Akupunktura (z latinského acus – jehla, punctum – vpich) je léčebná metoda vycházející z principů tradiční čínské medicíny. Jejím cílem je harmonizace tzv. životní energie (čchi), která v těle proudí po specifických drahách mezi jednotlivými orgány.¹ Na těchto drahách se nachází akupunkturní body, do nichž jsou během léčby vpichovány tenké jehly. Hloubka, intenzita i délka vpichu se liší dle konkrétního problému. Akupunkturní přístup je holistický – aplikace byť jen jediné jehly má vliv na celý systém.²

Totožný princip uplatňuje urbánní akupunktura v kontextu města jakožto živého organismu. „Nemocnými“ orgány se zde stávají opomíjené části městské tkáně – prázdné domy, zanedbané parcely, nevyužívaný veřejný prostor nebo komunity, které zůstávají nevyslyšeny. Jednotlivé intervence, „vpichy“ projektů, přivádějí energii tam, kde chybí, a mají ambici uzdravit celek skrze lokální působení. Každý zásah v sobě nese potenciál spustit řetězovou reakci, jejíž dopady mohou překročit své bezprostřední okolí. Město je v této perspektivě tvořeno sítí vzájemně propojených bodů a právě prostřednictvím urbánní akupunktury se do jeho plánování vrací hlas obyvatelstva, jehož potřeby oficiální strategie mnohdy opomíjí.³

Ve vztahu k udržitelnosti lze urbánní akupunkturu chápat jako strategii, která upřednostňuje dlouhodobou péči o městský organismus před jednorázovými „megaprojekty“ (často prováděnými stylem demolice – nová výstavba). Namísto čerpání zdrojů sází na recyklaci, adaptaci a postupné ozdravování, které dokáže lépe reagovat na klimatické i sociální výzvy současnosti, a přispívá tak k dlouhodobé odolnosti měst.

Dějiny akupunkturní léčby měst

Počátek teorie urbánní akupunktury je datován mezi 60. a 70. léta minulého století,⁴ která se nesla v duchu tzv. kontrakulturního hnutí založeného na kolektivní rezistenci vůči statu quo a podpoře marginalizovaných osob, druhů a přírody. Téma environmentalismu a ekologie tak organicky proniklo do diskurzu o designu a příbuzných oborů.⁵ Za původce pojmu je považován španělský architekt Manuel de Solà-Morales, jenž jím označoval nízkonákladové, drobné realizace, které rezonují ve svém okolí a veřejný charakter města vyzdvihují nad soukromé vlastnictví.⁶ O Moralesově praxi referoval v 90. letech na konferenci o architektuře a urbanismu pro nové tisíciletí britský teoretik, kritik a architekt Kenneth Frampton. Již tehdy ve svém příspěvku kritizoval dominantní postavení aut v městském organismu a upozorňoval, že tvarování vystavěného prostředí málokdy překračuje akademické koncepce. Právě urbánní akupunktura má podle něj potenciál díky své úspornosti a malému měřítku katalyticky transformovat města.⁷

Na Moralesovu práci navázal brazilský architekt, urbanista a politik Jaime Lerner, autor knihy Urban Acupuncture: Celebrating Pinpricks of Change that Enrich City Life. Lerner přistupuje k městu jako k nemocnému organismu, který je třeba léčit lokálními zásahy.⁸ Ty mají dominový efekt a ovlivňují celé město. Čtyřmi klíčovými kategoriemi akupunkturních bodů jsou podle autora doprava, parky, dostupné bydlení a princip recyklace. Jako příklady pak uvádí činy městské laskavosti (oprava mobiliáře, péče o veřejný prostor), technologické inovace (carsharing a další strategie, které favorizují bezmotorové módy dopravy), výsadbu zeleně (která mimo jiné poskytuje stín) či prostorovou práci se smysly (vytváření tichých zón i míst určených pro hudbu).

Lerner působil jako starosta brazilského města Curitiba, kde aplikoval vícero „vpichů“. Jedním z prvních byla proměna centrální části města na pěší zónu. Proti záměru se zvedl velký odpor (především ze strany místních obchodníků) a Lerner si uvědomil, že pokud chce, aby ke změně došlo, musí se tak stát do tří dnů (přes víkend), jinak projekt zastaví soud. K úpravě nakonec došlo: pěší zóna se stala epicentrem veřejného života a je považována za úspěšnou realizaci.⁹ Rychlost zásahů a jejich nízká finanční nákladnost se staly hlavními principy Lernerova přístupu k plánování. Uvědomoval si limity rozpočtu města a chtěl dosahovat změn skrze pozitivní motivaci obyvatelstva (od rybářů například město vykupovalo odpad z vody a sběr odpadků odměňovalo potravinovými lístky). Urbánní intervence byly nicméně v Curitibě plánovány „shora“ a participace obyvatelstva na rozhodování byla omezená.

Metody urbánní akupunktury ve své práci uplatňuje a reflektuje také finský architekt a sociální vědec Marco Casagrande. O městě referuje v podobných intencích jako Lerner, tedy jako o mnohovrstevnatém živém organismu, kterým proudí toky energie. Akupunkturní zásahy by přitom podle něj měly podpořit nástup třetí generace měst – tzv. postprůmyslových měst.¹⁰ Casagrande působí v Tchaj-peji, kam byl pozván, aby zkoumal organickou vrstvu města a navrhl, jak s ní pracovat v rámci městského plánování. Předmětem jeho výzkumu se stala osada Treasure Hill, ruina průmyslového města, kde Casagrande objevil velké množství energie, jež však byla tlumena vládními a městskými strategiemi.¹¹ Projekt nakonec vedl k zastavení plánované demolice a k obnově zahrad, cest a komunitních prostor prostřednictvím spolupráce s více než dvěma sty studujícími a místní komunitou. I když byl Casagrande do Tchaj-peje pozván městskou správou, samotná realizace se rozvinula zdola jako participativní akupunkturní intervence. Jedním z hlavních principů Casagrandeho přístupu se tak stal odklon od velkolepých projektů obnovy celých měst směrem k lokálním, komunitně orientovaným zásahům.¹²

K popularizaci urbánní akupunktury přispěla kromě zmiňovaných autorů také „šedá literatura“ neboli články a blogy, které se zaměřují na nízkonákladové a zdola plánované úpravy konkrétních míst (hřišť, pěších zón či fasád).¹³ Důležitou roli hrají v uplatňování těchto metod také umělci a umělkyně, kteří prostřednictvím akupunkturních zásahů upozorňují na aktuální problémy měst a veřejného prostoru. Nejskloňovanějším jménem je v tomto případě Gordon Matta-Clark, umělec a urbanista, který v 70. letech minulého století vyhledával pro své umělecké projekty opuštěná místa a rozpadlé budovy.¹⁴

Malé, levné, rychlé

Postupy urbánní akupunktury tedy reagují na skutečnost, že lidé a jejich způsob života se mění daleko rychleji, než je možné měnit města samotná. Jejich rozvoj je naopak často omezován byrokratickými procesy, modernistickým přístupem či globálními krizemi, jako jsou pandemie či války. Klasická urbanistická řešení, která vychází z historických zkušeností a zavedených paradigmat, jsou přitom časově i finančně náročná, mnohdy pracují s nekompletními sadami dat a vyžadují značnou politickou podporu. Často se tedy stává, že tento způsob plánování není schopen držet krok s organickými společenskými či environmentálními změnami.¹⁵

Malá, levná a rychlá řešení vybízí k individuální i kolektivní iniciativě a přispívají do diskuse, jak oživovat a přetvářet městská prostředí.¹⁶ Íránské architektky Shaimaa Hameed Hussein a Kabal Abdul Hameed Salman řadí mezi hlavní principy urbánní akupunktury diagnostiku „nemocných“ míst, rychlé, reaktivní jednání, zapojení dotčeného obyvatelstva, vzdělávací potenciál a malý rozsah zásahu.¹⁷ Kombinací těchto principů vznikají projekty reflektující sociální, kulturní, ekonomické i ekologické aspekty konkrétních míst. Ty se pak vzájemně propojují, spouští řetězovou reakci a v dlouhodobém horizontu přispívají k proměně města jako celku. Mezi akupunkturní zásahy pak mohou patřit dílčí události, instalace, dočasné stavby i trvalé struktury realizované jednotlivci, komunitami, aktivistickými skupinami, uměleckými kolektivy, komunálními politiky či neziskovými organizacemi.¹⁸ V českém prostředí můžeme mezi projekty tohoto typu zařadit např. kampaně organizace Arnika upozorňující na odpady, stromy, řeky i developerské praktiky ve městech, práci Architektů bez hranic a jejich studie úprav veřejného prostoru, festival dokumentárních filmů či participativní workshopy anebo intervenci Hrát Brno Alžběty Brůhové a Kateřiny Šedé.

Vedle urbánní akupunktury jako takové lze pak akupunkturní architekturu vztáhnout k mnoha různým „urbanismům“, jejichž společným jmenovatelem je právě kritická revize shora řízeného strategického plánování měst.¹⁹ V literatuře se setkáme s pojmy, jako je DIY urbanismus, efemérní urbanismus, grassroot či guerilla urbanismus, anarchistický urbanismus, taktický urbanismus nebo urbánní hacking.²⁰ Tyto přístupy nemají tradiční plánování zcela nahradit, ale spíše doplnit o schopnost pružně reagovat na sociální, ekonomické a ekologické výzvy konkrétních míst a komunit. Specifické metody akupunkturní architektury tak mohou jít ruku v ruce s dlouhodobými koncepcemi rozvoje měst a přispívat k náročné transformaci vystavěného prostředí dílčími intervencemi.

Řešení inspirovaná přírodou

V kontextu udržitelné transformace měst hrají významnou roli tzv. přírodě blízká řešení (nature-based solutions), která bývají označována jako ekologická akupunktura.²¹ Jde o drobné zásahy přírodního charakteru, které posilují schopnost komunit jednat a pozitivně ovlivňovat prostředí měst. Právě města jsou totiž hlavními hybateli klimatické změny, přičemž se zároveň musí vypořádávat s jejími stále intenzivnějšími dopady.²² Přírodě blízká řešení v městském prostředí se tak stávají středobodem evropských klimatických strategií, a to přesto, že jde o relativně mladý pojem a neexistuje zatím ustálená metodologie pro vyhodnocování konkrétních projektů.²³

Patří sem víceméně veškeré intervence založené na přírodních procesech, jejichž cílem je ukládat uhlík, regulovat vodní režim, snižovat riziko katastrof či zmírňovat efekt tepelného ostrova. Konkrétně může jít o zelené a modré střechy či fasády, vertikální farmy, parky, mokřady, biokoridory, městské lesy, stromořadí, komunitní zahrady, městské zemědělství a modro-zelenou infrastrukturu.²⁴Odolná architektura Krom technicky, shora řízených zásahů hrají v uplatňování ekologické akupunktury klíčovou roli přírodě blízká řešení iniciovaná a realizovaná přímo místním obyvatelstvem (community-led nature-based solutions), která jsou mnohdy efektivnější než velké projekty. Významným předpokladem úspěchu je pak financování, které je dlouhodobě směřováno na rozvoj komunitních kapacit a technologií podporujících tyto bottom-up iniciativy.²⁵

Akupunkturní gentrifikace

Ačkoliv mají akupunkturní přístupy mnohé pozitivní a nadějné aspekty, neměli bychom opomenout ani jejich limity a související výzvy. Americký teoretik a výzkumník Gordon Douglas jich vyjmenovává celou řadu: upozorňuje na riziko mediálního ohlasu drobných intervencí, za kterými často stojí třídně, genderově a rasově privilegovaní lidé.²⁶ Douglas ve své knize zpovídá mnoho aktérů DIY urbanismu a všímá si toho, že většina z nich má v oblasti městského plánování či architektury profesní zkušenosti. Jejich zásahy do organismu města tedy ve skutečnosti vznikají v prostředí, které podstatnou měrou přispívá ke gentrifikaci – iniciativy tohoto typu jsou náchylné ke komodifikaci a mohou mít nezamýšlené důsledky v podobně snížené dostupnosti bydlení či služeb.²⁷

Americká teoretička urbanismu Megan Heim LaFrombois připomíná také případy „dvojího nahlížení“, kdy dočasné struktury a přespávání lidí bez domova ve veřejném prostoru jsou kriminalizovány, zatímco volnočasové či umělecké intervence se těší pozitivnímu přijetí.²⁸ Obdobně americká profesorka urbanismu Emily Talen poukazuje na to, že taktiky související s neautorizovaným využíváním veřejného prostoru jsou mimo rozvinuté kapitalistické demokratické země zcela běžné, pouze v těchto zemích jsou však tyto zásahy glorifikovány.²⁹

Za „zelenou gentrifikaci“ bychom pak mohli považovat dopady ekologické akupunktury. Ta sice může zmírňovat klimatickou změnu a její dopady, ale také navyšovat cenu nemovitostí, což může v konečném důsledku způsobit vyloučení původních obyvatel.³⁰Park U VodyModřanský cukrovar

Aspekt citlivosti k prostředí i komunitě je tak zcela klíčový. Je třeba kriticky reflektovat, zda nejsou projekty akupunkturní architektury pouze kulisou, která zakrývá potřeby neprivilegovaných komunit a nutné investice do městské infrastruktury. Urbánní akupunktura a příbuzné přístupy tak nenabízí zázračné řešení, ale způsob, jak číst město skrze vztahy, drobné impulsy a jejich řetězící se ozvuky.

ilustrace: Sofia Gjuričová
foto č. 3: vnitroblok domu Nad Sokolovnou, architektura: Bieno z.s., foto: Barbora Marka Žentelová