Stručná historie zemědělství a ochrana přírody

Lidská činnost začala významně ovlivňovat pevninské ekosystémy zhruba před 11 700 lety. Pro současné úvahy nad procesy, které vedly ke klimatické krizi, se nicméně obvykle sleduje období přibližně od roku 1750, tedy od nástupu průmyslové revoluce. Filozofové jako Francis Bacon a René Descartes formovali moderní evropské myšlení, charakteristické výzvami k dobývání a ovládnutí přírody, zatímco pokračující proces kolonizace stále více akceleroval vytěžování přírodních zdrojů i vykořisťování lidí z obsazených území. Současně začalo docházet k významným změnám v zemědělství (např. v kontextu šlechtění zvířat), k záborům a ohrazování komunitní půdy, později k mechanizaci a používání syntetických hnojiv a pesticidů. Masivní zvyšování výnosů z lidského hospodaření tak od 70. let 20. století doprovázel dramatický úbytek biodiverzity.¹

Moderní výstavba měst a přístup ke krajině jsou přitom dvě strany jedné mince: urbanizace šla ruku v ruce se zintenzivněním zemědělské produkce mimo městská území a související hluboká transformace půdy se stala jednou z hlavních příčin současné ekologické krize.² Zkoumání přístupů ke krajině, která byla po staletí chápána především jako zásobárna zdrojů, je tedy komplementární k úvahám o udržitelnosti vystavěného prostředí. Hledání méně destruktivních způsobů správy půdních ekosystémů je pro lidstvo bezesporu jednou z největších výzev 21. století.

 Ochraně ekosystémů se dnes věnují mnohé nevládní, národní i nadnárodní organizace. Jádrem činnosti Evropské unie v této oblasti je soustava chráněných území Natura 2000, která je v českém kontextu součástí zákona o ochraně přírody a krajiny.³ Obecně lze rozlišit dva hlavní přístupy k chráněným územím: ochranu existujících ekosystémů a jejich obnovu. Druhou z těchto kategorií reprezentuje přírodní rezervace v místě bývalého vojenského komplexu v Milovicích a jeho okolí. V současnosti jde o nejrozsáhlejší českou nížinu, která není kultivována jako hospodářská krajina (tedy jako pole nebo les), a byla tak vhodná pro vytvoření rezervace pro tzv. velké kopytníky.⁴ Jde o příklad přístupu, který bývá označován jako rewilding, tedy „znovuzdivočení“ dříve zastavěné či obdělávané půdy. Pro rewilding je charakteristická reintrodukce živočichů, kteří svým chováním v krajině vytváří specifické podmínky pro život dalších rostlinných i živočišných druhů. Tím spouští řetězec ekologických vztahů, které časem vedou k obnově biologické rozmanitosti a odolnosti ekosystémů.⁵

Středočeský návrat do časů pravěkých lovců a prvních zemědělců

Vznik chráněných území iniciovala nezisková organizace Česká krajina, založená v roce 2007. První rezervace vznikla v Milovicích v roce 2015, kdy byli na městský pozemek převezeni divocí koně. Stádo se později rozrostlo ještě o zubry a pratury. Druhá rezervace pak byla vytvořena poblíž Benátek nad Jizerou na pozemku poskytnutém Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.⁶

Dalibor Dostál, ředitel České krajiny, vysvětluje záměr následovně: „Vývoj evropské krajiny je provázán s historií velkých kopytníků, kteří svou činností udržovali tzv. otevřenou krajinu (světlý les, otevřené louky), umožňující koexistenci rozmanitých rostlinných i živočišných druhů. S nástupem lidského šlechtění hospodářských zvířat však došlo ke změně. Nově vzniklé druhy mají vlastnosti ,výhodné‘ z hlediska ekonomické produktivity (například rychlý růst), ale v krajině se chovají odlišně: nekonzumují některé (často invazivní) rostliny, které původní druhy spásaly, navíc bývají ošetřovány antiparazitiky, která se přes výkaly vracejí do půdy a negativně ovlivňují její kvalitu. Zatímco předindustriální zemědělství ještě částečně napodobovalo vliv původních kopytníků, průmyslová revoluce přinesla zásadní zlom. Začalo se využívat chemických hnojiv, rozšiřovaly se velké lány polí a kopytníci byli uzavíráni na farmy, čímž z krajiny prakticky vymizeli. Milovická rezervace jde proto cestou reintrodukce starších, téměř (nebo zcela) vyhynulých druhů kopytníků, jejichž přirozené chování pomáhá obnovit biodiverzitu. Jde o snahu vrátit ekosystém do stavu, který se podobal krajině pravěkých lovců a prvních zemědělců.“⁷

Pro středočeské rezervace jsou klíčové tři druhy velkých kopytníků: exmoorský pony, zubr evropský a pratur. Exmoorský, někdy též keltský pony, vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním, kteří se kdysi přirozeně vyskytovali v Evropě. V současnosti jsou ve Velké Británii chráněni jako národní dědictví v Národním parku Exmoor⁸ a patří k ohroženějším druhům než například panda velká.⁹ Zubr evropský je na českém území původní druh, který byl člověkem téměř vyhuben – poslední dvě populace přežily jen díky chovu v zajetí. Od 50. let 20. století pak probíhá navracení zubrů do volné přírody. Pratuři se v minulosti vyskytovali napříč Evropou. Ve středověku byly jejich rohy používány jako poháry při hostinách nebo jako ozdoby rytířských přileb. Poslední jedinec uhynul údajně v roce 1627 v Polsku. Současní pratuři v Milovicích pocházejí z projektu tzv. zpětného šlechtění, který od roku 2008 realizuje nizozemská nadace Taurus Foundation. V rámci tohoto projektu jsou křížena různá evropská „primitivní“ plemena, která jsou geneticky i vzhledově nejblíže původnímu praturu, s cílem obnovit druh co nejpodobnější původnímu zvířeti.¹⁰

Tyto kopytníky spojuje jejich ekologická role. V krajině konzumují hrubé a často agresivní druhy trav, které ostatní hospodářská zvířata běžně nespásají. Vyšlapávají stezky, jež v zimě usnadňují pohyb koroptvím nebo zajícům a na jejichž okrajích se mohou uchytit specifické rostliny. Těžká kopyta zvířat narušují povrch půdy, kde pak mohou klíčit další, často ohrožené rostlinné druhy. K odstraňování parazitů slouží kopytníkům tzv. prachové koupaliště, v nichž se válejí. Tento pohyb přirozeně narušuje travní porost a rovněž přispívá k větší biologické rozmanitosti krajiny.¹¹

Rewilding jako řešení globálních krizí?

Vyhrazení území pro obnovu „divoké krajiny“ se na první pohled může zdát jako logická odpověď na kritický úbytek biodiverzity. Environmentální historička Dolly Jørgensen však poukazuje na limity tohoto přístupu: rewilding nemá jednoznačnou definici, s čímž souvisí také nejasnosti ohledně vymezení konkrétního bodu v čase, do kterého je třeba ekosystém navrátit.¹² K jaké verzi krajiny se vlastně chceme vracet? Ekosystém je dynamicky se proměňující entita a identifikovat jeden bod, v němž „přírodu“ konzervovat, aby byla naplněna primárně lidská potřeba biodiverzity, může být problematické.

Vytvoření rezervace a navrácení zvířat je vždy antropocentrické rozhodnutí, které může mít nezamýšlené negativní důsledky: v rezervaci Oostvaardersplassen nedaleko Amsterdamu došlo například k přemnožení do ekosystému navrácených jelenů, koní a skotu. Během dlouhých zim, kdy zvířata neměla možnost migrovat za potravou mimo rezervaci, jich tisíce zemřely hlady. Z obnovy ekosystému se tak stal případ krutého zacházení se zvířaty, přičemž nakonec došlo k rozhodnutí rezervaci transformovat v rekreační oblast chovající zvířata na maso.¹³

Jiným příkladem ilustrujícím kontroverze rewildingu je tzv. pleistocenní park na ruské Sibiři. Projekt je pokusem o obnovu pleistocenního ekosystému (2,58 milionu až 11 700 let př. n. l.), který by udržel nižší teplotu půdy, a zabraňoval tak tání ledu, respektive uvolňování metanu a CO₂ z permafrostu. Jeho záměrem je tedy přispět k mitigaci klimatické změny v globálním měřítku (v případě rozšíření parku do dalších oblastí severní Sibiře).¹⁴ Problém je však v tom, že důležitou roli v pleistocenních ekosystémech hrál dávno vyhynulý mamut srstnatý, kterého lze potenciálně navrátit do přírody pouze pomocí metod genetického inženýrství. Tyto technologie přitom samy o sobě vyvolávají řadu etických otázek, které částečně rezonují i v méně radikálních pojetích rewildingu: od zodpovědnosti za zajištění kvality života navrácených zvířat přes nepředvídatelné dopady na ekosystém po sociální a právní souvislosti.¹⁵ Kde je tedy hranice, kterou už by člověk ve snaze napravit klima planety neměl překročit?

Architektura ohrady jako způsob ekologického myšlení

Středočeské rezervace kopytníků, Oostvaardersplassen i pleistocenní park mají navzdory odlišným lokalitám i ekosystémům jedno společné: jedná se o rezervace obehnané ohradami. Jsou oddělené od okolní krajiny a lidem je do nich přístup zakázán, což do jisté míry zrcadlí moderní vztah člověka k přírodě: průmyslová modernita a idea zeleného růstu (viz Integrovaná architektura) jdou ruku v ruce s vnímáním přírody jako sféry oddělené od společnosti a kultury a jako zdroje pro naplňování lidských potřeb.¹⁶ O moderní době se zpravidla učíme jako o éře pokroku, technologických vynálezů (antibiotik, železnice či ústředního topení) a růstu životní úrovně, řada současných autorů*ek ji však popisuje jako období akcelerace vykořisťování lidí i přírodních zdrojů, které mělo za následek nadále se prohlubující společenské nerovnosti i klimatickou krizi.¹⁷ Ohrazené rezervace jako technologie pro stabilizaci klimatu (jejichž uplatnění si lze představit i v mnohem větším, takřka celoplanetárním měřítku) tak lze chápat jako prodloužení této trajektorie. Jinými slovy, problematika rewildingu poukazuje na limity moderního myšlení ve vztahu k ekologii a komplexitě systémů, do nichž člověk vstupuje.

Moderní způsob uvažování o přírodě nicméně není univerzální. Koncepty a přístupy, jako jsou planetární meze (viz Zakořeněná architektura), biodynamické zemědělství, hlubinná ekologie, hydrofeminismus nebo animismus rozšiřují eurocentrické představy o udržitelnosti o množství souvislostí,¹⁸ které vybízí k uvažování o soužití druhů, alternativních formách poznání či vzdálených časoprostorových rámcích.¹⁹ Antropoložka Anna Tsing se například v knize The Mushroom at the End of the World zabývá hledáním života v místech, jež byla poškozena destruktivními praktikami dominantního systému. Sleduje příběh houby matsutake a jejích sběračů, který ukazuje, že v narušených ekosystémech mohou vznikat nová společenství. Tsing chápe ekologii jinak než jako poznání umožňující řízení přírody – vidí ji jako ponor do spletitých vztahů mezi různými formami života, které koexistují bez jistoty a plánování. Nabízí tak alternativní pohled na udržitelnost: místo kontroly klade důraz na vnímavost a schopnost přizpůsobit se neustále se proměňujícím podmínkám.²⁰

Jak bychom si v kontextu takového uvažování mohli představit redesign středočeských rezervací? Krajina v jejich okolí, kde se nachází skládka, tankodrom i golfové hřiště, přímo vybízí k imaginaci různorodých forem soužití v neustále se proměňujícím světě. Namísto ostrovů divočiny ohraničených plotem bychom mohli tvořit porézní krajinu, kde namísto oddělování ekosystémů dochází k jejich proplétání. Krajinu, kde se prolíná ekologické zemědělství, kudy putují volně žijící zvířata, kde se sbírají léčivé byliny a kde vznikají nové formy turistiky i lokálního vědění. Krajinu, kde se odehrává pečlivé pozorování, učení se a hledání způsobů života i ekologií vycházejících z přítomných okamžiků.

Tento text vznikl díky finanční podpoře Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a MŠMT, a to z projektu Zelená transformace UMPRUM, NPO_UMPRUM_MSMT-2132/2024-4.