinga (1966) či později výzkum Římského klubu o „limitech růstu“, však těmito představami silně otřásly.⁸ Integrovaná architektura Boulding tehdejší – a dodnes převládající – model ekonomiky založené na nekonečném růstu popsal jako otevřený, založený na neomezené spotřebě zdrojů. Systém budoucnosti oproti tomu připodobnil ke kosmické lodi, která musí hospodařit s omezeným množstvím energie a surovin. Společnost by se podle něj měla více zabývat údržbou a péčí o konečný fyzický svět, a to skrze snížení výroby a spotřeby. Na Bouldinga navázal o několik let později Richard Buckminster Fuller, který jeho myšlenky přenesl do kontextu designu a architektury.⁹Soběstačná architektura Konkrétně proti demolicím pak z urbanistické a sociální perspektivy vystoupila např. Jane Jacobs, podle níž potrhaná městská tkáň (urban fabric) znamená také zpřetrhání mezilidských vazeb.¹⁰

Přístupy založené na opětovném využívání toho, co už existuje, byly přitom implicitní, takřka samozřejmou součástí předmoderní architektonické praxe. Ze starověkého Říma pochází koncept spolia (z latinského spolium, tedy „kořist“), jímž se označují opětovně využité a rekontextualizované stavební prvky – a právě odtud lze vyprávět příběh toho, čemu dnes v závislosti na kontextu říkáme apropriace nebo adaptive reuse.¹¹ Ve starověku mělo znovupoužití stavebních prvků umožnit zrychlení výstavby a snížení nákladů.¹²  Legislativní ukotvení spolií pak mělo za cíl omezit zbytečnou novou výstavbu, která vyčerpávala zdroje měst a měla za následek chátrání starých budov. Zákony ze 4. století dokládají, že demolice veřejných staveb byla v Římě zakázaná: budovy a jejich dílčí prvky utvářely kulturu a estetiku města a musely být zachovány. Tato praxe vedla v mnoha případech ke změně účelu jednotlivých komponentů, tedy k jejich zachování skrze přizpůsobení.¹³

Legislativa re-architektury: bez akčních plánů zůstávají strategie pouhou definicí problémů

Naopak robustní legislativa týkající se odpadu je záležitostí posledního půlstoletí. První evropská směrnice, Waste Framework Directive, byla přijata v roce 1975. Konkrétní požadavky týkající se stavebního odpadu se pak poprvé objevily v její revidované podobě z roku 2008.¹⁴ Do evropské environmentální politiky tak začaly pomalu pronikat principy „cirkulární ekonomiky“, tedy hospodářských procesů, které směřují „od kolébky do kolébky“ (cradle to cradle). Právě tak pojmenovali tento uzavřený materiálový cyklus začátkem nultých let chemik Michael Braungart a William McDonough.¹⁵ Oběhové hospodářství bylo pak na evropské úrovni formalizováno přijetím dokumentu Nový akční plán pro oběhové hospodářství (2020), a to v návaznosti na Zelenou dohodu pro Evropu.¹⁶ Evropská komise nicméně uvádí, že cirkulární ekonomika by měla být cestou k „udržitelnému růstu“, nikoli k přehodnocení podstaty dominantního ekonomického systému jako takového.¹⁷

Přesto EU reaguje na nutnost snížení emisí skleníkových plynů v sektoru stavebnictví skrze nové strategie, směrnice a nařízení. Legislativní balíček Fit for 55, jehož cílem je do roku 2030 snížit emise EU o 55 %, zaštiťuje revidovanou Směrnici o energetické náročnosti budov (Energy Performance of Buildings Directive, EPBD).¹⁸ Směrnice platná od roku 2024 představuje zásadní dokument v oblasti rekonstrukcí. Jedním z jeho cílů je zvýšit míru rekonstrukcí v EU skrze Renovační vlnu, která si klade za cíl mimo jiné zvýšit energetickou efektivitu existujících budov.¹⁹Klimaticky neutrální architektura Detailnější legislativní úprava bude stanovena jednotlivými členskými státy, které do prosince 2025 budou muset vypracovat vlastní renovační strategie. V Česku strategie naváže na Dlouhodobou strategii renovací z roku 2020, která definovala národní cíle v potřebné rychlosti a efektivitě renovací.²⁰ Neexistuje však bohužel akční plán, který by stanovil, jakým způsobem lze cíle naplnit, ani zpráva s vyhodnocením stanovených cílů. Bez akčních plánů zůstávají strategie pouhou definicí problémů bez jasné vize jejich řešení.

Dalším opatřením EU, které vstoupilo v účinnost v roce 2024 v rámci Akčního plánu pro oběhové hospodářství, je Nařízení o vytvoření rámce pro stanovení požadavků na ekodesign udržitelných výrobků (Ecodesign of Sustainable Products Regulation, ESPR), které se týká nikoli celých staveb, ale jejich částí.²¹ Nařízení platné pro všechny členské státy EU má za cíl prodloužit životnost výrobků, usnadnit jejich opravu a recyklovatelnost. Mezi hlavní opatření, které zajistí snížení environmentální stopy výrobků, patří povinnost výrobců informovat o těchto hodnotách skrze digitální pasy výrobků, stanovení požadavků na zelené veřejné zakázky či vytvoření rámce pro zamezení ničení neprodaných výrobků.

Prosazení přístupů re-architektury na národní a místní úrovni pak mohou pomoci konkrétní cirkulární strategie a akční plány státu či měst, daňové úlevy při koupi starých budov či dotační programy.²² Tématu snížení spotřeby primárních materiálů ve stavebnictví se v Česku věnuje Akční plán Cirkulární Česko 2040 pro období 2022–2027, pro Prahu byla v roce 2022 schválena strategie Cirkulární Praha 2030 – Strategie hl. m. Prahy pro přechod na cirkulární ekonomiku.²³ Dotační programy, jako je Nová zelená úsporám, zase poskytují finanční příspěvky na zateplení či dílčí opravy rodinných domů vedoucí k vyšší energetické úspoře.²⁴ Dotační programy však vylučují možnost využít dotaci při konverzi neobytných staveb na obytné či při rekonstrukci opuštěných staveb.²⁵ Překážkou jsou pro konverze či rekonstrukce také vysoké náklady a technické nároky, které neberou v potaz typologii či stáří budov. Zavedení energetických a ekonomických úlev či incentiv by zlepšilo pozici re-architektury ve srovnání s novou výstavbou.

Kromě veřejných institucí jsou na úrovni EU aktivní i odborné občanské iniciativy, jako např. HouseEurope!, která usiluje o harmonizaci legislativy členských států za účelem zlepšení tržních podmínek pro rekonstrukce budov.²⁶ Jedním z nástrojů změny by mělo být „mezičasové hodnocení životního cyklu“ (Intertemporal Life Cycle Assessment, ILCA), které bere v potaz celkovou uhlíkovou stopu staveb včetně „šedé energie“ z budov zbouraných za účelem nové výstavby.²⁷ Stávající legislativa uznává příspěvek rekonstrukce k ochraně klimatu pouze tehdy, zvyšuje-li energetickou efektivitu stavby. ILCA by naproti tomu umožnil srovnání nových a rekonstruovaných budov podle jejich celkového dopadu na životní prostředí. Toto zhodnocení by mohlo podpořit navýšení investic do rekonstrukcí a v konečném důsledku i snížení emisí stavebního odvětví.²⁸

Iniciativa upozorňuje také na souvislost mezi novou výstavbou a nedostupností bydlení. Neregulované spekulace s nemovitostmi umožňují demolice staveb, které by jinak mohly dále sloužit. Záchrana staveb tedy není téma pouze environmentální, ale z velké části také politické a nová legislativa založená na indikátorech, jako je ILCA, by mohla pomoci aktuální trend zvrátit.²⁹

I v Česku existují iniciativy činné v prosazování cirkulárních principů nejen ve výstavbě. Na rozšiřování povědomí o těchto tématech se zaměřuje například nezisková organizace INCIEN (Institut cirkulární ekonomiky). Za zmínku stojí její široká publikační činnost, která zprostředkovává aktuální informace o cirkulárních přístupech systematicky a srozumitelně.³⁰

Evropské příklady dobré praxe

Evropská i národní legislativa někdy kodifikuje již probíhající praxi v oblasti re-architektury a cirkulárních přístupů. Mezi evropské vzory v cirkulární výstavbě patří Paříž, Amsterdam nebo Curych. Zahrnutím cirkulárních principů do městského plánování dosahují tyto metropole snížené závislosti na importu materiálů, a tím i odolnosti vůči globálním ekonomickým otřesům.Soběstačná architektura Od cirkulární ekonomiky očekávají tato města ekonomický růst a vznik nových pracovních příležitostí.

Nizozemí ročně recykluje asi 97 % stavebního odpadu, byť většina je využita jako materiál nižší hodnoty při výstavbě silnic.³¹ Amsterdam nicméně od roku 2023 uplatňuje cirkulární kritéria také při uvolňování městské půdy či staveb developerům: veřejné zakázky jsou podmíněny cirkularitou materiálů, energie či vody a podporou odolnosti a zdravého fungování ekosystémů.³² Do roku 2030 by mělo být 50 % veřejných zakázek podmíněno cirkularitou a do roku 2050 by měl být Amsterdam 100% cirkulární.³³ Cirkulární veřejné zakázky představují příležitost, jak do rozhodovacích procesů začlenit zhodnocení environmentálních aspektů výstavby, aniž by byla automaticky upřednostněna ekonomická kritéria projektů.

Holisticky uvažuje o cirkularitě také Paříž. Má plán biodiverzity, energetický, klimatický a územní plán – dokumenty, z nichž je patrné úsilí o synergii mezi uzavřeným materiálovým a potravinovým cyklem a přírodě blízkými adaptačními či mitigačními opatřeními.³⁴ Rozvoj v souladu s cirkulárními principy zde stojí na koncepčním propojení státního financování, způsobu zadávání veřejných zakázek a územního plánování. Ochrana zdrojů a životního prostředí je pro Paříž prioritou, což se odráží například ve vytvoření sítě sběrných dvorů propojených s reuse centry.³⁵

Tento projekt je zároveň příkladem flexibilního územního plánování za účelem pružnější změny způsobu využívání staveb či dočasného využívání staveb a pozemků, jejichž využití je plánováno, ale zatím leží ladem.³⁶ Na tomto přístupu byla založena také soutěž Réinventer Paris. ³⁷ Ta stanovila několik nevyužívaných staveb či pozemků v Paříži a účastníci měli vymyslet jejich novou náplň odpovídající na potřeby města: na bývalém pozemku s garážemi tak například vznikla farma s dostupným bydlením.³⁸ Projekt potvrzuje, že městské bydlení postavené na principech ekologie, solidarity a nerůstu nemusí být utopií, a to ani v případě top-down rozhodování.

Konverze jako kreativní konfrontace s minulostí

Re-architektura se však nevztahuje jen k cirkulární ekonomice a dlouhodobé udržitelnosti vystavěného prostředí z hlediska spotřeby energie a surovin. Neméně podstatné jsou politické a kulturní významy, které s sebou nesou jak demolice, tak i rekonstrukce či konverze. Demolice jsou nejen prostředkem bourání a budování staveb, ale také bourání a budování společenských pořádků. Po pádu represivních a koloniálních režimů se osvobozené společnosti perou s kontradiktorními touhami: zničit, nebo přestavět?

Odstraněním fyzických artefaktů historii vymazat nelze, a právě jejich reinterpretace prostřednictvím nové náplně může vést ke smíření s minulostí. Sandi Hilal, Alessandro Petti a Eyal Weizman v textu z roku 2013 uvažují například o konverzi koloniální izraelské architektury na území Palestiny jako o aktu emancipace. Na příkladu přestavby německého koncentračního tábora na sirotčinec s kostelem pak ukazují, že demolice není jedinou cestou: transformace těchto objektů má silnou symbolickou hodnotu ve smyslu uchování paměti místa a zároveň umožňuje redukovat nezanedbatelné environmentální škody.³⁹

Historické trauma stále rezonuje i v českém prostředí, kde přetrvává asociace mezi architekturou a politikou minulého režimu.Sídlo IPRu Demolice architektonicky hodnotných staveb, jako je Transgas, Ústřední telekomunikační budova nebo hotel Praha, svědčí o jednorozměrném vnímání těchto památek: vystavěné prostředí je interpretováno čistě jako reprezentace státního socialismu.⁴⁰ Konverze může v tomto kontextu posloužit jako nástroj komplexnější reflexe existující stavby a imaginace alternativních možností jejího využití.Nová Perla

Schopnost společnosti přepsat negativní vzpomínky novým smyslem lze sledovat na příkladu roky nevyužívaného městského objektu Ferdinandových kasáren v pražském Karlíně, která historicky sloužila vojenským účelům a za německé okupace Wehrmachtu. Energie, která se v objektu akumulovala díky jeho částečné konverzi na kulturní a volnočasové centrum Kasárna Karlín, se mimořádně silně projevila v okamžiku jeho náhlého uzavření v červnu 2024. Ukázalo se, že zastaralý, rigidní územní plán, který v objektu povoluje vojenskou, nikoli kulturní náplň, nestíhá reagovat na potřeby dynamicky se rozvíjejícího města. ⁴¹ Občané vyjádřili svou nevoli peticí,⁴² a přispěli tak ke schválení změny územního plánu Radou hlavního města Prahy na konci roku 2024.⁴³

Re-architekti*ky a kolektivní autorství

Architektka Anne Lacaton proklamuje: „Nikdy nebourejte. Nikdy neubírejte, neodstraňujte ani nenahrazujte. Vždy přidávejte, přetvářejte a využívejte s obyvateli a pro obyvatele.“⁴⁴  Přístup architektů a architektek se v tomto smyslu proměňuje a obor architektury jako takový přispívá k širším strukturálním změnám.⁴⁵ V rekonstrukcích a konverzích už tedy zdaleka nejde jen o postmoderní apropriaci soustředěnou na estetický či kulturní aspekt architektury: re-architektura má silný politický rozměr, ať už jde o podíl na tvorbě podmínek, které zavádění cirkulárních postupů umožňují, nebo o kritickou reflexi historie skrze transformaci existujícího.

V kontextu adaptivního znovupoužití dochází rovněž k rozostření vztahu mezi autorem*kou a dílem. Zachováním existujících staveb dochází k rozložení autorské spolupráce na vystavěném prostředí v čase, čímž směřujeme k pojetí architektonického díla jako otevřené struktury.⁴⁶ Dnešní klimatické a sociální výzvy tedy staví architektonickou obec před otázku, zda by dnes architekti a architektky neměli být místo „vizionářů“ spíše pokornými opraváři kosmické lodi Země.

foto č. 1: sídlo Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, architektura: Karel Prager a ateliér GAMA, foto: Apolena Typltová