O soběstačnost usilujeme z různých důvodů: na individuální i kolektivní úrovni může schopnost vystačit si s tím, co máme k dispozici, souviset s důstojností a nezávislostí, s pocitem bezpečí či příslušnosti k určitému místu a komunitě. Tyto motivace a principy se promítají i do přístupů k architektuře a vystavěnému prostředí, přičemž k soběstačnosti jako strategii kvalitního, dlouhodobě udržitelného prostředí nás mohou vést environmentální, ekonomické, politické či sociální důvody: cílem může být minimalizace spotřeby zdrojů a energie, nezávislost na zdrojích, které se ukazují jako nespolehlivé nebo nežádoucí, zkrácení dodavatelských řetězců či obnova demokratické správy určitého území a lokálních ekosystémů. Koncept soběstačnosti provází zároveň napětí mezi kolektivní prosperitou založenou na dostatku a defenzivou založenou na strachu z nedostatku, která může sklouznout do pasti individualismu a izolacionismu. Může být proto užitečné přemýšlet o tom, co znamená ono „sobě-“, kde jsou hranice jednotlivce, organismu, komunity či systému a jak propustné tyto hranice jsou. Jakkoli soběstační totiž lidé – nebo budovy, které obývají – jsou, nikdy nejsou sami.

Zpátky k půdě

Jako i mnoho jiných přístupů k architektuře, jejichž společným jmenovatelem je snaha o environmentální šetrnost výstavby a zároveň podpora společenské soudržnosti, můžeme také příklon k soběstačnosti považovat za jeden z principů, které v zemích globálního Severu významně zarezonovaly v návaznosti na kontrakulturní hnutí 60. let a jeho zájem o ekologické dopady moderní průmyslové civilizace. Americké hnutí back to the land či jeho francouzská obdoba retour à la terre viděly v „návratu k zemi“, respektive k půdě, alternativu ke konzumnímu stylu života: jednotlivci, rodiny a komunity odcházeli na venkov, aby neuspokojivou městskou rutinu vyměnili za ekologické zemědělství a příslib nezávislosti na státu či trhu.¹ New York Times tento trend v 70. letech komentovaly jako nadějnější verzi společenské revolty: „Na rozdíl od dřívějšího, na drogy orientovaného a do určité míry eskapistického hnutí mládeže šedesátých let se hnutí soběstačnosti vyznačuje – alespoň ve své pokrokové části – nadšením, optimismem a tvrdou prací, zejména prací rukama.“²

Kromě vidiny lepšího života bylo však úsilí o soběstačnost v 60. a především 70. letech motivováno hrozbou nedostupnosti klíčových surovin – ať už z důvodu konečnosti zemských zdrojů, nebo z důvodů politicko-ekonomických. Pohled na planetu Zemi z vesmíru pomohl koncem 60. let uvědomit si, že má své hranice a není nevyčerpatelnou zásobárnou materiálů a energie – což se významně promítlo do myšlení tehdejších architektů a architektek. Buckminster Fuller například intenzivně poukazoval na to, že je třeba zodpovědně spravovat limitované zdroje, které máme k dispozici, a volal po důkladné inventarizaci světových zásob.³ Jeho práce inspirovala vznik série publikací Whole Earth Catalog (1968–1972) editora Stewarda Branda, která Fullerův přístup překládala do podoby určité „příručky soběstačnosti“ a poskytovala technické i konceptuální nástroje umožňující vytváření nových ekologických komunit.⁴ V architektuře a literatuře se tak objevovaly výzvy, které v roce 1972 podtrhlo vydání publikace Meze růstu (Limits to Growth) kolektivu vědců*kyň okolo pionýrky systémového myšlení Donelly Meadows. Ta limity rozvoje lidské civilizace založené na principech fosilního kapitalismu podepřela počítačovými modely předpovídajícími vyčerpání kapacit Země kolem roku 2100.⁵

Slunce místo ropy

Ropné krize v letech 1973–1974 a 1979–1980 pak odhalily křehkost globální ekonomiky a její podmíněnost proměnlivými mocenskými vztahy. Environmentální a politicko-ekonomické impulzy se tak protnuly v rostoucím zájmu o alternativní, nefosilní zdroje energie, jež začaly figurovat i v progresivních architektonických konceptech. Historie výzkumu solární energie a jejího využití v budovách sahá až do 30. let 20. století: v následujících několika dekádách vznikla řada „solárních domů“, které se různými způsoby pokoušely akumulovat teplo ze slunce a využívat ho k vytápění a chlazení.⁶ Vyjma průkopnického Dymaxion House Buckminstera Fullera, jehož první prototyp byl vyroben už v roce 1927, však teprve v 70. letech začaly tyto koncepty nabývat podoby skutečného bydlení. 

Některé architektonické návrhy, jako např. nerealizovaný Solární dům (1980) německého architekta Oswalda Mathiase Ungerse, byly založeny především na pasivním využití slunečního světla a energeticky efektivním materiálovém a prostorovém pojetí stavby.⁷ Aktivní transformace sluneční energie na elektřinu a teplo v architektuře pak poprvé uskutečnili výzkumníci*ice z University of Delaware v roce 1973. Jejich Solar One House byl schopen vyrábět elektřinu pomocí křemíkových fotovoltaických panelů (vyvinutých v Bell Laboratories v 50. letech) a zadržovat teplo v podzemních nádržích se solí.⁸

Využívání solární energie bylo rovněž součástí návrhů ztělesňujících kromě technického pokroku také ideály hnutí návratu k půdě, pokud jde o úsilí o soběstačnost a nezávislost na centralizovaných infrastrukturách. V Evropě a USA se v této době urodilo množství experimentálních „autonomních domů“ – uzavřených systémů založených na obnovitelných zdrojích energie (ze slunce, ale i z větru či sněhu) a schopných recyklace nebo energetického využití organického odpadu.⁹ Architektonická a výzkumnická dvojice Brenda a Robert Valeovi publikovala v roce 1975 knihu The Autonomous House: Design and Planning for Self-Sufficiency, v níž autonomní bydlení definovala právě jako nezávislé na veřejných inženýrských sítích – energetických (elektřina a plyn), vodovodních či kanalizačních. Autonomní dům si podle jejich koncepce dokáže vyrobit energii sám, ať už ze slunce, nebo větru, a umí zpracovat dešťovou či použitou vodu a další odpad. Autonomii v bydlení pak měla doprovázet i částečná potravinová soběstačnost.¹⁰

V 70. letech začal soběstačnost zkoumat také americký architekt Michael Reynolds, jehož koncept ostrovního domu, respektive „zemělodi“ (earthship), byl reakcí na globálně neudržitelnou spotřebu energie, ale také na chudobu a nedostupnost bydlení.¹¹ Reynolds založil svoje pojetí autonomního domu na využívání odpadu (např. plechovek či pneumatik), přírodních materiálů (jako je hlína), pasivního vytápění a chlazení či přirozeného proudění vzduchu. Se svými experimenty začal ve městě Taos v Novém Mexiku a jeho obydlí mělo být odolné vůči extrémním klimatickým podmínkám typickým pro pouště a jiné odlehlé oblasti. Soběstačná architektura podle Reynolde je architekturou přežití, která musí splňovat několik základních kritérií: musí být pohodlným úkrytem využívajícím výhradně obnovitelné zdroje energie a dešťovou vodu, musí být schopna zpracovávat vlastní odpad a poskytovat zázemí k produkci potravin.¹² Zemělodě dodnes vznikají po celém světě, a to na základě návodů a pod supervizí Reynoldsovy společnosti Earthship Biotecture.¹³

Zkoumání autonomie v návrzích bydlení zároveň otevřelo otázku po podstatě architektury: jestliže slouží architektura především k naplňování každodenních potřeb svých obyvatel, je možné o ní uvažovat jako o prodloužení lidského těla, které zprostředkovává interakce mezi člověkem a přírodními i technickými systémy, jichž je součástí.¹⁴ Teoreticky pak nemusí mít podobu domu s okny a střechou. Jak ukázali například architekt Reyner Banham a umělec François Dallegret v 60. letech, pokud má architektura zajistit člověku především minimální komfort a soběstačnost, může vypadat třeba jako bublina s ochrannou atmosférou. Nezáleží totiž na formě, ale na vhodném propojení technologií, které vztah člověka s okolím mediují a regulují.¹⁵

Soběstačnost v době (energetické) tranzice

Brenda a Robert Valeovi svoji koncepci autonomního domu uvedli do praxe v návrhu vlastního domu postaveného v roce 1993 v anglickém Southwellu. Proces výstavby a život v domě zdokumentovali v aktualizované verzi původní publikace, která vyšla o necelou dekádu později pod názvem The New Autonomous House.¹⁶ V té době už byla solární technologie komerčně dostupná a proměnil se rovněž kontext, v němž byl projekt realizován: do popředí veřejné debaty se pomalu dostával koncept udržitelnosti, který ostatně v podtitulu jejich knihy nahradil pojem soběstačnosti. Valeovi zároveň slevili z nároku na absolutní nezávislost. Jejich dům nebyl sice napojen na veřejný vodovod a kanalizaci (využívá dešťovou vodu, kořenovou čističku šedé vody a kompostní toaletu), byl však integrován do energetické sítě, kam jako první dům ve Velké Británii posílal přebytky vlastní solární energie.¹⁷

Zatímco se tedy soběstačnost stávala jednou z možných strategií udržitelnosti ve stavebnictví, na horizontu se rýsovalo další nebezpečí: hrozba „ropného zlomu“ (peak oil), respektive dosažení vrcholu ropné produkce a následného strmého úpadku odvětví.¹⁸ Možnost blížící se energetické krize tak motivovala další vlnu úsilí o soběstačnost, příklon k obnovitelným zdrojům energie a vznik autonomních komunit založených na principech decentralizované správy a péče o daný „bioregion“.¹⁹ Tzv. Transition Town Initiative (TTI), kterou ve Velké Británii v roce 2008 založil aktivista Rob Hopkins, vybídla například k budování soběstačných městských komunit schopných odolat otřesům způsobeným právě ropnou nebo klimatickou krizí.²⁰ V současnosti hnutí působí v 67 zemích světa prostřednictvím 944 místních skupin, které rozvíjí méně či více komplexní komunitní činnost (od zahradničení a oprav kol až po transformaci místní energetiky či vzdělávání). Architektura komunit Lokální soběstačnost považuje iniciativa za nutnost: „Jedině na úrovni komunity jsme schopni představit si a vytvořit životní podmínky pro odolnost a prosperitu v turbulentních časech tranzice. Už se nemůžeme spoléhat na druhé.“ ²¹

Termín „tranzice“ zde přitom označuje probíhající civilizační proměnu, jež souvisí s narůstající technologickou nasyceností světa, geopolitickými změnami a stupňujícími se sociálními a environmentálními výzvami v planetárním měřítku.²² Ačkoli však jednotlivé „tranzitivní“ skupiny tvoří síť a vzájemně se podporují, aby dopad hnutí byl co nejvýraznější, těžiště jejich zájmu a odpovědnosti je vždy pevně spojeno s místní komunitou.²³ TTI lze v každém případě považovat za příklad jedné z radikálních iniciativ v kontextu globálního Severu požadující hlubokou revizi institucionálního a infrastrukturního uspořádání společnosti, ekonomiky a vztahů mezi člověkem a přírodou, včetně etablovaného pojetí „udržitelného rozvoje“.²⁴Integrovaná architektura Nezávislost na centralizovaných strukturách a autoritách zde přitom hraje klíčovou roli.

Téma tranzice však najdeme nejen v opozičních „post-rozvojových“²⁵ hnutích, ale také v rámcových politických koncepcích a strategických plánech institucí, jako je Evropská unie. Na bezprecedentní hrozbu klimatické změny reagovala EU Zelenou dohodou pro Evropu a Klimatickým zákonem, tranzici nicméně chápe spíše pragmaticky: jako proces sociálně citlivé dekarbonizace zachovávající stávající politické a ekonomické uspořádání. Někteří kritikové považují mechanismy tzv. „spravedlivé tranzice“²⁶ (just transition) za pouhou úlitbu východoevropským uhelným regionům bez ambice dosáhnout skutečné sociální spravedlnosti.²⁷

Soběstačnost versus strategická autonomie

Stopy úsilí o soběstačnost bychom pak v kontextu evropské politiky mohli hledat v konceptu „strategické autonomie“, která v dokumentech EU figuruje od roku 2013 a vyrůstá z přesvědčení, že Evropa je entitou schopnou samostatně se rozhodovat a určovat vlastní budoucnost.²⁸ V roce 2016 definovala Rada EU strategickou autonomii jako schopnost „jednat autonomně, když a kde je to nutné, a s partnery, kdykoli je to možné.“²⁹ Mezi strategickou autonomii a soběstačnost tedy nelze klást rovnízko: politika EU směřuje k oslabení vnějších závislostí, které mohou omezit její autonomii, ale zároveň k rozvoji multilaterální spolupráce.³⁰ A ačkoli původně se tento koncept objevil v kontextu bezpečnosti a obrany, v průběhu let se v reakci na čínský a americký ekonomický protekcionismus, covidovou pandemii a ruskou invazi na Ukrajinu rozšířil do dalších oblastí, jako je energetika a průmysl.³¹ 

Jedním z hlavních úběžníků evropské průmyslové politiky je tedy zvyšování odolnosti vůči křehkosti dodavatelských řetězců, a to zejména v oblasti tzv. kritických surovin (Critical Raw Materials), které jsou pro evropskou ekonomiku zásadní a jejichž dodávky mohou být nespolehlivé.³² Mezi tyto suroviny, jež zároveň hrají klíčovou roli ve výrobě technologií umožňujících dekarbonizaci (fotovoltaické elektrárny, baterie apod.) a ve stavebnictví jako takovém, patří např. hliník, lithium nebo křemík. EU proto volá po zvyšování domácích těžebních a výrobních kapacit a také po rozvoji recyklace a opětovného využívání těchto materiálů. Úsilí o materiálovou soběstačnost tak jde ruku v ruce s evropskými strategiemi a regulacemi v oblasti cirkulární ekonomiky.³³Re-architektura Odborníci*e nicméně upozorňují, že aby spotřeba kontinentu nepřekračovala planetární meze a odpovídala spravedlivé distribuci zemských zdrojů, měla by Evropa zredukovat svoji „materiálovou stopu“ o celých 50 %³⁴ – diskuse o soběstačnosti by tak měla zahrnovat otázku, co je to vlastně „dostatek“.

Druhou klíčovou oblastí evropského úsilí o autonomii je energetika, kde se po roce 2022 stala hlavním parametrem bezpečnosti úplná nezávislost na importu energie (ropy, plynu, uhlí) z Ruska.³⁵ V kontextu vystavěného prostředí se energetická soběstačnost spojuje s dekarbonizací evropského stavebního fondu a s podporou renovací: energetická efektivita budov a schopnost vyrábět vlastní elektřinu z obnovitelných zdrojů umožňují nejen naplňovat evropské klimatické cíle, ale také posilovat energetickou bezpečnost regionu.³⁶Klimaticky-neutrální architektura Politicko-ekonomické faktory tedy stejně jako v 70. letech významně přispívají k prosazování environmentálně šetrných řešení. Spíše než o proaktivní tvorbu alternativního uspořádání vztahů mezi lidskou společností a přírodou jde však především o defenzivní adaptaci směřující k zachování stávajícího stavu věcí.Odolná architektura

Odpojit nebo propojit?

Dosáhnout úplné provozní soběstačnosti na úrovni individuální stavby není ani 50 let od uvedení konceptu autonomního domu snadné a rozhodující mohou být klimatické podmínky v konkrétním místě – intenzita slunečního záření či větru³⁷ nebo úhrn srážek.³⁸ Plně autonomní ostrovní nebo-li off-grid domy jsou v současnosti většinou vybaveny fotovoltaickými panely, tepelným čerpadlem, vlastní studnou a systémem sběru a opětovného využívání dešťové či šedé vody.Český soběstačný dům Spíše než radikální alternativu ke konvenčnímu bydlení a společenskému uspořádání jsou však tyto stavby mnohdy pojímány jako příležitost k více či méně luxusnímu útěku do přírody, a z nutnosti se tak stává lifestylová volba.³⁹

Ekonomicky úsporná mohou být naopak do budoucna čistě energeticky soběstačná řešení v běžné zástavbě: postupný pokles cen technologií a souběžný nárůst cen energie z centrální sítě otevírají podle některých studií cestu k významnému uplatnění off-grid systémů na úrovni rodinných domů, a to především tam, kde je energie drahá (Německo) a klimatické podmínky stabilní (Španělsko).⁴⁰

Podobně jako v úsilí o uhlíkovou neutralitu je nicméně efektivnější pokoušet se o soběstačnost v měřítku čtvrtí či obcí a okolní krajiny: v rámci širších celků je totiž možné sdílet infrastrukturní prvky a ekosystémové kapacity, pokud jde o zadržování a recyklaci vody, kompostování, výrobu energie či zemědělskou produkci. Ani tak ale soběstačnost nepředstavuje záruku environmentálního přínosu. Jak ukázala studie plánované čtvrti v obci Knivsta ve Švédsku, funguje-li konvenční centralizovaná infrastruktura efektivně, mohou mít soběstačná řešení v celém svém životním cyklu větší negativní dopad na klima a životní prostředí než rozšíření existujícího standardního systému.⁴¹ Na druhou stranu, decentralizace může být motivována i jinými aspekty udržitelnosti – například příslibem posílení ekologické a sociální odolnosti díky kapacitní rezervě v podobě „nadbytečných“ uzlů v rámci systému.⁴²Odolná architektura

Energeticky plusové budovy a čtvrti

Zaměříme-li se opět na energetiku, je důležitým stavebním konceptem v kontextu soběstačnosti energeticky plusová (či pozitivní) budova nebo právě energeticky pozitivní čtvrť (Positive Energy District, PED). Podle německého standardu Effizienzhaus Plus lze za energeticky plusový považovat dům, který má zápornou roční bilanci primární energie z neobnovitelných zdrojů a zároveň zápornou roční bilanci energie dodané do budovy. Jinými slovy, dům generuje přebytky energie z obnovitelných zdrojů, která pak dodává do centrální sítě.⁴³ Standard tedy bere v potaz jak environmentální, tak ekonomické aspekty udržitelnosti: poměr neobnovitelných a obnovitelných zdrojů energie a výši provozních nákladů. Jak je přitom z této charakteristiky patrné, energeticky pozitivní stavby nejsou soběstačné ve smyslu odpojení od sítě, ale ve smyslu schopnosti energeticky zajistit svůj vlastní provoz včetně veškerých spotřebičů.

Prvním energeticky plusovým domem na světě byl The Heliotrope (1994) ve Freiburgu navržený architektem Rolfem Dischem po vzoru rostlin, které se otáčejí za sluncem.⁴⁴ U rodinného domu však nezůstalo – Disch se podílel rovněž na návrhu „solární výstavby“ ve čtvrti Vauban (1993–2006) na území bývalé francouzské vojenské základny. V rámci zástavby byly upřednostněny pasivní a energeticky plusové domy, koncepce čtvrti nicméně zahrnovala také redukci uhlíkové stopy a principy sociální udržitelnosti: čtvrť vznikla konverzí doslouživšího objektu, a to v procesu participativního plánování zdůrazňujícího aspekty sociální diverzity a budoucího angažmá obyvatelstva prostřednictvím družstevních organizací.⁴⁵ Vauban tak propojuje výše popsané přístupy akcentující komunitní autonomii na straně jedné a energetikou efektivitu na straně druhé. Město Freiburg přitom zůstává mimořádným příkladem uplatňování principů energetické soběstačnosti i nadále: v roce 2017 zde bylo otevřeno nové sídlo městského úřadu pro 840 zaměstnaných, které splňuje kritéria energeticky pozitivní budovy díky komplexnímu systému fasádní a střešní fotovoltaiky a geotermálních vrtů.⁴⁶ V současnosti pak město realizuje projekt nové čtvrti Dietenbach, která směřuje ke klimatické neutralitě.⁴⁷Klimaticky neutrální architektura

Čtvrtí usilujících o energetickou pozitivitu (PED) dnes v Evropě vzniká celá řada. Podle výzkumného a inovačního centra JPI Urban Europe jsou energeticky pozitivní čtvrti „(…) energeticky efektivní a energeticky flexibilní urbánní prostředí nebo skupiny vzájemně propojených budov s nulovými emisemi skleníkových plynů, které dosahují ročních lokálních nebo regionálních přebytků obnovitelné energie.“⁴⁹ Fungování těchto urbánních celků je přitom podmíněno průběžnou interakcí mezi budovami, uživateli a prvky telekomunikačních i dopravních sítí. Jinými slovy, udržitelnosti zde má být dosahováno na základě principů „chytrého města“ (smart city).High-tech klimatická architekturaArchitektura platforem I v České republice dnes vedle energeticky plusových budovŠkola v Českobrodské najdeme i koncepce městských čtvrtí tohoto typu: Kladno se například zapojilo do mezinárodního projektu SPARCS, v jehož rámci ve spolupráci s UCEEB ČVUT připravilo vizi nové energeticky plusové čtvrti Sletiště.⁵⁰ Jiným příkladem může být plánovaná čtvrť Chytré Líchy v Židlochovicích u Brna, jejíž energetická koncepce by měla být založena na principu komunitní energetiky – cílem je tedy zapojit do výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů tzv. „prozumenty“ (z anglického prosumer, respektive kombinace slov producer a consumer), a zajistit tak pro ně spolehlivé, finančně dostupné dodávky energie.⁵¹ Zakládat energetická společenství je v České republice možné od roku 2024 a nové čtvrti mohou být příležitostí, jak občanskou komunitu přímo zahrnout do plánování samotné infrastruktury.⁵²Nové Dolíky ve SlanémEkofarma ve Velkých Hostěrádkách

PED a energetická společenství zároveň pomáhají řešit problém nerovnoměrných dodávek energie do centrální distribuční sítě a související přetížení fyzické infrastruktury. Nekoordinované dodávky z individuálních zdrojů (např. částečně soběstačných domů) mohou vést k přebytkům elektřiny (zpravidla během dne), jejichž regulace vyžaduje významné investice do „chytré sítě“ umožňující obousměrný tok energie.⁵³ Sdílení energie v rámci čtvrtí či komunit – tedy mimo centrální soustavu – umožňuje naproti tomu průběžné vyrovnávání zátěže díky flexibilnější spotřebě a efektivnějšímu využití zdrojů i technologií (např. ohříváním vody, mrazením v mrazírnách či nabíjením elektromobilů v době přebytku elektřiny).⁵⁴

Variace na autonomii: od softwaru k hlíně

Koncept energetické pozitivity zároveň naznačuje, že v propojení s pokročilými technologiemi se autonomie významně přibližuje automatizaci. Pod pojmem „autonomní budova“ si lze v současnosti skutečně představit chytrou budovu vyššího řádu:⁵⁵ lze očekávat, že počet objektů zapojených do výpočetní sítě, respektive internetu věcí (Internet of Things, IoT), přesáhne v blízké budoucnosti počet lidí na Zemi, a věci tak budou stále více komunikovat mezi sebou navzájem. Za autonomní budovu tak můžeme považovat i takovou stavbu, která je díky strojovému učení schopná sama se řídit a optimalizovat své procesy v zájmu co největší efektivity, a to s minimální lidskou kontrolou.⁵⁶High-tech klimatická architektura

S autonomií ve smyslu automatizace nicméně počítají i některé modely soběstačných eko-komunit, jako jsou např. ReGen Villages využívající „software k navrhování, vývoji a managementu bio-regenerativní, odolné sousedské infrastruktury“.⁵⁷ Jestliže se tedy v 70. letech lidé vraceli „zpátky k půdě“ a svépomocí budovali soběstačné systémy, dnes má být tento návrat organizován skrze operační systém Village OS využívaný v procesu komunitního plánování, výstavby i provozu vesnice nebo čtvrti.⁵⁸

Vztah mezi autonomií a automatizací, respektive mezi fyzickými budovami či komunitami a výpočetními technologiemi, zároveň dobře ilustruje, že soběstačnost je vždy relativní: aby autonomní budova fungovala, musí být zapojena do sítě, a to jak ta „digitální“ (neboli chytrá), tak ta „analogová“. Obě jsou totiž součástí spletitých vztahů v rámci místních ekosystémů a bioregionů, potažmo planetárního metabolismu jako celku. Namísto návratu k půdě bychom tak spolu se sociologem Bruno Latourem mohli vyzvat k pohledu „zpátky na zem“: tedy nikoli do jasně ohraničeného místa, ale k pozemským procesům, v nichž se lokální a globální neoddělitelně spojuje.⁵⁹ Pojem autonomie tuto neuzavřenost a vztahovost systémů – včetně budov a urbánních celků – vyjadřuje přesněji než soběstačnost. Z fungování přírodních struktur totiž odvozuje princip sebeurčení, k němuž v organismu či jiném systému dochází skrze izolaci, ale naopak interakci s okolím.⁶⁰

To však neznamená, že soběstačnost nemá v současném světě místo. Zatímco země globálního Severu realizují autonomii ve vystavěném prostředí pomocí sofistikovaných technologiích systémů, pro množství komunit globálního Jihu je schopnost vystačit si s bezprostředně dostupnými zdroji stále nutností. Nerovné mocenské vztahy v rámci neokoloniálních struktur pak znova relativizují autonomii „vyspělého“ světa. V době klimatické změny však bohatý sever zjišťuje, že nenákladnými, nízkouhlíkovými stavební postupy jižně položených komunit se lze inspirovat: neevropská architektura může jít příkladem, pokud jde o pasivní strategie využití solární energie, používání přírodních, lokálně dostupných materiálů a vytváření vystavěného prostředí na bázi komunitní spolupráce.⁶¹ Zakořeněná architektura Nejde však jen o udržitelnost a kulturu výstavby: evropské úsilí o strategickou autonomii je podmíněno autonomií jiných zemí či komunit a spíše než o soběstačnost bychom tedy na úrovni Evropy měli usilovat o spravedlivou distribuci zdrojů a dostatek pro všechny.

foto č. 1: zahrada Nové Perly v Kyjově u Krásné Lípy, foto: Barbora Marka Žentelová
foto č. 4: Centrum Veronica v Hostětíně, foto: Apolena Typltová