Rohanský ostrov, který ostrovem již dlouho není, dnes zahrnuje typické znaky bývalé periferie: brownfield, prorůstající přírodu a neformální osídlení, to vše v kontrastu s rychlým stavebním rozvojem. Zároveň je však toto území unikátní – je posledním místem v Praze, kde břehy Vltavy jsou ještě tvárné, a díky tomu i posledním místem, které může výrazně pomoci v protipovodňové ochraně města. Tyto faktory podnítily v roce 2020 start soutěžní procedury, která měla vyústit v jeden návrh integrující složité, někdy protichůdné požadavky vyvěrající ze sociálních i klimatických potřeb území. O pět let později vzešel ze soutěže vítězný projekt, a to návrh mezinárodního konsorcia Omgeving + Fišer + VRV + Šindlar, který byl jako nejlepší oceněn pro vyváženost různých aspektů udržitelnosti, stejně jako pro inovativní řešení „záplavové architektury“.¹

V následujících řádcích se pokusím popsat projekt rohanského parku ve vztahu k sousední čtvrti Rohan City. Přistupují obě území k otázkám resilience neboli odolnosti se stejnou naléhavostí?Odolná architektura Může klimatická změna přispět k pozitivnímu rozvoji města? A jak integrovat principy, které se v krajinářských projektech zdají samozřejmé, i do zastavěného prostředí?

Rohanský ostrov zpět v proudu dění

Břehy pražské Vltavy prošly v posledních staletích dramatickou proměnou. Široké koryto se štěrkovými plážemi, plovoucími ostrovy a rákosy bylo v 19. století spoutáno náplavkami a obestavěno kontrasty: reprezentativní promenádou v centru města a průmyslovými zónami, respektive přístavy, na jeho periferii.² Břehy nad Karlínem tak na dlouho zmizely z mentální mapy Prahy a teprve nedávné změny ve struktuře průmyslu podnítily zájem o tyto „rozvojové plochy“. Současný stavební boom a s ním kontrastující rewilding neboli snaha o obnovení divočiny³ na zbylých prostranstvích tak poukazují na komplexitu rozvoje společnosti a vystavěného prostředí v dobách klimatické a bytové krize.Rezervace velkých kopytníků

Developerská zástavba Rohan City a – za čarou záplavového území – rohanský park působí jako dva protikladné světy, ačkoli se nachází vedle sebe na jednom malém „ostrově“. Oba projekty se hlásí ke konceptu odolnosti: studie City od Pavla Hniličky, vzniklá ve spolupráci s urbanistou Janem Gehlem, směřuje k vytvoření husté a kompaktní zástavby. Ta by měla umožnit následování Gehlovy vize designu města zaměřeného na potřeby člověka: návrat k městu lidského měřítka, krátkých vzdáleností, pěší infrastruktury a smíšených funkcí.⁴ K dosažení těchto cílů používá studie především poměrně konzervativní urbanistické nástroje hmotové regulace.⁵

Koncepce rohanského parku se zdá být ambicióznější: jejím úkolem je zlepšit ochranu města před extrémními vlivy počasí, konkrétně povodněmi, které bude zpevněné koryto Vltavy přinášet čím dál častěji. Řešení se tak stává součástí širšího systému, který se blíží konceptu sponge city („města jako houby“), kde veřejná prostranství kooperují na zadržování vody a zmírnění dopadů katastrof spojených se změnou klimatu.⁶ Tato nová etapa krajinářské architektury se obrací zpět k propojení s přírodními silami. V rámci navrhování prostředí si už nevystačíme s tvrdými inženýrskými řešeními neboli šedou infrastrukturou, která je mnohdy založená na iluzorním příslibu umělé ochrany, zároveň se ale nemůžeme jednoduše poddat dynamice živlů.⁷ Krajinářský architekt Frédéric Rossano mluví v této souvislosti o schopnosti „kontrolovat katastrofy“ prostřednictvím „pružných krajin“ (elastic landscapes).⁸ Navrácení pružnosti do měst však není snadné, protože v urbánních oblastech dnes působí mnoho aktérů, jejichž potřeby je nutné skloubit s divočícími entitami lidského i nelidského původu.⁹

Dokladem komplexity problému je samotný soutěžní proces, v jehož rámci návrh vznikl. Již dva roky před vypsáním soutěže probíhaly v území rozsáhlé občanské participace, analýzy a rešerše. Klíčovým prvkem byla také forma soutěžního dialogu, vícekolového řízení, během kterého je zpětná vazba předávána oběma směry (od zadavatelů k účastníkům*icím a zpět) a může dojít ke zpětné úpravě zadání – což se stalo i v tomto případě.¹⁰

Hodně s málem: přírodě blízká řešení budoucnosti

K revizi zadání došlo právě na základě vítězného návrhu. Původně se v tomto místě plánovalo prokopání vedlejšího ramene řeky a obnovení ostrova, návrh od konsorcia Omgeving + Fišer + VRV + Šindlar však pracuje s „pouhým“ vyhloubením mokřadu těsně přimknutého k řece hrází s promenádou. Projekt se tak obrací ještě dále do historie, právě k původním rozlivovým břehům Vltavy. Nejen že oblasti navrací její říční charakter a znovu zprostředkovává kontakt mezi řekou a místním obyvatelstvem, ale skrze mokřad vytváří také živnou půdu pro obnovení biodiverzity.

Mokřady však zároveň poskytují důležité ekosystémové služby spočívající především v jejich nasákavosti. Historicky navíc tvořily velkou část území Prahy – teprve v moderní době docházelo k jejich masivnímu vysoušení z ekonomických důvodů, ale i z důvodu odlišných představ veřejnosti o „správné přírodě“. Jak uvádí Česká ornitologická společnost, mokřady jsou často vnímány jako nepotřebný a nevyužitelný prostor a na území České republiky jich tak bylo zničeno až 80 %.¹¹ V posledních letech nicméně bývají obnovovány či nově zakládány. Jejich potenciál vtipně podtrhnula například nedávná zpráva o bobrech, kteří vytvořením mokřadu ušetřili vládě 28 milionů Kč na plánovanou revitalizaci brdské řeky.¹²

Stejně tak se i vítězný návrh rohanského parku díky významně snížené nutnosti výkopů ukázal být nejekonomičtější variantou a dokládá, že low-tech řešení mohou být efektivnější (a levnější) než tradiční inženýrské postupy. Dle Mezinárodního institutu pro udržitelný rozvoj jsou tzv. přírodě blízká opatření po sečtení všech přínosů cca o 42 % levnější než šedá infrastruktura.¹³ Low-tech přístup se zdá být intuitivní volbou i ve vztahu ke zdejší přírodě a jejímu svébytnému působení. Cílem ostatně bylo, aby v místě nevznikl – slovy přírodovědce Jiřího Sádla – „standardní moderní park, který je předvídatelný, bezpečný a hnusný jako všude jinde v Evropě“.¹⁴ Projekt se také snaží o ochranu současné identity území, které teoretik Cyril Říha nazval „civilizační divočinou“,¹⁵ a otevírá prostor pro spontaneitu, ačkoli celková estetika i skladba navrhované krajiny jsou dle finálního hodnocení poroty stále poměrně konvenční. Celkově je ovšem Rohanský park porotou soutěže shodně vnímán jako kvalitní projekt i vzor pro projekty budoucí.¹⁶

V Rohan City jako by se však plánoval zcela jiný, zdánlivě neohrožený svět „za zdí“ – jediným opatřením, které studie navrhuje, je protipovodňová komora, tedy klasický prvek šedé infrastruktury. Aby ovšem město mohlo fungovat jako jeden ekosystém, je třeba implementovat principy sponge cities i v zástavbě. Tato řešení jsou různorodá a nepříliš složitá, od „vodních náměstí“ přes povrchové kanály a zeleň v ulicích až po vsakovací boxy pod zpevněnými povrchy či vodní věže ve vnitroblocích.¹⁷ Vznik zcela nové čtvrti bez těchto opatření je tak promarněnou příležitostí pro vytvoření systematického řešení, s jakými se setkáváme v jiných evropských městech.¹⁸

Jak obtížné je navrhovat pro odolnou společnost?

Oproti mírně konzervativní práci s přírodními komponenty je projekt podle poroty velmi komplexní z hlediska zachování vrstev místní sociální identity a přidávání vrstev nových. Celý park se tak stává mozaikou prvků, která může působit snad až příliš pestře: původní zahrádkářská kolonie či relikty někdejší betonárky jsou kombinovány s prostory určenými pro městské zemědělství (v podobě nového sadu) nebo s rozsáhlými sportovišti. Návrh navíc do finální podoby vykrystalizuje až po budoucích participacích a ponechává také prostor pro spontánní vývoj a nové občanské iniciativy. Je to nicméně právě diverzita využití a propojení různých uživatelských skupin, co přispívá k dlouhodobé resilienci místa a jeho obyvatelstva. Bezbariérovost zajišťuje inkluzivitu vůči různým věkovým kategoriím a skupinám s odlišnými fyzickými možnostmi, zatímco realistický přístup k majetkovým vztahům a etapizace projektu zakládají jeho proveditelnost.

Silným aspektem návrhu je také práce s historickou pamětí místa, která se pohybuje od měřítka řeky a obnovy pražských vedut až po detail, jako je transformace betonárky. Bylo by skvělé, kdyby se strategie opětovného využití (reuse)Re-architektura v budoucnu promítla i do volby materiálů, jako je tomu např. v nedalekém Parku U Vody.Park U Vody¹⁹

Odhadnout potenciál sociální udržitelnosti Rohan City, tedy čtvrti vznikající na bázi expertní spolupráce mezi architekty a developery, je mnohem těžší. Komu budou patřit veřejné prostory v otevřených vnitroblocích a jak bude zajištěna jejich prostupnost? Odhlédneme-li od cenové politiky bydlení, která by vydala na samostatný článek, jak bude vypadat skladba bytů? Je možné si představit, že bude budoucí obyvatelstvo výrazně různorodé?

Podobným výzvám jako Rohan City čelil např. projekt Meerstad v Groningenu. Návrh upřednostňující dimenzi environmentální udržitelnosti byl v tomto případě založen na co nejhustší, ale zároveň unifikované zástavbě, která by uvolnila co možná největší prostor přírodě a záplavovému parku. Městem preferovaná varianta naopak pracovala s různorodější kombinací typologií, rozmanitější skladbou obyvatelstva, ale s větší zastavěnou plochou. Ta nakonec zvítězila i proto, že se ukázala jako potenciálně odolnější vůči nepředvídatelnosti trhu s bydlením.²⁰

Zdá se tedy, že městské biotopy jsou nejen „poslední šancí“ pro omezení dopadů klimatické krize v urbánním prostředí, ale že se stávají také výjimečnými enklávami sociální diverzity a inkluzivity. Poučení z krajinářské architektury bychom nicméně měli aplikovat i v tradiční zástavbě: elasticita a různorodost jsou důležité nejen z environmentálního, ale i sociálního a funkčního hlediska. Jako architekti*ky bychom měli*y být otevření dynamičtějšímu způsobu myšlení a navrhování, a to nejen v hmotě, ale i v čase a v ekosystémovém měřítku. Více se inspirovat krajinnými procesy by nám v tom mohlo pomoci.