Ačkoli je Vltava tepnou Prahy a téměř magickou silou k sobě poutá život města, překvapivě mnoho míst podél jejího toku zůstávalo dlouho ve stínu povodňových zdí či plotů přístavů. Avšak poté, co došlo k odlivu průmyslu z řek a k uvědomění, že bez symbiózy s krajinou se město neobejde, dochází v dnešní době k znovuobjevení a postupné obnově vltavských břehů.¹ Nedávné architektonické soutěže slibují splnění velkých snů o největším příměstském parku Soutok na jihu města či novou mokřadní krajinu Rohanského ostrova.Rohanský ostrov Vedle ambiciózních projektů, které redefinují celé územní celky a mají město chránit před povodněmi, se však v pražské říční krajině objevují i méně okázalé, ale stejně hodnotné zásahy.

Park U Vody se rozprostírá na severním břehu holešovického meandru a donedávna byl pro místní jen rozeklanou pěšinou spojující Holešovice a Stromovku. Velmi nenápadná intervence studia YYYY, díky které dnes území nazýváme parkem, nabízí odpovědi na řadu otázek o současné krajinářské architektuře a budoucnosti měst: Jak objevit zapomenuté místo a nezničit jeho genius loci? Jak zachovat ekologickou podstatu vágních terénů a zároveň neopomenout pocit bezpečí? Kdy zasahovat a kdy je lepší nechat věci žít vlastním životem?

Proměny vágních terénů

Na první pohled jako by se na holešovickém nábřeží mnoho nezměnilo. Břeh řeky stále lemují topoly, staré lampy a návěstidla, mezi betonové pražce se stále prodírá vegetace a skrz náletové dřeviny prosvítají kolejnice vlečky. Jen náhlý průřez růžovou betonovou zídkou u vstupu naznačuje, že se tu začíná něco dít. Podstatou této nové kapitoly jsou však místo výrazných gest právě subtilní zásahy. Jinými slovy, park U Vody ukazuje, jak vypadá architektonické minimum: dostatečné a zároveň citlivé.Akupunkturní architektura

Ačkoli je dnes místo součástí širší koncepce, která reaguje na pražský Klimatický plán² a určuje proměnu celé Trojské kotliny v tzv. příměstský park,³ jeho objevení nebylo přímočaré. Původně měly být totiž holešovické břehy transformovány na překladiště inspirované Hamburkem, tedy místo funkčně klíčové pro chod města, ale fyzicky nepřístupné, ukryté za plotem a protipovodňovou zdí. V 70. letech bylo nicméně od tohoto záměru upuštěno a prázdný prostor s betonovými panely zaplnilo odtahové parkoviště. Plot a zdi zůstaly.⁴

Místo tak čtyřicet let leželo ladem, mimo pozornost architektů*ek, urbanistů*ek i úředníků*ic, a nerušeně se měnilo v typický „vágní terén“: místo „mezi místy“, které nemá jasně určenou funkci a není o něj pravidelně pečováno.⁵ Tyto lokality, běžným slovníkem městského plánování popisované jako „rezervy v území“ či „rozvojové plochy“, jsou však ve skutečnosti plné života a jsou významnými, byť skrytými aktéry adaptace na klimatickou změnu či boje s gentrifikací.Odolná architektura Jejich postupné zarůstání totiž umožňuje bujení sukcesně mladších druhů vegetace, laicky a nepřesně řečeno „plevelů“, náletů a křoví, které v běžné struktuře města nejsou příliš tolerovány, byť jsou přirozeným habitem pro jiné organismy (např. ptactvo i malé savce).⁶

Kromě rostlin však tato neurčitá místa nabízejí svobodný prostor i pro lidské obyvatele měst. Absence konkrétní funkce a dohledu, tedy určitá provokativní neuchopenost vágních terénů, otevírá příležitosti pro nechtěné či marginalizované aktéry a aktivity a zároveň pro volnou imaginaci o tom, co by zde mohlo být. Psychoterapeutka Kristýna Bušková nazývá vágní terény „kulturním nevědomím města“: nesou v sobě nejen stíny naší historie (jako např. sudetská krajina zaniklých vesnic), ale i rozvojový potenciál (viz např. konverze bývalých jatek v kulturní prostor Jatka78).⁷Re-architektura

Jedním z charakteristických rysů těchto území je však i jejich dočasnost: přírodní sukcese po čase dosáhne vyššího stádia, keře vyrostou ve stromy. Místo přestane být speciálním útočištěm a z „rezervy“ se stane lukrativní pozemek lákající novou výstavbu.

Pomalost jako klíč

Jak tedy vágní terén znovuobjevit a zároveň ochránit jeho podstatu? Klíčem k zachování genia loci těchto míst je zpravidla postupný proces jejich odkrývání. Tento přístup byl uplatněn např. v případě berlínského přírodního parku Schönberger Südegelände na místě bývalého seřaďovacího nádraží ve čtvrti Tempelhof, které bylo od města po dobu čtyřiceti let od ukončení provozu izolováno.⁸ Než bylo znovu zpřístupněno, stihlo se sem nastěhovat výjimečné množství živočichů, rostlin i specifických lidských návštěvníků (od městských dobrodruhů přes teenagery po lidi bez domova). Díky tomu místo nakonec odolalo plánům na jeho zastavění a dnes je považováno za příklad demokratického a svobodného prostoru.Odolná architektura

Stejně tak v případě parku U Vody trvalo téměř 10 let, než byl proces jeho revitalizace dokončen. Od roku 2015, kdy Praha 7 území získala, zde probíhaly veřejné vycházky, občanské participace, komunitní zahradničení a nakonec i architektonická soutěž, z níž vzešel vítězný návrh od studia YYYY.⁹ Tento návrh vědomě pracuje se zmíněnými charakteristikami městské divočiny a evokuje úvahy francouzského zahradníka a krajinářského architekta Gillese Clémenta o tzv. „třetích krajinách“ (tiers paysage).¹⁰ Clément zdůrazňuje důležitost „prázdných“ míst a ponechání části městské krajiny nerušenému vývoji, a to v blízkosti, ale mnohdy bez přítomnosti lidí.Rezervace velkých kopytníků

Strategie nezasahování se v parku promítla ve více rovinách. V rovině společenské sehrála podstatnou úlohu ještě před vyhlášením soutěže městská část. Území bylo totiž po odstranění betonových ploch na několik let záměrně ponecháno volně přístupné a bez definovaného programu.¹¹ Architekti*ky tak byli*y na místo přizváni*y až potom, co si k němu místní vytvořili vztah a začali jej pravidelně navštěvovat: „Vypozorovali jsme třeba místo, kam chodil meditovat jeden pán. Tak jsme si hned řekli, tady nemůžeme nic aktivovat, a naopak jsme ho trochu schovali,“ říká krajinářská architekta z ateliéru YYYY Tereza Rapsová.¹²

Jiná místa v parku si zase o zachování ve stávajícím stavu řekla sama, a to zejména kvůli mizerným půdním podmínkám. Pod 60 cm nekvalitního substrátu se totiž nachází buď zpevněné břehy Vltavy, anebo další vrstva betonových panelů, které znemožňují novou výsadbu. Přesto se i v těchto podmínkách dokázaly uchytit náletové dřeviny, které dnes prorůstají kolem vlečky, zatímco na břehu řeky se tyčí vzrostlé topoly. „Moc nechápeme, jak v těchto podmínkách dokázaly tak vyrůst,“ podotýká architektka, „nicméně to nejsou kvalitní stromy, které vám tu vydrží nějak dlouho. Nemohli jsme tak položit typický rastr pro park na třeba sto let, všechno se bude neustále měnit. Dnešní bezzásahové zóny budeme kontrolovat a postupně prořezávat, z nich pak vyroste nová generace stromů.“¹³

Kromě sukcesní vegetace však park U Vody zachovává ještě jinou důležitou vrstvu, a to vrstvu kulturní, která odkrývá paměť místa jako průmyslové zóny a zároveň předjímá budoucnost skrze citlivé, ale výtvarně poutavé uplatnění principů opětovného využití (adaptive reuse). Znovupoužity totiž nejsou jen relikty překladiště jako opuštěná vlečka s návěstidlem či načerveno natřené průmyslové lampy. Žulová dlažba a staré betonové panely pochází z pražské deponie a červenožlutý mobiliář sem byl přesunut z jiného městského hřiště.¹⁴

Hodně s málem 

Park je tak mozaikou zachovávající atmosféru vágního terénu. Cesty se navzájem překrývají, ne vždy mají racionální směr a občas skončí uprostřed ničeho. Koncept nedokonalé, nedokončené struktury pak dokreslují prořezané betonové lavičky a poetické názvy vyhýbající se jednoznačným určením.¹⁵ Park tak ponechává prostor pro kreativitu a svobodu rozhodování, zároveň však nemůže být označen za opuštěný: výtvarné prvky i funkční intervence jako venkovní posilovna jasně naznačují, že místo již bylo objeveno a nehrozí zde nebezpečí.

Nová studánka a sadová výsadba pak v propojení s adaptací existujících prvků signalizují alternativní pojetí architektury jako otevřeného autorského díla, na jehož vzniku se podílí historické sedimenty, nahodilé události a v tomto případě i různé živočišné a rostlinné druhy.¹⁶Re-architektura Solà-Morales to pojmenovává jako nutný boj proti vnuceným schématům, zjednodušování a agresi technologického rozumu a univerzalismu. Namísto toho je podle něj důležité naslouchání místu se všemi jeho vrstvami a vývojovými stopami.¹⁷

Není však zřejmé, zda málo zásahů a minimální spotřeba nových materiálů znamená i málo peněz. Finální cena revitalizace, která dosáhla 46 milionů korun,¹⁸ tomu však spíše nenasvědčuje. V současném ekonomickém systému je totiž časově mnohem náročnější získat materiály z deponií než koupit nové, což ve výsledku projekty opět prodražuje. Tereza Rapsová vzpomíná například na téměř kocourkovskou situaci, kdy opětovné využití dlažebních kostek z pozemků hlavního města Prahy bylo málem znemožněno nekoordinovaností městských institucí – konkrétně obtížnou domluvou s Technickou správou komunikací, která měla deponii kostek na starosti. Od dalšího uplatňování tohoto přístupu ji to však neodrazuje: „Po zvládnutí celého procesu jsme dnes mnohem motivovanější ho zopakovat i v jiných projektech.“ Městská logistika odpadu hraje tedy v procesu realizace podobných projektů zásadní roli: mobiliář pro park U Vody, přesunutý z jiného místa, byl na rozdíl od dlažebních kostek určený už v zadání soutěže, což situaci naopak výrazně usnadnilo.¹⁹

Praha jako druhý Berlín?

Praha je se svými zelenými plochami, zabírajícími 56 % její rozlohy, jedním z nejzelenějších měst na světě.²⁰ Je však otázka, jakou část pokrývají oficiální parky a jakou vágní terén. Břehy, stráně, hranice kolejišť či průmyslových areálů a skrytá zákoutí sídlišť představují různé druhy městské džungle. Co by se stalo, kdyby byly citlivě zapsány na mapu, podobně jako park U Vody?

Předobrazem může být Praze opět Berlín, kde městské plánování s těmito územími již počítá: prázdno uvnitř města, jež zbylo po ochranném pásmu berlínské zdi, dokázal v roce 1995 jako první uchopit projekt Park am Nordbahnhof, který nastartoval obnovu berlínského veřejného prostoru ve jménu zpřítomnění a reinterpretace nepohodlné minulosti. Důraz na neformálnost, která je dnes pro Berlín charakteristická, je podle krajinářského architekta Štěpána Špouly mimo jiné způsobem, jak se vyrovnat s autoritářskou minulostí a megalomanskými utopiemi, jako byla např. přestavba města navržená Albertem Speerem.²¹ V případě Prahy by snad podobný přístup mohl podpořit společenské přijetí mnohdy odmítaného architektonického dědictví 2. poloviny 20. století.Sídlo IPRuMerkuria

Zelené „mezery“ v mapě dnes čelí velkým tlakům a ne každý vágní terén má to štěstí, že se jako park U Vody nachází v záplavovém území, které znemožňuje jeho kompletní proměnu. Podíváme-li se však na toto místo zblízka, může být zdrojem motivace i inspirace pro objevování a ochranu ekologické, společenské i estetické hodnoty podobných urbánních prostředí, aniž bychom usilovali o jejich absolutní kontrolu.