Architektura destrukce

Sektor stavebnictví je zodpovědný za asi 34 % globálních emisí CO₂: přibližně 26 % připadá na provoz budov a kolem 8 % způsobuje jejich výstavba.¹ Zavedené postupy přetváření povrchu planety i architektury jako takové tedy významně přispívají k prohlubování klimatické a environmentální krize. Výstavba závisí na (mnohdy globálních) infrastrukturách těžby, distribuce a zpracování materiálů. Architektura a urbanismus zároveň slouží jako mocenský nástroj, jehož prostřednictvím jsou strukturálně reprodukovány prostorové, sociální a ekonomické nerovnosti mezi centry a periferiemi v lokálním i globálním měřítku.

Probíhající diskuse o nutnosti transformace bývají rámovány pojmem „udržitelnost“, jehož význam bývá vyjadřován skrze tři pilíře – environmentální, sociální a ekonomický.² V kontextu architektury a urbanismu lze tento koncept interpretovat jako úsilí o výstavbu, která je environmentálně šetrná, směřuje k sociálně spravedlivé budoucnosti a zároveň je ekonomicky životaschopná. Koncepce tří pilířů sice nevychází z přesně vymezené definice udržitelnosti a je poměrně vágní, jedná se však o poměrně srozumitelný rámec pro uchopení komplexních témat, a tak ji využívá řada institucí – od mezinárodních organizací po lokální iniciativy či architektonická studia.³ Kořeny tohoto přístupu jsou spojeny s kritikou ekonomického růstu a nerovnoměrného rozvoje, přijaly a spoluvytvářely ji nicméně i instituce, které růst ekonomiky považovaly (a stále považují) za základní předpoklad environmentální i sociální udržitelnosti.⁴

Fosilní expanze a diskuse o ekonomickém růstu

Objem emisí způsobovaný sektorem stavebnictví se výrazně zvýšil s poválečnou výstavbou měst. Ta byla umožněna především prudkým nárůstem produkce fosilní energie z uhlí, ropy a zemního plynu, která usnadnila zpracování materiálů s vysokou energetickou náročností jako ocel, beton a sklo. Budovy i celá města tak najednou mohla dosahovat daleko větších měřítek než před válkou. Ve stejné době se přitom poměrně běžnou součástí staveb stávaly technologie, jako je umělé osvětlení a klimatizace, a elektřina tak byla nově nezbytná i pro každodenní provoz budov.⁵ Navzdory prokazatelným dopadům emisí skleníkových plynů na globální klima je fosilní energie využívána v sektoru stavebnictví dodnes,⁶ a klíčovou otázkou v diskusích o udržitelnosti je tedy jejich redukce.Klimaticky neutrální architektura

Povědomí o ekologických dopadech fosilního průmyslu a na něj navázané výstavby a výroby se mezi veřejností začalo šířit v 60. a 70. letech. Do oběhu se dostávaly populární i odborné publikace s ekologickou tematikou,⁷ v médiích se objevovaly zprávy o environmentálních katastrofách. Kritice pak byly podrobovány také rozvojové programy určené pro země globálního Jihu, které podle některých autorů*ek upřednostňovaly krátkodobé ekonomické zisky před ochranou životního prostředí a dlouhodobou prosperitou místních komunit.⁸ Tyto úvahy vedly ke zpochybnění ekonomického růstu jako jediného měřítka pokroku a nástroje řešení společenských nerovností.⁹ Významným milníkem se v tomto směru stala zpráva Římského klubu Limity růstu z roku 1972, která na základě počítačových modelů došla k závěru, že exponenciální hospodářský a populační růst není na planetě s omezenými zdroji dlouhodobě možný.¹⁰

Tyto myšlenky pronikly i do mezinárodních institucí, jako je Organizace spojených národů (OSN), Mezinárodní organizace práce či Světová banka. Právě OSN se stalo významnou platformou pro mezinárodní debatu o těchto tématech, která navázala na diskusi o spravedlivém přerozdělování zdrojů a dědictví koloniálního systému. V roce 1972 se ve Stockholmu uskutečnila první Konference OSN o životním prostředí,¹¹ jež představovala historicky první pokus o propojení hospodářského rozvoje se zachováním ekologické integrity – tedy témat a zároveň systémů, které byly do té doby pojímány odděleně.¹²

K zacelení „trhliny v látkové výměně“ mezi ekonomickým a ekologickým systémem,¹³ tedy k jejich opětovnému provázání a omezení spotřeby surovin nicméně nedošlo: v 70. a 80. letech se naopak vykořenění ekonomiky z jejího společenského a přírodního rámce ztvrdilo v praxi neoliberálního kapitalismu.¹⁴ Symptomem a zároveň nástrojem prosazování neoliberálního myšlení bylo mimo jiné zrušení přímé vazby mezi hodnotou amerického dolaru a fyzickým zlatem, které umožnilo stimulovat další růst a hospodářskou expanzi. Neoliberalismus, prosazující deregulaci, volný trh a spotřebu, šel ruku v ruce s postupným přesunem moci od státu k soukromému sektoru a promítl se i do strategií řešení environmentálních a sociálních otázek.

OSN ve svém úsilí reflektovat úskalí ekonomického rozvoje pokračovala, staronové pořádky však přímo nezpochybnila: v roce 1987 byla zveřejněna zpráva Světové komise pro životní prostředí a rozvoj OSN s názvem Our Common Future neboli Brundtlandská zpráva, která položila základ široce přijímané definice udržitelného rozvoje. Ačkoli k ustálení „tří pilířů“ udržitelnosti – tedy pilíře environmentálního, sociálního a ekonomického – došlo až v 90. letech, zpráva pojmenovala souvislosti mezi chudobou, sociálními nerovnostmi a destrukcí životního prostředí. Za klíčový předpoklad řešení těchto problémů nicméně v souladu s neoliberalismem označila silný ekonomický růst.¹⁵

Zelený růst versus ekologická ekonomie

Na tato východiska navázala ekonomická teorie „zeleného růstu“ (green growth), založená na myšlence, že ekonomický růst umožní investice do inovací, jako jsou technologie pro získávání energie z obnovitelných zdrojů či technologie na zachycování a ukládání uhlíku (carbon capture and storage), které v konečném důsledku odvrátí hrozbu klimatické krize.¹⁶ Komercializaci a rozšíření těchto inovací pak mají zajistit mechanismy jako zdanění emisí a zelené dotace.

Jako alternativa – v návaznosti na environmentální a sociální kritiku ekonomického růstu – se v 70. letech zformoval obor ekologické ekonomie, která na rozdíl od zeleného kapitalismu trvá na nenahraditelnosti přírodních zdrojů a ekonomický růst podřizuje limitům planetárního ekosystému. Zároveň usiluje o spravedlivé rozdělování zisků v rámci současné společnosti i mezi generacemi.¹⁷ Obě teorie se liší nejen v pohledu na růst, ale i ve vizích udržitelnosti: zelený růst usiluje o udržitelnost v rámci stávajícího systému, zatímco ekologická ekonomie staví na potřebě strukturální společenské transformace.¹⁸

Plány na udržitelnou budoucnost?

Zatímco projevy klimatické krize se nadále stupňují, zmíněné teoretické koncepty v různé míře a různým způsobem pronikají do politiky a průmyslové praxe včetně stavebnictví. V uplynulých deseti letech byla aktéry napříč soukromým i veřejným sektorem publikována řada dokumentů a strategií, které se na udržitelný rozvoj zaměřují a pokouší se propojit jeho environmentální, sociální a ekonomické aspekty.

Nejaktuálnější podobou koncepce udržitelného rozvoje podle OSN je Agenda 2030 se sedmnácti cíli udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals), které zahrnují nejrůznější aspekty lidské civilizace a planetárního ekosystému, jako je např. život na souši a ve vodě, kvalitní vzdělání, odpovědná výroba a spotřeba, konec hladu či rovnost mužů a žen.¹⁹ Tento rámec není právně závazný, ale pomáhá určovat hodnotové směřování vlád i nevládních organizací.

Na půdě OSN pak vznikla také hlavní vyjednávací platforma pro klimatickou agendu, a to Konference smluvních stran (Conference of the Parties), na níž se setkávají signatářské státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu přijaté na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992.²⁰ Právě z těchto jednání vzešla v roce 2015 Pařížská dohoda, která stanovila cíl udržet globální oteplení pod 2 °C (ideálně pod 1,5 °C) oproti předprůmyslové éře.²¹Klimaticky neutrální architektura Dohoda stojí na systému národně stanovených příspěvků a předpokládá, že bohaté státy globálního Severu každoročně mobilizují 100 miliard dolarů na podporu mitigace a adaptace v chudších zemích globálního Jihu. Tento systém je nicméně mimořádně zranitelný, což se ukázalo v roce 2017 (a znova v roce 2025), kdy USA oznámily, že od dohody odstupují.²²

Tato zkušenost odhaluje limity úmluv OSN: organizace nemá žádnou výkonnou moc, a její cíle tak často zůstávají na úrovni vizí. Nabízí se proto otázka: jak udržitelnost prosazují mezinárodní instituce, které výkonnou mocí disponují?

Zelená transformace podle Evropské unie

Pro české prostředí je v tomto smyslu směrodatná politika Evropské unie (EU). EU prosazuje udržitelnost prostřednictvím závazné legislativy (směrnic a nařízení), nezávazných strategií a finančních pobídek. Zastřešujícím rámcem těchto regulací je Zelená dohoda pro Evropu (2019) a související evropský klimatický zákon, jejichž cílem je snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 a dosažení klimatické neutrality do roku 2050.²³ Pro sektor stavebnictví je klíčová především směrnice o energetické náročnosti budov (Energy Performance of Buildings Directive, EPBD)²⁴ či nařízení upravující podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh (Construction Products Regulation, CPR).²⁵ Mezi směr určující – byť právně nezávazné – strategické dokumenty patří např. sada ukazatelů udržitelnosti budov Level(s)²⁶ nebo Renovační vlna, jejímž záměrem je zdvojnásobení tempa renovací a související snižování spotřeby energie.²⁷

Kromě snižování emisní a energetické náročnosti výstavby a podpory cirkulárních přístupůKlimaticky neutrální architekturaRe-architektura však EU věnuje pozornost i dalším aspektům a strategiím udržitelnosti. Jak vyplývá z evropské taxonomie – nástroje, který má pomoci směrovat investice do udržitelných projektů –, zaměřuje se EU v environmentální oblasti také na klimatickou adaptaci, udržitelné využívání vodních zdrojů, ochranu před znečištěním či obnovu ekosystémů a biodiverzity.²⁸

Nástroje jako Just Transition Mechanism a Just Transition Fund pak mají podpořit sociální rovinu zelené transformace.²⁹ Jejich účelem je poskytovat finanční podporu regionům silně závislým na uhlí a zajistit rekvalifikaci pracujících v energetice či dostupnost základních potřeb, jako je bydlení. Úspěšnost implementace těchto mechanismů však závisí na politikách jednotlivých států: Česká republika je z hlediska čerpání finančních prostředků z Fondu pro spravedlivou transformaci relativně úspěšná, značná část financí nicméně v uplynulých letech směřovala místo zasažených regionů a komunit k velkým energetickým a těžebním firmám.³⁰

O propojování sociálních, environmentálních a ekonomických aspektů udržitelnosti usiluje také iniciativa Nový evropský Bauhaus (New European Bauhaus, NEB), která podporuje výzkumné a kulturní projekty či místní sociální a ekologické organizace. Zaměřuje se přitom na řešení, která ideály udržitelnosti uvádí do praxe (tedy i řešení architektonická) a která přispívají ke zvýšení kvality života a posílení pocitu sounáležitosti.³¹

Ačkoli EU reflektuje i sociální a kulturní aspekty udržitelnosti, lze její zelenou politiku obecně interpretovat jako založenou na principech zeleného růstu, tedy na představě, že růst ekonomiky umožní investice do inovací, které povedou ke klimatické neutralitě a zároveň dál posílí ekonomický rozvoj. Tato logika má však svá environmentální i sociální úskalí: mnohé z technologií, na něž evropské strategie spoléhají, jsou materiálově i energeticky velmi náročné, přičemž většina potřebných surovin je těžena v zemích globálního Jihu. Fotovoltaika vyžaduje stříbro, měď a hliník, stacionární bateriová úložiště zase lithium, kobalt a nikl. EU sice plánuje budovat vlastní těžební i recyklační kapacity a částečně omezovat dovoz ze zemí, kde dochází k významným porušováním lidských práv,³² kritické hlasy však poukazují na to, že má Zelená dohoda neokoloniální prvky: vede k degradaci životního prostředí mimo území Evropy a závisí na levné práci, čímž reprodukuje globálních nerovnosti.³³Soběstačná architektura

Certifikace udržitelnosti a jejich limity

V soukromém sektoru jsou prostředkem integrace dílčích pilířů udržitelnosti především certifikace budov jako BREEAM (původně z Velké Británie), LEED (původně z USA), DGNB (v Německu), SBTool (v Česku v podobě SBToolCZ) či WELL. Certifikační systémy konceptualizují udržitelnost prostřednictvím environmentálních kritérií (zaměřených na energetickou náročnost a emise či hospodaření se zdroji), sociálních kritérií (jako je kvalita vnitřního prostředí a zdraví uživatelů či dopravní a urbanistické aspekty) a ekonomických kritérií (facility management či ekonomické ukazatele životního cyklu). Pořízení certifikací často vyžadují investoři a v některých státech či městech jsou vyžadovány v rámci veřejných zakázek.³⁴

BREEAM a LEED se oproti jiným certifikacím více zaměřují na environmentální pilíř: sledují spotřebu energie, vody, materiálů a celkový dopad stavby na životní prostředí. Obě certifikace zahrnují také nástroje pro hodnocení urbanistických celků. To umožňuje rovněž metodika DGNB, kterou lze považovat za nejvyváženější systém komplexně hodnotící všechny tři pilíře udržitelnosti včetně ekonomické efektivnosti a zaměřuje se na celý životní cyklus budovy. Výhodou SBToolCZ je pak adaptace certifikace na lokální legislativu. Podobně jako DGNB je založena na koncepci tří pilířů udržitelnosti, přičemž sleduje také kategorii lokalita, která se ale do celkového hodnocení nezapočítává. Metodika WELL se zaměřuje výhradně na kvalitu vnitřního prostředí, zdraví a pohodu uživatelů.³⁵

Tyto systémy se poprvé objevily v 90. letech – jako první vznikl v roce 1990 BREEAM, a to z podnětu developera, který se chtěl prostřednictvím zeleného hodnocení odlišit od konkurence.³⁶ Postupem času nabývaly certifikační metodiky na komplexitě, podle kritiků to ale má svá úskalí: certifikace umožňují „vyvážit“ nízké skóre v jedné oblasti (např. materiály) vysokým skóre v jiné (např. energie) a dosáhnout prestižního štítku navzdory zásadním nedostatkům. Pro skutečně komplexní posouzení je tedy třeba analyzovat hodnoticí rámec konkrétní certifikace.³⁷ Zároveň tyto nástroje nezahrnují aspekt ekonomické dostupnosti bydlení či služeb a vzhledem k finanční náročnosti vypracování hodnocení zvyšují celkové náklady výstavby. Mohou tudíž přispívat k tzv. „zelené gentrifikaci“, tedy k obnově vystavěného prostředí skrze udržitelná řešení a souběžnému vytlačování původního obyvatelstva či nižších sociálních vrstev, které si život v nákladné zelené čtvrti nemohou dovolit.³⁸

Často zmiňovaným příkladem kontroverzní povahy environmentálních certifikací je londýnské sídlo firmy Bloomberg (2017) od studia Foster + Partners, jemuž byla udělena certifikace BREEAM Outstanding se skóre 98,5 %. Stavba má podle dostupných údajů šetřit 73 % vody a 35 % energie,³⁹  avšak výzkum Spencera de Freye, hlavního architekta Foster + Partners, ukázal, že certifikace nezohledňuje zabudované emise CO₂ spojené s těžbou pískovcového obkladu, bronzovou konstrukcí fasády nebo hlubokými základy.⁴⁰ De Frey navíc srovnáním mezinárodních standardů energetické efektivity budov dospěl k závěru, že i přes jejich plošné uplatnění by výstavba dále přispívala ke globálnímu oteplení o 3 až 5 °C. Mezi formálními certifikacemi a skutečnými environmentálními dopady tedy existuje zásadní rozpor: každý stavební záměr s sebou nese nevyhnutelnou zátěž a hodnocení pouze pomáhá vyčíslit, jak velkou.

Příkladem z českého prostředí pak může být nové sídlo Národního kontrolního úřadu v pražských Holešovicích, kde z pohledu certifikace SBToolCZ najdeme řadu řešení přispívajících k environmentální a ekonomické udržitelnosti (energetická a provozní efektivita, hospodaření s materiály apod.), v sociální rovině se však hodnocení soustředí výhradně na uživatele interiéru stavby a vynechává např. pracovní podmínky lidí, kteří se na stavbě fyzicky podílí, nebo kvalitu veřejného prostoru. Jinými slovy, setkáváme se tu s reduktivním pojetím sociální udržitelnosti, které zahrnuje pouze úzkou skupinu lidí, a certifikace tak stavbu vyděluje z širšího kontextu města a jeho obyvatelstva.Sídlo NKÚŠkola v Českobrodské

Podobně jako politika EU kladou certifikace důraz na energetickou efektivitu a dekarbonizaci (zateplení, obnovitelné zdroje, chytré systémy) či cirkularitu (využívání recyklovaných a recyklovatelných materiálů, možnost demontáže), přičemž reprodukují stejné politicko-ekonomické vztahy a materiálové závislosti. Na jedné straně ukazují tyto nástroje cesty, jak přenést udržitelné cíle do konkrétních požadavků, jejich současná podoba a neveřejné podrobné hodnocení však často brání jednoduchému čtení a srovnávání projektů. Bez většího důrazu na transparentnost materiálových toků a sociální kritéria udržitelnosti pak mohou ve skutečnosti přispívat k vykořisťování přírodních zdrojů i lidí mimo Evropu.

Ekologická ekonomie jako alternativa?

Ekologická ekonomie vznikla jako kritická alternativa k dominantnímu pojetí udržitelnosti, které je úzce spjato s ekonomickým růstem. Připomíná, že původní smysl konceptu udržitelnosti byl v integraci, nikoli oddělení ochrany životního prostředí a sociální spravedlnosti, tedy ve vyvážení jejích environmentálních, ekonomických a sociálních aspektů.

Jedním z nejznámějších příkladů tohoto přístupu – vedle „nerůstu“⁴¹ či „ekonomiky rovnovážného vztahu“⁴² – je „ekonomika koblihy“ (Doughnut Economics) britské ekonomky Kate Raworth, která ekonomiku vrací do sociálního a ekologického kontextu. Vnitřní kruh „koblihy“ představuje minimální sociální práh (např. přístup k vodě, vzdělání či zdravotní péči), vnější kruh pak ekologické meze (např. klima, biodiverzitu, chemické znečištění). Udržitelné hospodářství se má podle Raworth rozvíjet mezi těmito dvěma hranicemi: má zajistit důstojné životní podmínky pro všechny a přispívat přitom k regeneraci přírody.⁴³

Pokud tento koncept aplikujeme na stavebnictví a energetiku, spravedlivá transformace by měla být založena na kombinaci lokálních a mezinárodně odpovědných opatření.⁴⁴ Komunitní energetická družstva by například mohla umožnit podíl obyvatelstva na výrobě energie i výnosech z jejího prodeje, přičemž by domácnosti chránila před růstem cen.⁴⁵Ekofarma ve Velkých HostěrádkáchSoběstačná architekturaArchitektura komunit Na úrovni států by pak daňové nástroje mohly financovat rozvoj obnovitelné energie v méně bohatých regionech, zatímco regulace spotřeby a energetické intenzity by zajistily, že dosažené úspory budou přesměrovány k sociálním a ekologickým projektům. S tím souvisí i environmentální a sociální standardy těžby kritických surovin či spravedlivá smluvní ujednání mezi místními komunitami a soukromými a veřejnými aktéry, kteří v daném místě čerpají zdroje či energii.⁴⁶ Nezbytnou součástí integrovaného přístupu k udržitelnosti je také mezinárodní solidarita: přenos technologií, finanční kompenzace či investice do obnovitelných zdrojů v těžebních regionech.⁴⁷

Prosazování těchto principů na úrovni globální ekonomiky naráží na silné mocenské a ekonomické tlaky, a proto se model „koblihy“ zatím v praxi uplatňuje pouze na úrovni měst. Prvenství drží v této souvislosti Amsterdam, který ekonomiku koblihy využil v rámci tvorby městské strategie: od ekologizace veřejných zakázek přes podporu inovací ve stavebnictví až po participativní rozhodování.⁴⁸

Konkrétním příkladem aplikace těchto principů v kontextu tvorby vystavěného prostředí je projekt umělého ostrova Strandeiland, jehož základy byly budovány s ohledem na lokální ekosystémy. Doprava materiálu na místo výstavby probíhala loděmi využívajícími nízkoemisní paliva. Developeři, kteří na ostrově budují 8000 bytů, musí splnit přísné normy pro cirkulární využití materiálů,⁴⁹ přičemž 40 % bytů má být určeno pro sociální bydlení.⁵⁰ Ačkoli jsou možnosti měst omezené globálními dodavatelskými řetězci a politikami jednotlivých států, zájem o aplikaci modelu roste: po Amsterdamu se k němu přihlásily i Kodaň, Barcelona či Berlín a platforma Doughnut Economics Action Lab (DEAL) dnes koncept rozvíjí ve spolupráci s více než 40 městy po celém světě.⁵¹

Představitelé*ky ekologické ekonomie upozorňují, že k uplatnění těchto principů v globálním měřítku je nutná kombinace institucionálních a kulturních změn. Jednou z nich je změna způsobu, jak uvažujeme o pokroku a prosperitě: ekonom Tim Jackson říká, že prosperity lze dosáhnout i bez růstu, jestliže ji spojíme s lidským blahobytem, a nikoli s nekonečnou expanzí výroby a spotřeby.⁵² Mezi institucionální strategie, které mohou k této změně přispět, patří například alternativní indikátory rozvoje prosperity rozšiřující metriku hrubého domácího produktu (HDP)⁵³, globální pravidla pro redistribuci zdrojů v zájmu klimatické spravedlnosti (např. „klimatické reparace“)⁵⁴ či právní zakotvení planetárních mezí. Jinými slovy, udržitelnost nemusí znamenat pouze aktualizaci růstového paradigmatu, ale naopak transformaci společenského uspořádání založenou na principu hluboké integrace ekologických, sociálních a ekonomických systémů.

Tento text vznikl díky finanční podpoře Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a MŠMT, a to z projektu Zelená transformace UMPRUM, NPO_UMPRUM_MSMT-2132/2024-4.

ilustrace: Matyáš Kytka
foto č. 1: místo pro plánovanou udržitelnou čtvrť Nové Dolíky ve Slaném, foto: Barbora Marka Žentelová
foto č. 4: ekofarma ve Velkých Hostěrádkách, foto: Apolena Typltová
foto č. 5: dětská léčebna v Ostrově u Macochy, foto: Apolena Typltová