Vystavěné prostředí lze chápat jako komplexní systém, v němž jsou jednotlivé budovy a prostorové prvky propojeny složitými metabolickými a informačními procesy. Bylo tomu tak vždy, nicméně v době bezprecedentní nasycenosti prostředí digitálními technologiemi jsou tyto spojnice početnější a složitější, přičemž zároveň vytváří příležitosti pro nová funkční propojení mezi fyzickým prostorem a prostorem „virtuálním“. Díky poučení z myšlení o infrastrukturách, rozvíjejícího se především v uplynulých 10 až 15 letech, tak můžeme architekturu vnímat jako platformu, která systémové vztahy zhmotňuje, ať už je řeč o budovách protkaných technologiemi a jejich digitálních dvojčatechHigh-tech klimatická architektura, nebo naopak o platformách, které určují podmínky, od nichž se uspořádání fyzického prostředí odvíjí.Architektura komunit Platformy mohou být napojeny na dominantní systémy ekonomické výměny a politické moci, mohou však také vytvářet k těmto strukturám alternativy, ať už jde o přístup k technologiím a službám, kulturu participativních procesů, nebo vztahy mezi společností a přírodou.

Plány, vzorce, vrstvy

Kořeny nahlížení na architekturu a vystavěné prostředí jako technologický systém bychom našli v propojení designu a kybernetiky, k němuž dochází v 60. letech 20 století v pracích architektů a teoretiků, jako byli Ian McHarg, John McHale a Richard Buckminster Fuller.¹ Kybernetika, tedy věda o komunikaci a řízení v rámci automatických, samoregulačních systémů umožnila těmto autorům vytvářet paralely mezi architekturou, přírodou, počítači či energetickými sítěmi: z pohledu kybernetiky totiž svět sestává z informací a není až tak podstatné, jestli mají podobu lidského těla nebo elektrického obvodu.² V kontextu ekologie uplatnili kybernetický přístup například bratři Eugene a Howard Odumovi, kteří se namísto jasně ohraničených organismů soustředili především na výměnu energie a hmoty v rámci přírodních systémů. Prosazovali přitom teorii vědeckého managementu, podle níž je možné ekosystémy řídit a regulovat, identifikujeme-li jejich stavební prvky a vnitřní procesy.³

Na tento přístup k ekologii přímo navázal sociolog John McHale ve své knize The Future of the Future, v níž nabídl pojetí designu jako disciplíny zabývající se organizací a distribucí dosud velmi špatně spravovaných přírodních zdrojů. Už v 60. letech McHale psal o tom, že vzhledem ke globálnímu záběru industriální civilizace musí mít „ekologický design“ podobu „plánování světa“ (world planning), respektive designu planety jako takové.⁴ Ve spolupráci s Fullerem pak McHale otevřel cestu designovému myšlení, kde dílčí architektonické projekty fungují jako hmatatelná rozhraní mezi všezahrnující strategií a každodenním životem.

Jako o procesu a systému přemýšlel o architektuře také architekt Christopher Alexander, který se ovšem od kybernetického myšlení v 60. a 70. letech postupně vzdaloval. Ačkoli ve své klíčové knize A Pattern Language (1977) přistoupil k vystavěnému prostředí jako k mnohovrstevnatému souboru popsatelných problémů, která mají opakovatelná řešení, jeho práce je implicitní kritikou technokratického řízení „shora“ a obhajobou emergence, tedy vyvěrání konkrétních prostorových řešení z žité zkušenosti uživatelů a místních komunit.⁵ Alexanderovy architektonické „vzorce“ nevznikly z touhy po kontrole, ale naopak z úsilí o demokratizaci tvorby prostředí, v němž může díky propojení abstraktního modelu a specifické situace dojít ke genezi nové, těžko popsatelné kvality. V 90. letech, poté, co Alexander realizoval mnoho vlastních architektonických projektů, pak dospěl k tomu, že základem pro krásnou, živou architekturu není nic nudnějšího než dobrá smlouva, která jasně popisuje způsob zapojení architektů*ek do procesu výstavby.⁶ V téže době se stal významným zdrojem inspirace pro softwarové inženýry, jako je například Richard Gabriel, jehož kniha Patterns of Software (1996) z Alexandera přímo vychází a formuluje teorii organického kódování založeného na postupném růstu, kde vzory jsou využívány právě jako opakující se řešení, aniž by docházelo k přílišné abstrakci.⁷

Časovost a procesuální aspekt vystavěného prostředí hraje klíčovou roli také v práci spisovatele Stewarta Branda, který ve své knize How Buildings Learn (1994) popsal, co se děje s budovami od chvíle, kdy jsou dostaveny, a jak významné je to v kontextu udržitelnosti výstavby.⁸ Podle Branda jsou budovy jako organismy, jejichž životaschopnost se odvíjí od schopnosti přizpůsobit se proměňujícím se podmínkám. Právě adaptabilita by proto měla být hlavním úběžníkem projekční práce, a to v návaznosti na jednotlivé architektonické vrstvy s různou rychlostí změny (shearing layers): od takřka neměnného místa stavby (site) přes trvanlivou nosnou konstrukci (structure) a méně trvanlivý plášť (skin) až po relativně rychle se měnící technologie a služby (services), dispozice (space plan) a zařízení (stuff).⁹ I pro Branda je tedy architektura vyvíjející se systém, v němž uživatelé*ky hrají minimálně stejně významnou roli jako autoři*rky původního návrhu – právě oni*y totiž mnohdy stojí za průběžnými adaptacemi budov, které prodlužují jejich životnost. Re-architektura

Ještě před příchodem technologických platforem v úzkém slova smyslu tedy mnoho autorů uvažovalo o architektuře jako o souboru pravidel, který umožňuje propojení abstraktních principů a konkrétních realizací, lokálního prostředí a globálních procesů či současnosti a budoucnosti v čase se proměňujících projektů různého měřítka. Architektura platforem zároveň odvádí pozornost od osobnosti architekta*ky jakožto ústředního a definitivního aktéra procesu navrhování: všímá si širších struktur a temporality, které působnost jednotlivce dalece přesahují. Čím robustnějšími se přitom stávají výpočetní infrastruktury, tím nabývá tento pohled na architekturu na významu.

Platformy jako organizační jednotky ekonomiky i měst

Kolem roku 2010, poté, co globálními trhy otřásla ekonomická krize, se nástrojem kapitalistického restartu staly právě digitální platformy. Teoretici*čky architektury a technologií, jako je Benjamin Bratton nebo Keller Easterling, platformy v následujících letech popisovali jako základní organizační jednotky planetárních infrastruktur, které současně decentralizují a centralizují výpočetní procesy.¹⁰ Decentralizují především ekonomickou aktivitu na sítích, přístup ke službám a možnost participovat na trzích, které platformy otevírají, centralizují nicméně moc a kontrolu nad algoritmy a fyzickými infrastrukturami, jež fungování platforem umožňují a strukturují.

Podle kanadského teoretika Nicka Srnicka se přitom platformy staly klíčovým byznys modelem kapitalismu 21. století: stejně jako výrobní podniky jsou prostředkem akumulace kapitálu, surovinou, již zpracovávají, jsou však místo uhlí či železné rudy zdánlivě nehmotná data.¹¹ Data umožňují algoritmické učení, efektivní koordinaci práce, optimalizaci výrobních či logistických procesů či transformaci produktů ve služby. Platformy jako Amazon, Google, Uber nebo Spotify data extrahují a analyzují, přičemž zprostředkovávají interakce mezi množstvím dílčích aktérů a zároveň přispívají k tvorbě monopolů stahujících pod sebe celá hospodářská odvětví.¹² Zatímco podle Srnicka je platformový kapitalismus stále kapitalismus, řecký ekonom a politik Yanis Varoufakis jde o krok dál: technologické monopoly podle něj zásadním způsobem transformují mocenské vztahy ve společnosti, a to nikoli na základě tržních principů (investice, konkurence apod.), ale na základě vlastnictví digitálního prostoru, který těmto „technofeudálům“ generuje rentu.

Z pohledu ekonomiky platforem představuje architektura hmotné rozhraní datových toků a zároveň prostředí, které lze pomocí datové analýzy regulovat a optimalizovat.High-tech klimatická architektura Tyto procesy se spojují v konceptu „chytrého města“ (smart city), kde se klíčovými tématy urbanistického architektonického navrhování stává fyzický a digitální přístup a vlastnictví či správa dat. Úvahy o chytrých městech a první ambiciózní projekty tohoto typu se začaly rozšiřovat kolem přelomu tisíciletí, přičemž senzory, chytré sítě, digitální platformy a další technologie měly přispět jak k efektivnímu plánování a provozu městských infrastruktur (např. dopravních, energetických či odpadních), tak ke snížení energetické náročnosti, emisí skleníkových plynů či znečištění. Efektem chytrých měst měla být rovněž inkluzivita prostředí a možnost participovat na správě a rozvoji města.¹⁴

Evropská unie usilovala o propojení digitalizace a udržitelnosti už ve své hospodářské strategii Evropa 2020 (2010), na kterou navázala Zelená dohoda pro Evropu a program rozvoje výzkumu a inovací Horizont Evropa, v jehož rámci byla vyhlášena mise Klimaticky neutrální a chytrá města¹⁵ (Horizon Europe Mission Climate-neutral and Smart Cities).Klimaticky neutrální architektura Cílem iniciativy je podpořit 100 evropských měst v úsilí dosáhnout klimatické neutrality do roku 2030, a to právě prostřednictvím technologických inovací. V květnu 2025 získalo 92 ze 112 zapojených měst tzv. Mission Label, a to na základě Climate City Contract (CCC), smlouvy, v níž obce upřesňují své klimatické závazky a inovační strategie.¹⁶

Jednou z těchto obcí je i Liberec, který se do výzvy zapojil jako jediné české město.¹⁷ Schválení CCC Evropskou komisí obcím otevře nové možnosti finanční podpory a odborného poradenství, stojí před nimi však celá řada výzev, ať už jde o komplexitu managementu tranzice, možný nedostatek financí, nebo otevřené otázky v oblasti implementace, škálování a replikace nových technologií. Rizikem je také nedocenění sociálních inovací: chytrá města nemohou fungovat bez proměny hlubších společenských a behaviorálních vzorců, ta však vyžaduje trpělivost a dlouhodobou spolupráci s místními komunitami.¹⁸ Vedle Liberce pak chytrá řešení implementují i další česká města – Písek,¹⁹ Kladno,²⁰ Brno (v rámci plánované revitalizace čtvrti Špitálka)²¹ nebo Židlochovice (v rámci nové čtvrti Chytré Líchy)²².Nové Dolíky ve Slaném

Chytré město: od zeleného růstu k digitální propasti

Urbanista Adam Greenfield si ve své kritice chytrých měst z roku 2013 všímá toho, že bývají zamýšleny jako zcela nové urbánní celky, jež mají vyrůst „na zelené louce“, bez omezení starší zástavbou a infrastrukturou.²³ V případových studiích věnovaných projektům, jako je Songdo City v Jižní Koreji, Masdar City při Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech a PlanIT Valley v portugalském Portu, ukazuje, že jde zpravidla o zhmotnění vizí technologických firem typu IBM, Cisco nebo Siemens, které chtějí dobýt další území – a to nejen metaforicky. Prostřednictvím těchto společností a privatizace prostoru pak dochází k uskutečnění kybernetických představ o technokratickém řízení a optimalizaci systémů, které však selhávají v reflexi komplexity města, mnohočetnosti a nahodilosti procesů, jež se v něm odehrávají, a aktérství komunit, které tato prostředí budou obývat.²⁴

Zaměříme-li se na příklad korejského Songdo City, jehož výstavba započala v roce 2008 na více než 5000 hektarech uměle vytvořené pevniny, je dnes více než zřejmé, že záměr vytvořit technologicky totálně kontrolované a zároveň „zelené“ město zůstal (v tomto případě) nenaplněn.²⁵ Chytrá řešení byla v Songdo City implementována za účelem automatizace a zefektivnění městských infrastruktur, prevence kriminality a katastrof, snížení emisní náročnosti vystavěného prostředí a ochrany prostředí. Město je vybaveno podzemním pneumatickým systémem sběru odpadu, recykluje vodu, vyrábí energii z obnovitelných zdrojů a najdeme v něm množství energeticky úsporných budov s certifikací LEED.²⁶ Veškeré tyto urbánní procesy jsou přitom konstantně monitorovány a vyhodnocovány v centralizovaném, integrovaném řídicím středisku (Integrated Operations Command Center).²⁷

Řešení motivovaná vidinou „zeleného růstu“ nicméně opomíjí řadu sociálních a ekologických dopadů chytré urbanizace: Songdo City se potýká se sociálním vyloučením²⁸ a významnými nerovnostmi mezi byznysovým high-tech centrem a periferií, kam už pokročilé technologie nedosáhnou.²⁹ Nezanedbatelné jsou také environmentální externality výstavby a provozu města – ať už jde o narušení mořských ekosystémů, nebo energetickou náročnost masivní datové infrastruktury,³⁰ která navíc podrobuje obyvatelstvo města neustálému dohledu a pravidlům, jež jsou místo právních předpisů artikulována algoritmy.³¹ Systém je přitom založený na rigidní, „předprogramované“ struktuře, která není schopna reagovat na dynamický, organický a nepředvídatelný rozvoj města – skutečné Songdo City tak žije vlastním životem, paralelně k plánované infrastruktuře.³²

Většina chytrých měst ale nevzniká uprostřed ničeho podle všezahrnujících urbanistických plánů. Obvykle jde o dílčí intervence, které jsou integrovány do stávajících prostorových a sociálních struktur, aby umožnily vznik nových partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem a podpořily ekonomickou konkurenceschopnost měst (či jednotlivých čtvrtí).³³ Ukazuje se však, že těmto intervencím se daří pouze v místech s vysokou hustotou osídlení a obyvatelstva, která navíc disponují rozvinutým sektorem služeb, „znalostní ekonomikou“ (knowledge economy) a kvalifikovanou pracovní silou.³⁴ To sice neznamená, že chytrými se mohou stát jen bohaté metropole, zavádění nových technologií ve městech je však mnohdy nerovnoměrné, a nerovnoměrně jsou tak distribuovány i jejich přínosy (energetická efektivita, přístup ke službám apod.).³⁵ Uvnitř měst nebo mezi městy a periurbánními či rurálními oblastmi mohou tedy vznikat „digitální propasti“ (digital divide), které reprodukují a dále prohlubují ekonomické a sociální nerovnosti.³⁶ Ani pokrytí technickou infrastrukturou však nepředstavuje záruku sociální udržitelnosti: některá města se potýkají s algoritmickou zaujatostí (např. zvýhodněním osobní automobilové dopravy před pěší a veřejnou dopravou) nebo nekonsenzuálním sledováním.³⁷

Tak akorát chytrá města

Jak již bylo řečeno, jedním z klíčových stavebních prvků chytrých měst jsou platformy obývající urbánní prostředí skrze bezpočet dílčích přístrojů připojených do sítě. Urbanisté Peter Mörtenböck a Helge Mooshammer si všímají, že tato rozhraní mají tendenci zplošťovat komplexní realitu městského prostředí na digitálně mediované služby, čímž vykořeňují lidi, budovy a věci z ekologických, sociálních a materiálních systémů, na nichž ve skutečnosti závisí.³⁸ Z podobných důvodů si někteří*ré autoři*rky kladou otázku, jak tvořit města, která budou chytrá „tak akorát“: kde technologie budou významnou součástí městské infrastruktury, místo technokratického řízení a maximalizace korporátních zisků však bude jejich smyslem podpořit demokratické kolektivní rozhodování, zapojit místní komunity do rozvoje města a rozšířit přístup k veřejným službám.³⁹ Platformy založené na těchto principech pak mohou vznikat zdola, z iniciativy kolektivů, které spojuje společný zájem či zaměstnání, a současně za podpory veřejné infrastruktury umožňující koordinovat technologie a přístup k nim ve větším měřítku.⁴⁰Architektura komunitAkupunkturní architektura

Přemýšlet o městě jako o softwaru svého druhu, tedy o „prostorovém softwaru“ (spatial software), zároveň nemusí znamenat, že urbánní organismus podřídíme logice neměnného, shora určeného algoritmu. Navrhovat město jako program znamená soustředit se především na vztahy a interakce mezi dílčími objekty či aktéry procesů, jež se ve vystavěném prostředí odvíjejí. Jak říká již zmiňovaná teoretička Keller Easterling, „prostorový software není věc, ale způsob, jak vytvořit množství vzájemně provázaných vztahů a sekvencí – obnovující se platformu ohýbající proud objektů“.⁴¹ Jinými slovy, platformy můžeme chápat jako sdílený prostor otevírající nové příležitosti.⁴²

Když například designér Dan Hill spolupracoval na projektu chytrého rezidenčního komplexu Low2No v Helsinkách, mluvil o něm – inspirován konceptem shearing layers Stewarta Branda – jako o platformě právě v tomto smyslu: nová zástavba měla být platformou pro testování technických i sociálních inovací od materiálových alternativ v konstrukci stavby přes snižování spotřeby energie až po nové modely podnikání např. v oblasti ekologického zemědělství.⁴³ O městech, budovách a infrastrukturách tedy můžeme uvažovat jako o systémech, které se průběžně vyvíjí, a pravidla, na nichž jsou založená, jsou otevřená vyjednávání. Takový přístup k technologiím zároveň reflektuje komplexitu socio-ekologických systémů: předpokladem resilience je přizpůsobení a změna, nikoli kontrola.⁴⁴Odolná architektura

Modely budoucnosti a pravidla participace

Kritická je pro demokratický a pružný rozvoj měst otevřená, transparentní a bezpečná datová infrastruktura. Některé západo- a severoevropské metropole jako Helsinky, Amsterdam nebo Barcelona podnikly v posledních 10–15 letech důležité kroky k tomu, aby pro své obyvatelstvo takovou infrastrukturu vybudovaly, přičemž EU toto úsilí konsolidovala a dále podpořila směrnicí o otevřených datech (Open Data Directive) z roku 2019.⁴⁵ Z hlediska formálního naplňování požadavků směrnice je Česká republika aktuálně dvanáctou nejvyspělejší zemí EU,⁴⁶ ve skutečném využívání a dopadu těchto dat na ekonomický a sociální rozvoj však mezi státy a městy existují rozdíly. Zaměříme-li se na hlavní města a otevřená data o vystavěném prostředí a klimatu, pak Praha sice disponuje 3D modelem města⁴⁷ či Atlasem životního prostředí poskytujícím aktuální informace o městském klimatu, ovzduší, odpadech či hluku,⁴⁸ dílčí data však zatím nejsou integrována do jednoho digitálního dvojčete.⁴⁹ Oproti tomu například 3D model Helsinek⁵⁰ je propojen s městským Energy and Climate Atlas, který zahrnuje otevřená data o spotřebě vody a energie v budovách, potenciálu geotermální a solární energie z helsinského podloží a střech či predikce týkající se náročnosti vytápění a renovací budov.⁵¹ Takto komplexní digitální dvojče umožňuje simulovat budoucí změny a čerpat relevantní datové podklady pro rozhodnutí o udržitelném rozvoji města.

Kromě environmentálního modelování si Helsinky zakládají také na kvalitě datové infrastruktury, na níž se odehrává participativní rozhodování o rozpočtu.⁵² Město pro tento proces používá platformu Decidim, která sama o sobě vznikla participativně, a to z iniciativy městské rady Barcelony v roce 2017.⁵³ Platforma, která je dnes využívána ve 30 zemích světa, byla postavena na principech radikální demokracie a technologické suverenity, její software i data jsou otevřená, soukromí uživatelů*ek je však chráněno mimo jiné tím, že platforma trvale neukládá osobní údaje.⁵⁴ Jestliže chytrá města jsou mnohdy založená na principu spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem, pak Decidim nabízí alternativu v podobě partnerství mezi veřejným sektorem a společenstvím jako takovým (public-commons partnership),⁵⁵ přičemž kódovou bázi a ochrannou známku platformy spravuje nezávislá Decidim Association.⁵⁶ V Barceloně byl Decidim využit v různých měřítkách plánování města, od participativního procesu vzniku městského strategického plánu v roce 2016⁵⁷ přes společné rozhodování o veřejných prostranstvích až po určení náplně pro konkrétní budovy, jako je např. Canòdrom (Center for Democratic and Digital Innovation)⁵⁸ – původně závodiště chrtů postavené v 60. letech.⁵⁹Re-architektura

Vrátíme-li se zpátky na začátek, k úvahám o kybernetických systémech a procesech plánování měst v 2. polovině 20. století, je zřetelné, že současná chytrá řešení nepředstavují bezprecedentní zlom, ale spíše zesilují otázky, které architektura a urbanismus řeší dlouhodobě: jak smířit každodenní materiální realitu našich životů s nepředvídatelností a komplexitou (eko)systémů, jak navrhovat adaptabilní a odolné prostředí a jak rozdělit rozhodovací pravomoce mezi množství městských aktérů – od veřejných institucí přes soukromé společnosti až po místní komunity. Digitální platformy či otevřená data lze chápat jako současné nástroje rozvíjející McHaleovy, Alexanderovy nebo Brandovy myšlenky o městě jako souboru procesů a pravidel. Stejně jako v minulosti není přitom ani dnes rozhodující míra technologické sofistikovanosti, ale způsob jejího využití: zda technologie slouží ke kontrole a optimalizaci, nebo se stává otevřenou infrastrukturou, která umožňuje učení, vyjednávání a kolektivní péči o vystavěné prostředí.

foto č. 2: Park U Vody, architektura: YYYY, foto: Barbora Marka Žentelová
foto č. 4: místo „remolice“ objektu Merkuria v Praze, foto: Barbora Marka Žentelová