O budově Sdružení projektových ateliérů, někdy přezdívané Pragerovy kostky, která je nyní sídlem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), se nedávno vyrojilo množství zpráv, a to v návaznosti na rozhodnutí Rady hlavního města Prahy nezahrnout rekonstrukci stavby do rozpočtu města pro rok 2025.¹ V návaznosti na vlnu nevole ze strany odborníků i veřejnosti a také díky udělení dotace na rekonstrukci od Ministerstva životního prostředí se nicméně již schválený projekt snad přiblížil realizaci.²

Stavbu v areálu Emauzského kláštera, jež vznikla v ateliéru GAMA pod vedením Karla Pragera na přelomu 60. a 70. let, jistě není třeba žádnému Pražanovi dlouze představovat. Kdo sem nezavítá kvůli výstavám či přednáškám do Centra architektury a městského plánování (CAMP), alespoň někdy navštívil zdejší kavárnu, studovnu či letní kino. Podpora veřejného života a zájmu o město se nyní areálu vrací zpět – je to právě vazba místní komunity na toto místo, co ho možná zachrání před odložením rekonstrukce, prodražením následných oprav a před rizikem zanedbání a tichého zániku, jako tomu bylo v případě dalších památek pražské poválečné architektury.

Proč je rekonstrukce Pragerových kostek důležitá pro český diskurz o udržitelnosti v architektuře? Jaké strategie pro záchranu podobných budov existují (anebo by měly)? A jak spolu souvisí sociální infrastruktura a odolnost?

Rekonstrukce kostek aneb záchrana ohroženého druhu

Emauzské kostky jsou cennou ukázkou poválečné architektury, jejímž typickým znakem je však v poslední době i vysoká míra ohrožení. Transgas, Telekomunikační ústředna na Žižkově, Hotel Praha, obchodní dům Ještěd a desítky dalších budov byly nedávno zdemolovány³ a další, jako např. Nová odbavovací hala na hlavním nádraží, jsou v ohrožení.⁴ Ačkoli jsou hlasy odborníků i veřejnosti čím dál více slyšet ve snaze obhájit architektonické i kulturní kvality staveb, které ilustrují bohaté odstíny „brutalismu“, rekonstrukce těchto budov čelí (nejen v Česku, ale po celém světě) mnoha překážkám.⁵ Budova Sdružení projektových ateliérů měla být cennou výjimkou, které se dostane uznání i poctivé opravy.

Původní projekt vznikl v 60. letech 20. století, kdy následoval jinou inovativní rekonstrukci v emauzském areálu: betonové skořepiny od Františka Marii Černého nahrazující věže poničeného kostela.⁶ Po této realizaci přišlo na řadu místo požárem zdevastovaného pivovaru. Původní stavbu mělo nahradit pět kostek nového sídla Sdružení projektových ateliérů. Levitující kubusy na centrálních pilířích byly nakonec postaveny jen tři, svému účelu však slouží dodnes: ve zdejších ateliérech sídlí IPR a v tehdy plánovaném Baucentru dnes architekturu zprostředkovává veřejnosti CAMP. V době svého vzniku budova v mnohém posouvala tehdejší možnosti a z dnešního pohledu by se dalo říci, že byla navržena s respektem k prostředí a s ohledem na dlouhodobou trvanlivost, respektive odolnost: levitující kostky umožnily zvětšit veřejná prostranství, v interiérech se použily demontovatelné příčky GAMA a ocelová montovaná konstrukce se závěsným pláštěm z prefabrikovaných boletických panelů zase měla usnadnit opravy či výměnu již nevyhovujících částí stavby.⁷

Od roku 1973, kdy byla budova dokončena, však neproběhla žádná významnější oprava, a dnes se areál ocitá v akutní potřebě rekonstrukce. Na projektu, který se měl realizovat od roku 2024, spolupracoval IPR s ateliérem IXA a Land05 již od roku 2018. Stavebním záměrem bylo nejen zlepšení technického stavu budovy, ale i potvrzení její architektonické kvality. Historické rešerše a odborné studie, stejně jako přizvání Miloslava Pavlíka, bývalého spolupracovníka Karla Pragera, vedly ke komplexnímu pojetí renovace: od výměny obvodového pláště a technického zařízení budov (TZB) až po dispoziční změny, které měly stavbu přiblížit původní Pragerově vizi. Ty se dotýkají i administrativní části, především ale směřují k maximálnímu otevření budovy veřejnosti: CAMP by se měl rozšířit do celé podnože pod kostkami, kavárna zase na pochozí střechu.⁸ Revitalizací by měl projít i přilehlý park. V rámci opatření reagujících na změny klimatu se počítá například s novou fotovoltaickou elektrárnou či retenční nádrží.⁹

Proces schvalování projektu je však znepokojivě zdlouhavý – ještě na začátku roku 2025 nebylo jasné, kdy rekonstrukce začne. Jak již bylo řečeno, obavy o budoucnost stavby podnítily vznik petice, kterou v papírové formě podepsaly téměř 3000 lidí.¹⁰ Občanská iniciativa pak díky petici vystoupila na pražském zastupitelstvu, a potvrdila tak důležitost stavby pro veřejnost (a budoucí voliče). To nakonec přispělo k politické motivaci obnovit původní záměr a zahájit rekonstrukci – jejíž cena se dle odhadů bude pohybovat kolem 1,1 miliardy Kč – ještě v roce 2025.¹¹ Ekonomická náročnost je, stejně jako v tomto případě, nejčastější překážkou v obnově poválečné architektury. V těsném závěsu ji pak následuje historické stigma a společenské nepřijetí staveb s nálepkou „komunistické“.¹² Jak lze s těmito překážkami pracovat a čím by právě Pragerovy kostky mohly rozvířit debatu o možných řešeních?

Strategie top-down: Potřebujeme katalog „klimatického dědictví“?

Z ekonomického hlediska bývá jedním z důvodů prodeje a následné demolice především umístění poválečných staveb na lukrativních pozemcích ve městě, které čelí tlakům komerční výstavby a potřebě pozemky řádně „vytěžit“.¹³ I další důvody, které vedou k upřednostnění demolice před rekonstrukcí, často pramení z nastavení systému: od finančních spekulací na trhu s nemovitostmi přes pozlátko soudobé estetiky po úlevy na daních. Extraktivní ekonomika, tlak na rychlost a odpadová politika stvořily v relativně krátkém období svět, kde beton je mimořádně levný a kde se stále provozuschopné stavby stávají „odpadem“.¹⁴Re-architektura

Z environmentálního hlediska jsou však rekonstrukce klíčové: množství zabudovaného uhlíku v materiálech představuje dle různých zdrojů 50 až 80 % emisí vyprodukovaných v rámci celého životního cyklu budovy.¹⁵ Jde tak o určité „klimatické dědictví“, které budova střeží před dalším uvolněním do atmosféry. Materiálních zdrojů navíc na planetě ubývá (globální extrakce surovin na osobu dosahuje dnes třikrát většího objemu než před padesáti lety) a znovupoužití dílčích prvků staveb je velmi složité.¹⁶ Velká část materiálů a výrobků v případě dekonstrukce stavby totiž nesplní současné technické, legislativní či uživatelské požadavky, a ty tak mohou být využity spíše pro dekorativní účely.¹⁷ V případě poválečné architektury je problém ještě palčivější: vzhledem k dobovým technickým inovacím se v těchto stavbách často vyskytují specifické superkonstrukce i nové materiály, které by dnes stěží hledaly nové uplatnění (např. nosníky s rozponem 45,5 m v budově hlavního nádraží či ocelové traverzy, které v případě Pragerových kostek umožňují kubusům „levitovat“). U takových konstrukcí je nejvhodnějším řešením zachovat je na daném místě a opravovat tak dlouho, dokud mohou sloužit své původní funkci.

Určování environmentální hodnoty budov (vedle té památkové, respektive historické a kulturní) se tak jeví jako jedna z možných cest, jak tyto objekty chránit a zachovávat. Argumenty vztahující se ke klimatu a životnímu prostředí totiž mohou být silnější – a stabilnější – než dobově podmíněný estetický úsudek. Rune Anderssen z Katedry environmentálního inženýrství Dánské technické univerzity se například pokouší doplnit dánský SAVE system (ekvivalent českého Ústředního seznamu kulturních památek) o tzv. „hodnotu zachování vztahující se ke klimatu“ (climate-related preservation value), která by vyjadřovala potenciál rekonstrukce a zakonzervování emisí v případě zachování budovy.¹⁸

Příběh kostek sám o sobě také pokládá otázky o udržitelnosti lokálního vystavěného prostředí a související ekonomiky: hlavní předmět rekonstrukce, plášť z boletických panelů, byl v socialistickém Československu první závěsnou stěnou, kterou vyvinul „od píky“ právě ateliér GAMA, působiště Karla Pragera. Boletické panely byly poprvé použity na Makromolekulárním ústavu a později byly aplikovány až na 3000 staveb v tehdejším Československu. Tyto panely se skládají z ocelové nosné konstrukce vyplněné vrstvou izolace, která je zvnějšku obložená skleněnými panely a zevnitř dřevovláknitými či azbestocementovými deskami.¹⁹

Vzhledem k historické hodnotě a zároveň nevyhovujícímu technickému stavu původního pláště je v případě kostek v plánu zhotovit jeho repliku, která ovšem bude splňovat současné požadavky na tepelnou izolaci a protipožární odolnost. IPR by tak následoval příklad rekonstrukce Makromolekulárního ústavu, která se stala vzorem pro kvalitní výměnu boletických panelů. Tento individuální přístup je v případě architektonicky významných staveb namístě, na území republiky se nicméně staveb s těmito plášti nachází velké množství a rekonstrukce probíhá zpravidla méně citlivě: pláště bývají nesourodě nahrazovány jinými obklady, objekty ztrácejí zamýšlený estetický výraz a původní materiál (obzvláště v případě přítomnosti azbestu) často končí na skládce.²⁰ V menším měřítku se sice provádí revitalizace panelů namísto jejich odstranění, i ta však může estetiku objektů narušit.²¹ Veřejně sledovaná rekonstrukce by tak mohla poskytnout příležitost pro úvahu nad environmentálně i ekonomicky udržitelným řešením sanace, které buď zachová původní výraz budovy, anebo ho citlivě pozvedne, a zajistí tak stavbě lepší veřejné přijetí (jako se to podařilo např. v případě rekonstrukce administrativní budovy Uran v Liberci od studia re-architekti).

Strategie bottom-up: Investice do komunity se vyplácí

Vzepětí občanské komunity je nejspíše tím nejsilnějším momentem příběhu Pragerových kostek. Iniciativa na podporu co nejdřívější rekonstrukce dobře ilustruje myšlenku historiček architektury Kláry Brůhové a Veroniky Vicherkové: zažehnutí starostlivosti o poválečnou architekturu u širší veřejnosti může sloužit jako cenná protiváha pomalým a často nedostatečně transparentním procesům dnešní památkové ochrany.²²

Můžeme si však klást otázku, zda se veřejnost za budovu postavila kvůli kvalitní architektuře, či spíše v zájmu péče o veřejný prostor a kulturu, jimž se dlouhodobě věnuje v objektu působící CAMP. Areál je dnes jedním z mála míst v Praze, která umožňují kvalitní trávení volného času bez tlaku na utrácení peněz a zároveň nabízí inspiraci a podněty, pokud jde o rozvoj komunitní sounáležitosti a městského životního prostředí. To může být z hlediska udržitelnosti velmi podstatné: nikoli ekonomická prosperita sama o sobě, ale právě sociální infrastruktura – tedy silné komunitní vazby, kvalita veřejného prostoru a vztah lidí k místu – je předpokladem dlouhodobé odolnosti.²³Architektura komunitOdolná architektura

Je také možné se domnívat, že právě péče a program, které CAMP (a IPR) poskytují, přispívají k pozitivnímu vnímání a ocenění samotné architektury. Zde se nabízí srovnání např. s budovou hlavního nádraží, jejíž architektura může být nedoceněná i kvůli vizuálnímu smogu, ne zcela šťastným přestavbám či nedostatečné údržbě. Ačkoli nespornou výhodou kostek je fakt, že jsou vlastněny městem a že v nich sídlí instituce, jež má péči o veřejný prostor v „popisu práce“, tento přístup by mohl být vzorem pro další budovy ze stejné epochy, které disponují velkorysými prostory vhodnými pro veřejné aktivity.

Od rekonstrukce k systému péče

Je ovšem nutné podotknout, že bottom-up procesy musí probíhat souběžně s top-down strategiemi a institucionální ochranou. Stejně jako v případě Kostek totiž finální rozhodnutí o demolici či rekonstrukci budov často nakonec leží v rukou politických představitelů a skutečně spolehlivou ochranu jim zajistí pouze legislativa. Příběh rekonstrukce sídla Sdružení projektových ateliérů ukazuje, že udržitelnost není jen otázkou finančních investic a technických řešení, ale také společenským procesem: systematická péče o existující budovy a prostředí může napomoci zachování kvalitní architektury, které je z druhé strany třeba podpořit adekvátními regulacemi. Jinými slovy, ochrana architektonického dědictví vyžaduje úsilí na mnoha rovinách. A pokud jde o Pragerovy kostky, je to právě probíhající veřejná debata, která by v celém procesu mohla sehrát důležitou roli.