Součástí architektury nejsou pouze domy a města, ale také infrastruktury těžby, správy a přerozdělování zdrojů, které zasahují do krajiny a zrcadlí společenské struktury. Geograf David Harvey označuje za klíčový problém urbánního vývoje od 80. let neoliberální kapitalismus a související privatizaci majetku či služeb, jež vede k prohlubování nerovností a rozpadu solidarity.¹ Za řešení přitom považuje kolektivní akci – a právě různé formy kolektivní organizace založené na citlivosti vůči potřebám dotčených komunit mohou přispět i k udržitelnosti vystavěného prostředí.

Architektura vždy začíná využíváním zdrojů, a proto se text soustředí na komunitní iniciativy působící ve městech i na venkově. V kontextu klimatické krize a společenských nerovností se pak zamýšlí i nad globálními perspektivami – strategiemi, které by byly založené na redistribuci a demokratickém plánování v planetárním měřítku.

Právo na prostor

Komunitní organizace je v mainstreamovém výkladu dějin často opomíjené téma (minimálně v českém kontextu), právě kolektivní akce a taktiky však v moderní době mnohdy vedly ke zpochybnění zavedených mocenských struktur, ohroženým skupinám obyvatel zajistily důstojnější životní podmínky a přispěly k systémovým změnám.²

Historička Jo Guldi uvádí jako příklad irskou pozemkovou válku na konci 19. století, jež byla vyvrcholením dlouhodobého odporu proti koloniálnímu systému vlastnictví půdy, který vylučoval katolické Iry z vlastnictví a vystavoval je vykořisťování i všudypřítomné hrozbě vystěhování. Nájemnictvo organizovalo pochody, bojkotovalo platby nájemného a pořádalo další radikální akce. Ladies’ Land League poskytovala zázemí vystěhovaným rodinám, zatímco irští poslanci prosazovali zákony na ochranu nájemnictva v parlamentu. Díky práci historiků*ček bylo možné formulovat požadavky na reparace a okupační práva a novináři*ky přispěli k šíření informací mezi veřejností. Výsledkem byly zásadní reformy: Land Law Act z roku 1881 zajistil regulaci nájemného a Land Purchase Act umožnil obyvatelstvu postupný odkup po staletí obdělávané půdy.³

Hnutí za právo na bydlení hrála významnou roli v průběhu celého 20. století. Například ve Velké Británii obsadili squatteři po druhé světové válce prázdné vojenské tábory, vládní budovy a hotely, aby upozornili na bytovou krizi. Akce koordinované komunistickou stranou získaly širokou veřejnou podporu a tlak hnutí významně přispěl k rozhodnutí vlády znovu nastartovat programy výstavby dostupného bydlení, které se staly symbolem poválečného období, v západních zemích spojeného s rozvojem tzv. sociálního státu (welfare state).⁴ V 60. a 70. letech squatteři díky organizovaným sítím transformovali prázdné budovy na bydlení. Tyto aktivity přiměly londýnské úřady squaty částečné legalizovat, což umožnilo ubytovat velkou část lidí čekajících na obecní byty a posílilo uznání práva na bydlení.⁵

Londýnská zkušenost se pak stala inspirací pro komunitní hnutí v dalších částech světa. Guldi tak dokumentuje, že právo na obývání prostoru bylo opakovaně vyjednáváno zdola kombinací protestu, veřejné performance a strategického využívání médií.

Od squattingu k odolnosti vůči trhu

Systémová podpora dostupného bydlení vždy závisí na politických rozhodnutích a každá nová vláda může existující programy omezit nebo zrušit. Existují však způsoby, jak lidem zpřístupnit prostor a zajistit střechu nad hlavou nezávisle na státní moci: komunitní organizace mohou samy vytvářet ekonomické rámce, které zajistí dlouhodobou dostupnost bydlení pro své členstvo.

Příkladem takové iniciativy je Mietshäuser Syndikat (MHS, v češtině Syndikát nájemních domů), který vzešel ze squatterských hnutí v Německu 80. let. MHS, založený ve Freiburgu v roce 1992, vybudoval právní a finanční model, jenž umožňuje kolektivům obyvatel společně vykupovat budovy, na které by jednotlivci sami finančně nedosáhli. Právní struktura zaručuje, že získané nemovitosti už nelze prodat zpět na trh a zůstávají trvale určeny k bydlení. Nájemné pokrývá splátky úvěrů a malou částí přispívá do solidárního fondu, který podporuje vznik dalších projektů a činnost organizace. Dnes Syndikát propojuje téměř 170 domů s přibližně 4 500 obyvateli. Mnohé projekty se kromě správy bydlení angažují také v místní politice a prosazují, aby neziskové bydlení mělo pevné místo v městských strategiích i veřejných zakázkách.⁶ V Česku se tímto modelem inspiroval projekt Sdílené domy.Sdílené domy

Sítě jako MHS lze zasadit do kontextu dalších forem tzv. participativního bydlení, tedy mezi přístupy založené na aktivní účasti obyvatel v celém procesu bydlení: domácnosti spolupracují na plánování, navrhování, financování i správě svých domovů, čímž získávají větší kontrolu nad jejich architektonickým uspořádáním, každodenním fungováním i financemi.⁷ Participativní bydlení může mít různou podobu: může jít o Baugruppen,⁸ bytová družstva,⁹ cohousing¹⁰ či iniciativy zastupující práva nájemnictva.¹¹

Solidární ekonomiky

MHS má také rysy tzv. solidárních ekonomik, konceptu s původem v Jižní Americe, který se ale postupně rozšířil i do dalších částí světa. Solidární ekonomiky jsou uspořádání založená na spravedlivém přerozdělování zisků v rámci lokálních komunit, čímž oslabují koncentraci ekonomické moci v rukou jednotlivců a podporují rovnoměrné přerozdělování bohatství.¹² Jde o komplexní strategie, které směřují k tvorbě důstojných pracovních míst, zajištění dostupnosti základních služeb, budování vztahů v komunitě a v důsledku i k environmentální udržitelnosti.

Podle ekologické ekonomky Naděždy Johanisové definují solidární ekonomiky čtyři principy: zaprvé, smyslem tohoto modelu není jen finanční zisk, ale zejména smysluplná činnost (např. péče o les, produkce či distribuce lokálních biopotravin, provozování nekomerční galerie či komunitního média apod.). Dále je pro solidární ekonomiky charakteristická silná vazba k místu a místnímu společenství, demokratické řízení a často i kolektivní vlastnictví. Posledním klíčovým principem je pak snaha omezit v rámci dané činnosti závislost na trhu a maximalizaci zisku.¹³

V evropském kontextu se solidární ekonomiky významně rozvíjí např. v Barceloně, kde jsou součástí oficiálních městských strategií.¹⁴ Rada města tento model považuje za nástroj snižování nerovností, demokratizace hospodářství a rozvoje „ekonomiky pro život“, přičemž součástí její solidárně-ekonomické agendy jsou i cílené veřejné investice a dotační programy.¹⁵

Příklady z Barcelony ukazují, že principy solidárních ekonomik lze uplatňovat v různých odvětvích. V oblasti potravin a zemědělství zde existují např. iniciativy jako Fundació Espigoladors (záchrana potravin, boj proti plýtvání, tvorba pracovních míst) či Foodcoop BCN (družstevní supermarket). V rámci těchto projektů dochází také k organizaci regionální distribuce potravin a jejich využití v komunitních kuchyních – aspekt, který město rovněž zmiňuje ve svých strategiích.¹⁶

V oblasti zdravotnictví působí družstvo SCIAS, vlastník Nemocnice Barcelona, jež spojuje příjemce služeb a zdravotnické pracující a zaměřuje se na demokratickou správu veřejného systému či vzájemnost v poskytování péče.

Solidární model bydlení zde zastupuje projekt La Borda – družstevní obytný soubor založený na principech kolektivního vlastnictví a práva užívání, které zabraňuje spekulacím s bydlením a zajišťuje jeho dlouhodobou dostupnost. Projekt vznikal v úzké spolupráci budoucích obyvatel, kteří se podíleli (a nadále podílejí) na návrhu, financování i správě bydlení. Město tuto iniciativu podpořilo tím, že družstvu poskytlo pozemek. Budova kombinuje soukromé byty s bohatými sdílenými prostory – od kuchyně a prádelny až po společný dvůr a terasy –, čímž posiluje komunitní život. Důraz je v projektu kladen také na environmentální udržitelnost: použití dřeva jako stavebního materiálu, pasivní strategie a energeticky úsporná řešení snižují provozní náklady i ekologickou stopu objektu.¹⁷

Odvětvím, které svědčí o tom, jak velkou ekonomickou moc má vlastnictví přírodních zdrojů, je energetika, kde je užitek pro člověka – v případě spalování uhlí nebo zemního plynu – vykoupen destabilizací klimatu. Alternativu představují energetická družstva, v nichž se členstvo podílí na výrobě a sdílení energie z obnovitelných zdrojů prostřednictvím technologií, které vlastní.¹⁸ Jako příklad z Katalánska lze uvést družstvo Som Energia.

Příklady projektů a organizací, které staví na spolupráci a sdílení zdrojů, nicméně najdeme nejen v západoevropských zemích, ale i v českém prostředí: s prvky solidární ekonomiky se vedle Sdílených domů setkáme také v komunitně orientovaných, ekologicky motivovaných řešeních uplatněných v obci HostětínEkologický institut Veronica a Hostětín nebo v aktivitách ekofarmy ve Velkých Hostěrádkách, která – stejně jako družstvo Vzletný Racek v rámci Sdílených domů – usiluje také o založení energetického družstva.Ekofarma ve Velkých Hostěrádkách

Elinor Ostrom a znovuobjevení commons

Ekonomka Elinor Ostrom ve své knize z roku 1990 přesvědčivě ukázala, že kolektivní organizace nevzniká jen v reakci na nerovnosti. Popsala příklady tzv. commons – společně sdílených statků, které historicky zajišťovaly obživu venkovských komunit.¹⁹ V západní Evropě se commons v souvislosti s urbanizací, růstem populace a rozvojem trhu staly součástí institucionální infrastruktury společnosti, v 18. a 19. století byly nicméně postupně rušeny.²⁰ Ostrom ve své práci zpochybnila teorii, že neregulované sdílení zdrojů nutně vede k jejich vyčerpání, a doložila, že commons mohou po staletí úspěšně fungovat.²¹

Jako příklad uvádí švýcarskou vesnici Törbel, kde od 15. století zhruba 600 obyvatel spravuje společné pastviny, lesy či zavlažovací systém podle přísných pravidel. Od roku 1517 zde například platí, že počet krav na pastvinách odpovídá možnostem domácností uživit je přes zimu, čímž se zabraňuje nadměrnému spásání. Sdružení vlastníků dobytka volí své zástupce, dohlíží na sankce a údržbu. Těžba dřeva je zase přidělována losem jednotlivým domácnostem. Kolektivní a soukromé vlastnictví zde koexistují a pravidla jsou autonomně přizpůsobována proměňujícím se podmínkám. Výsledkem je dlouhodobá environmentální, sociální i ekonomická udržitelnost komunitní organizace.²²

Törbel je pro Ostrom vzorovou ukázkou samosprávy zdrojů, přičemž ve své knize analyzovala celkem 45 příkladů z celého světa, na jejichž základě popisuje osm principů kolektivní správy, jež členům*kám komunity umožňují vytvářet věrohodné závazky a vzájemně na sebe dohlížet. Mezi tyto klíčové principy patří jasné vymezení hranice zdrojů i komunity; stanovení pravidel využívání zdrojů přizpůsobených místním podmínkám a proporčně rozdělujících povinnosti i přínosy; možnost uživatelů*ek podílet se na tvorbě pravidel; efektivní monitorování samotnými uživateli*kami nebo jejich zástupci*kyněmi; sankce za porušování pravidel; dostupné a levné mechanismy řešení konfliktů; minimální uznání práva uživatelů*ek na samosprávu ze strany státních institucí; a víceúrovňové struktury správy v případě rozsáhlejších systémů zdrojů.²³

Autorka skrze tyto principy vysvětluje, proč některé organizace založené na konceptu commons dokázaly fungovat po generace, a zároveň tak popisuje designové nástroje, které lze využít i v nově vznikajících iniciativách.

Škálování architektury komunit

Výše zmíněné organizace, iniciativy a projekty mají – zcela logicky – lokální charakter a jsou zakořeněné v místních komunitách a ekosystémech.Zakořeněná architektura Nabízí se proto otázka: lze systémy založené na kolektivní organizaci, solidárních ekonomikách či commons škálovat globálně?

Zatímco v 60. a 70. letech vznikala početná hnutí usilující o sociální a environmentální spravedlnost, od 80. let posiluje ve společnosti vlivem neoliberálních politik individualismus. Význam kolektivní organizace významně poklesl a společnost se více zaměřuje na osobní výkon: po celém světě slábnou například odbory a ekonomika je naopak čím dál víc provázána s individuálním sebezdokonalováním a fyzickým zdravím.²⁴ Výzkumy přitom ukazují, že individualismus oslabuje schopnosti nezbytné pro kolektivní organizaci, zatímco kolektivní hodnoty posilují ochotu spolupracovat a vytvářet demokratické struktury schopné reagovat na složité společenské výzvy.²⁵

Publicistka Naomi Klein nicméně zdůrazňuje, že při řešení krizí, jako jsou změna klimatu a sociální nerovnosti, nelze spoléhat pouze na reformy plánované shora, a za nezbytná považuje právě společenská hnutí. Vyzývá proto k vytvoření „hnutí hnutí“, které by propojilo feministické, antirasistické, environmentální i ekonomické iniciativy a prakticky sjednotilo „dolních 99 %“ obyvatel proti destruktivní logice extraktivistické ekonomiky.²⁶ Za klíčové považuje nejen tento model odmítnout, ale zároveň formulovat pozitivní vizi budoucnosti postavenou na hodnotách péče, obnovy a reparaci historických křivd. Odkazuje se přitom k principům sdílení, spravedlnosti a globální kolektivní odpovědnosti.Integrovaná Architektura

Kolektivní organizace jako cesta k demokracii

Ve středoevropském prostředí jsou formy kolektivní organizace často zatíženy negativními zkušenostmi z období před rokem 1989, kdy byl pojem „kolektivita“ spojován s kontrolou ze strany ústřední moci namísto dobrovolné spolupráce a sdílené odpovědnosti.²⁷ Příklady uvedené v tomto textu záměrně odkazují k zemím západní Evropy, které obvykle označujeme jako „svobodné“. Ukazuje se tak, že kolektivní organizace může být ve skutečnosti prostředkem prosazování politik, které vycházejí ze zájmů většinové společnosti a posilují demokracii. Lidé se organizují za nejrůznějšími účely: spolupráce a sdílení umožňují zajištění dostupného a kvalitního bydlení, potravin, zdravotních služeb či energie. V neposlední řadě pak může díky společné péči prosperovat krajina, veřejný prostor a vystavěné prostředí. Jinými slovy, kolektivní organizace neznamená návrat k minulosti, ale naopak cestu k demokratičtějším a spravedlivějším formám společné správy zdrojů a prostředí, v němž žijeme.

Tento text vznikl díky finanční podpoře Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a MŠMT, a to z projektu Zelená transformace UMPRUM, NPO_UMPRUM_MSMT-2132/2024-4.

foto č. 2: areál Centra Veronica v Hostětíně, foto: Apolena Typltová