Na rozhraní industriální krajiny a městského nábřeží stála od 70. let až donedávna na první pohled nenápadná administrativní budova Merkuria, která se v budoucnu částečně převtělí do nové Mercury. Mohutný železobetonový skelet stávající budovy v sobě uchovává paměť místa, zároveň je však hlavním aktérem nového příběhu: příběhu vůbec první „remolice“ v České republice, tedy procesu, v němž stavba mizí, ale materiály a prvky, z nichž sestává, jsou systematicky katalogizovány, aby mohly být opětovně využity.¹ Společnost Skanska projekt prezentuje jako průlomový příklad aplikace principů cirkulární ekonomiky a udržitelného developmentu, v němž se do oběhu vrací téměř veškeré komponenty, a stavební a demoliční odpad (SDO) tak přestává být odpadem.

Z logistického a technologického hlediska jde o mimořádně náročný úkol, na kterém Skanska spolupracovala s platformou pro cirkulární ekonomiku Cyrkl a Univerzitním centrem energeticky efektivních budov (UCEEB) ČVUT. Kromě technických či legislativních otázek však remolice Merkurie otevírá také širší debatu o tom, jak souvisí úsilí o optimalizaci materiálových toků s péčí o kulturní dědictví.

Historie města a její (mizející) stopy

Merkuria původně sloužila jako sídlo československého podniku zahraničního obchodu a po desetiletí byla součástí městské scenérie v okolí železniční stanice Praha-Holešovice. Dnes se tato oblast mění v ambiciózní kancelářskou a rezidenční čtvrť, v níž stávající budova už nenašla své místo.

Realizace projektu Merkurie patřila k největším profesním úspěchům architekta Vratislava Růžičky, Evy Růžičkové a kolektivu jejich spolupracovníků*ic na přelomu 60. a 70. let 20. století.² Díky výraznému vertikálnímu členění a plasticitě závěsové stěny bývá zároveň Merkuria považována za brutalistní stavbu, či dokonce „nejpádnější ikonu českého brutalismu“.³ V českém a slovenském prostředí se nicméně vztah společnosti k architektuře z období pozdního socialismu formuje do velké míry skrze její ideologické rámování, a architektonické či technologické kvality budov tak zůstávají ve stínu hořkých vzpomínek na předlistopadový režim.⁴ Stavby z tohoto období, jako například Transgas či Ústřední telekomunikační budova, pak mnohdy podléhají tlaku veřejného mínění či developerských zájmů.Sídlo IPRuRe-architektura

Cirkulární z 97,4 %

Otázka zachování staveb je nicméně důležitá i z environmentálního hlediska: výzkumy ukazují, že renovace a adaptace stávajících budov mohou ve srovnání s novostavbami snížit celkové emise uhlíku v padesátiletém životním cyklu až o 62 %. V dílčích evropských zemích by pak podle modelových výpočtů mohly adaptivní využívání a konverze existujících budov znamenat úsporu stovek tisíc až desítek milionů tun CO₂ ročně.⁵ Jinými slovy, je-li to možné, je třeba volit takové strategie, které umožní maximální prodloužení životnosti existujících staveb a povedou ke snížení potřeby nových budov.⁶

Podle Skansky to v případě Merkurie možné nebylo, a to kvůli špatnému stavu nosné konstrukce či nízké prostorové flexibilitě. V médiích se rovněž objevila informace o přítomnosti azbestu v konstrukcích, který by komplikoval případnou rekonstrukci.⁷ Je však možné se domnívat, že rozhodnutí pro úplnou demolici ovlivnily i ekonomické faktory: novostavba umožní efektivnější využití pozemku, rozšíření celkové podlahové plochy či dosažení třídy A kancelářských prostor, která v současnosti představuje nejvyšší standard budov tohoto typu.⁸

Demolice – respektive remolice – budovy však měla být provedena způsobem, který by maximalizoval možnost znovupoužití či recyklace materiálů a stavebních prvků. Dekonstrukci předcházelo zpracování předdemoličního auditu,⁹ který zjišťoval objemy jednotlivých materiálů v objektu a umožnil načrtnout záměr pro jejich další využití či komunikaci s potenciálními partnery a odběrateli.¹⁰ V rámci samotné remolice pak bylo 97,4 % celkové hmotnosti materiálů recyklováno či opětovně využito: drcený beton byl částečně využit pro výrobu nového betonu, dveře, kuchyňské linky a další interiérové prvky byly věnovány veřejným institucím, sklo našlo uplatnění při pro výrobě fasádních panelů.¹¹

Vzhledem k platné legislativě je tato míra materiálového zhodnocení mimořádná. Stávající normy umožňují používat ve výstavbě recykláty z SDO (především z betonu a cihel), s nimiž je do roku 2027 za určitých podmínek možné nakládat jako s výrobky, tedy mimo režim odpadů.¹² Pro množství demontovaných prvků to ale neplatí: jakmile opustí místo stavby, jsou považovány za odpad a mohou s nimi operovat pouze k tomu oprávněné subjekty.¹³ Projekt Merkuria/Mercury pomáhá tyto legislativní bariéry odkrývat a ukazuje, co konkrétně je třeba změnit, aby v České republice došlo k výraznému snížení množství odpadu vyváženého na skládky a k omezení spotřeby primárních surovin.¹⁴ Odborníci*ice upozorňují, že vedle vytvoření přehledného legislativního rámce pro rozlišování mezi odpadem a ne-odpadem je třeba také podporovat stavební firmy ve zpětném odběru materiálů či zavést systém „recertifikace“ odinstalovaných komponentů.¹⁵

Výhled do budoucna

V Evropské unii tvoří SDO 40 % veškerého odpadu,¹⁶ v České republice pak jde téměř o 60 %.¹⁷ Výzvy a politiky v oblasti cirkulární ekonomiky se tedy výraznou měrou soustředí právě na oblast stavebnictví, ať už jde o aktuální evropskou legislativu v oblasti dekarbonizace budov (viz Klimaticky neutrální architektura; Re-architektura), nebo ekodesignu výrobků a uvádění stavebních prvků na trh (ESPR; CPR), které postupně zavádí povinnost opatřovat výrobky tzv. digitálními pasy.¹⁸ Právě pasy výrobků, materiálů a staveb mohou v propojení s informačním modelováním budov (BIM) poskytovat cenné informace usnadňující procesy cirkulární ekonomiky. (viz High-tech klimatická architektura) Na rozdíl od certifikací typu LEED či BREEAM digitální pasy nehodnotí, ale pouze shromažďují data a ukazují cirkulární potenciál materiálů a produktů.¹⁹ Proces selektivní demolice a dekonstrukce budov, jako je Merkuria, by digitální materiálové pasy mohly do budoucna zpřehlednit a zjednodušit.

O prodloužení životnosti budov, zvýšení míry recyklace stavebních prvků, snížení spotřeby materiálů, ale také zavádění digitálních pasů mluví i Strategický rámec cirkulární ekonomiky České republiky 2040 a na něj navazující Akční plán Cirkulární Česko 2040 pro období 2022–2027.²⁰ Jakým způsobem a s jakým úspěchem se v Česku podaří evropská nařízení implementovat, se teprve uvidí, Ministerstvo průmyslu a obchodu nicméně právě nyní vyzývá malé a střední podniky, aby se přihlásily o dotaci na zpracování digitálního a cirkulárního auditu, které budou k sestavení digitálních pasů potřeba.²¹

Už v současnosti však praxi dekonstrukcí a selektivních demolic rozvíjí architektonická studia a iniciativy jako Rotor (Belgie), BAUKREISEL (Německo) nebo Circular Matters (Belgie). Platformy jako Loopfront nebo Madaster operující v různých západoevropských zemích pak poskytují digitální nástroje pro správu stavebních materiálů po celou dobu životního cyklu budovy. Architekti a investoři zde mohou vytvářet digitální pasy budov, které obsahují detailní informace o použitých materiálech, jejich množství, kvalitě a možnostech opětovného využití.

Remolice mezi inovací a amnézií

Demolice ani remolice však nejsou pouze technickými úkony, ale i kulturními a mediálními akty, s nimiž mizí kus historické paměti.²² Původní identita místa je neutralizována a nahrazena něčím, co lépe odpovídá současným estetickým očekáváním a tržním zájmům. Merkuria sice není památkově chráněná, stejně jako u jiných příkladů brutalistní architektury je nicméně třeba se ptát, je-li to tak z hlediska jejích architektonických kvalit správně a zdali její osud nezpečetil spíš převládající postoj veřejnosti k podobným stavbám.

Jak upozorňují historičky a teoretičky architektury Beatriz Colomina či Claire Zimmerman, vnímání a přijetí architektury zásadně ovlivňuje způsob její vizuální a mediální prezentace.²³ V případě jiných socialistických objektů v regionu, jako je například varšavský Palác kultury a vědy nebo budova Rozhlasu a televize Slovenska v Košicích, se podařilo jejich pozitivní obraz podpořit rekonstrukcí a modernizací.²⁴ V těchto případech se kombinují technická vylepšení naplňující současné standardy, mírná estetická úprava, programová transformace a mediální storytelling, který odklání pozornost od ideologicky zabarvené minulosti směrem k environmentálním a sociálním benefitům.

Dekonstrukce toto přerámování neumožňuje a je otázka, zda lze kulturní historii zpřítomnit prostřednictvím nové stavby částečně postavené z demontovaných materiálů. V případě Merkurie byly environmentální a ekonomické aspekty projektu upřednostněny, a ačkoli z technologického či procesního hlediska lze remolici považovat za průlomový projekt, z kulturní a sociální perspektivy pravděpodobně k žádné inovaci nedojde: jak se zdá, Mercury bude pevně zakotvena v tržních a estetických normách současného developmentu²⁵ a na společenském vnímání brutalistní architektury se nic nezmění. Jinými slovy, Merkuria není jen pilotním příkladem uplatnění strategií cirkulární ekonomiky, ale i zrcadlem toho, co se v současných městech děje s hmotným dědictvím pozdního socialismu. Otázky, které tento projekt otevírá, tedy propojují téma environmentální šetrnosti budov s tématem paměti a identity v architektuře a vzhledem k rostoucímu významu renovací, konverzí a dekonstrukcí budou v diskurzu o vystavěném prostředí dále rezonovat.