Mluvíme-li o integrovaném, komplexním či holistickém pojetí udržitelnosti, jen málokde se význam těchto slov vyjevuje tak jasně jako v kontextu urbanismu a městského plánování. Městské prostředí produkuje asi 70 % globálních emisí CO₂ a zároveň přímo ovlivňuje životní styl lidí.¹ Urbanizace přitom pokračuje tryskovým tempem: očekává se, že v roce 2050 bude ve městech žít 7 z 10 lidí (dnes je to zhruba polovina populace).² Fungování městských celků lze tedy chápat jako určitou „kostru“ pro regulaci polykrize,³ v níž se lidská civilizace v planetárním měřítku nachází. Nejde přitom jen o redukci uhlíkové stopy, ale také o revizi neadekvátních urbanistických řešení minulosti.

Modernistické plánování, jež se pokoušelo „vyléčit“ města z nemocí a chudoby industriální éry, bylo založeno na funkční segregaci a mobilitě. Rychlost a zdánlivá svoboda spojená s automobilovou revolucí však způsobily řídnutí měst a jejich rozpínavost (urban sprawl), úbytek biodiverzity, znečištění i nárůst sociálních nerovností.⁴ Už od 80. let se tak po celém světě objevují snahy o regeneraci měst, navracení celistvosti jednotlivým čtvrtím či posílení komunitní soudržnosti a sociální diverzity.⁵ Jak ale vypadá úsilí o kompaktní, inkluzivní město dnes, kdy navíc do výstavby nových čtvrtí významně promlouvá potřeba mitigace klimatické změny a přizpůsobení se jejím dopadům?

V České republice proběhly nedávno dvě urbanistické soutěže, a to na nových čtvrtích Chytré Líchy v Židlochovicích u Brna a Nové Dolíky ve městě Slaný severozápadně od Prahy. Z jejich odlišných zadání je však patrné, že „udržitelný urbanismus“ může mít mnoho podob. Existuje vůbec jeden „správný“ přístup k městskému plánování? Jsou oblasti udržitelnosti, které mají přednost před jinými? A kdy je vůbec obhajitelné stavět?

Smart versus soft

Východiska soutěží na Chytré Líchy i Nové Dolíky se rámcově podobala: Obě území leží v menších obcích v blízkosti metropolí a obě měla být zastavěna způsobem, který by zahrnoval ekologická řešení, podporu komunity i útlum dopravy. Zatímco však Chytré Líchy vidí budoucnost především v zelených technologiích, Nové Dolíky vsadily na filozofii města krátkých vzdáleností. Chytré Líchy mají být uhlíkově neutrální rezidenční čtvrtí založenou na využívání nízkoemisních materiálů, komunitní výrobě energie z obnovitelných zdrojů či chytrém hospodaření s vodou.⁶Klimaticky neutrální architekturaSoběstačná architektura Čtvrť ovšem vzniká na zelené louce na okraji obce, jež poskytuje pouze základní vybavenost, a počítá se tak s dojížděním obyvatel za prací do Brna, vzdáleného 20 minut jízdy autem a zhruba 50 minut hromadnou dopravou.

Zadání pro Nové Dolíky ve Slaném vzniklo v roce 2023 jako soutěžní dialog, který na rozdíl od běžných anonymních soutěží umožňuje spoluvytvářet zadání průběžně a za účasti poroty. Již od počátku bylo cílem dialogu zacelit mezeru ve struktuře města v podobě klínovitého pásu zemědělské krajiny nořící se do městského organismu. Návrh čtvrti měl vycházet z koncepce „patnáctiminutového“⁷ či „příjemného“ města (Soft City),⁸ tedy z představy kompaktního, pokud možno soběstačného města protkaného silnou sociální infrastrukturou a provázaného s okolní krajinou. Výsledky soutěže byly oznámeny v roce 2024: první místo obsadila dvě mezinárodní konsorcia, Cityförster + gram (německo-nizozemský a brněnský ateliér) a bauchplan + taktiky (německo-rakouský a pražský ateliér), která se ve svých návrzích soustředila na krajinná řešení, sociální odolnost a tlumení automobilové dopravy. Po finálním dopracování se vítězem soutěže stal první jmenovaný tým – Cityförster + gram. I v tomto konceptu sice hrály roli technologie, oproti čtvrti Chytré Líchy zde však byl mnohem větší důraz kladen na fyzické uspořádání urbanistické struktury.

Kde (ne)stavět? Patnáct minut jako hranice udržitelnosti

Koncept patnáctiminutového města vychází z dlouholetých debat o „novém urbanismu“, jako takový byl však poprvé definován urbanistou Carlosem Morenou na COP21 v Paříži v roce 2015, a to příznačně v kontextu kritiky konceptu „chytrého města“ (smart city). Teorie chytrého města, propojeného digitálními technologiemi a optimalizovaného v perfektně fungující organismus, jež zaplavila svět kolem roku 2010, totiž podle Morena představuje spíše utopii a opomíjí důležitou součást měst: jejich obyvatelstvo.⁹

Snaha najít řešení, které by bylo na technologiích nezávislé, tehdy vyústila v jednoduchý posun priorit – od mobility k přístupnosti (accessibility).¹⁰ Parametrem kvalitního města již není, jak rychle člověk urazí určitou vzdálenost, ale jak rychle se dostane k místům nezbytným pro naplňování svých každodenních potřeb. Časový rádius 15 minut pěší či cyklistické dopravy přitom nemá nic společného s mobilitou ve smyslu co nejrychlejšího překonávání vzdáleností a umožňuje naopak zpomalit.

Za svůj přijala koncept patnáctiminutového města Paříž, která k jeho uvedení do praxe směřuje pod vedením starostky Anne Hidalgo od roku 2020.¹¹ Na většině území města od té doby došlo ke zpomalení dopravy na 30 km/h, k přeměně dálnice podél Seiny na rekreační park, konverzi nadbytečných pruhů na cyklostezky (jež dnes dosahují celkové délky přes 6000 km) či otevření školních areálů pro rekreační účely mimo školní hodiny.¹² Ideálem se tedy znovu stává blízkost, hustota a mix funkcí, které jdou ruku v ruce s omezováním dopravy.

Přesně o to se snaží čtvrť Nové Dolíky a základem šance na úspěch je samotná poloha pozemku. Pole, vstupující do městské struktury, sice přijde o svůj zemědělský charakter, zároveň ale bude město díky nové zástavbě hustější i prostupnější – ačkoli ne pro auta.¹³ Páteří čtvrti bude lineární park, který bude pro motorovou dopravu uzavřený. Auta dopravní obsluhy budou skrze území vedena v nepropojených smyčkách a parkování bude zajištěno v tzv. mobility hubech. Ty jsou dnes využívány například v Dánsku či Belgii a kromě parkování slouží i jako centrum služeb (např. lokální logistiky či obchodů). Jejich konstrukce jsou navíc navržené ve specifických dimenzích (s dostatečnou světlou výškou a optimální hloubkou traktů), což umožňuje budoucí transformaci stavby v bydlení či jinou funkci. Jistá míra nepohodlí, kterou člověk zažívá, když musí pro auto dojít pár desítek metrů, funguje nakonec jako významná psychologická motivace pro volbu alternativního způsobu dopravy.¹⁴

Návrh dále pracuje s různorodou typologií domů, která by měla podpořit diverzitu budoucího obyvatelstva. Bytové bloky počítají zejména s nájemním bydlením či vícerodinnými vilami s možností mezigeneračního soužití. Parcely řadových městských domů (townhouse) zůstávají vyčleněny pro participativní a komunitní výstavbu, např. tzv. baugruppe. Město tak slibuje, že vytvoří prostor pro různé finanční modely i skladbu obyvatel. Je však namístě klást si otázku, zda se obyvatelstvo ve výsledku nebude lišit jen v nuancích a nepůjde ve skutečnosti o příslušníky*ice téže společenské třídy. Dostupnost bydlení a sociální diverzitu lze totiž podpořit především výstavbou městských a sociálních bytů¹⁵ – a z tohoto hlediska lze projekt vnímat jako promarněnou příležitost.Iniciativa Za bydlení

Komunitní soudržnost může do jisté míry posílit strategicky umístěný aktivní parter, jenž by měl umožnit žít a pracovat v místě bydliště, aniž by bylo třeba dojíždět do hlavního města.¹⁶ Pro tuto ekonomickou vitalitu je přitom zásadní právě pěší infrastruktura: obchody v pěších zónách jsou výrazně atraktivnější a více prosperující než ty, které se nachází v místech k chodcům nepřátelských.¹⁷

Krajinářsky orientovaný urbanismus

Hlavním specifikem soutěže ve Slaném však byla povinná účast krajinářských architektů, kteří místo aby pouze vyplňovali „zbylý“ prostor mezi domy, významně vstoupili do tvorby celkové koncepce území. Právě to dělá z projektu (a samotného zadání) příklad skutečně progresivního urbanismu. Trend tzv. krajinářsky orientovaného urbanismu (landscape-based urbanism) je v městském plánování stále více patrný.¹⁸ Jeho základním principem je pohled na město jako na součást biosféry a prioritizace vodních a půdních podmínek jako klíčových faktorů pro úpravu daného území.¹⁹ Ty také určily podobu obou vítězných návrhů: projekty pracují s morfologií terénu a do dolíku ve středu území navracejí vodu v podobě sezonních mokřadů, které tvoří společenské i ekologické jádro čtvrti. Pro urbánní ekologii jsou přitom důležité i gradienty, respektive péče o rozhraní mezi městem a krajinou, v nichž se mohou rozrůstat výjimečně bohaté ekosystémy.²⁰

Zadání soutěže tak poskytlo prostor vyjádřit se v rámci návrhu i k zemědělské krajině na hraně nového města, kde v projektu konsorcia Cityförster + gram vzniká na základě spolupráce s krajinářským architektem Štěpánem Špoulou zemědělský pozemek s městským statkem, který má díky partnerství s místní školou kombinovat komunitní produkci potravin se vzděláváním. Drobné krajinné intervence jako například „kapesní lesíky“ (pocket forests)²¹ mají být implementovány i na čistě urbánních veřejných prostranstvích, a to ve formě „sousedských plácků“ či zelených vnitrobloků spravovaných společenstvími vlastníků jednotek (SVJ).²²

Důraz na propojení města s krajinou je také součástí kritiky technokratického konceptu chytrého města. Digitální technologie nevyřeší civilizační odtržení od přírody, a naopak jej mohou prohloubit. Přirozená citlivost ke krajině se nejvýrazněji formuje v dětství, děti však celosvětově v přírodě tráví čím dál méně času.²³ V českém prostředí si sice téměř vůbec nehraje venku jen 10 % dětí, „jen tak ven“ ale zároveň chodí pouhých 9 % z nich.²⁴ Urbánní ekologové*žky se obávají, že nedostatek kontaktu s přírodou vede k „posunu výchozí úrovně“ (baseline shift) v tom, jakou krajinu akceptujeme jako „přirozenou“: s každou další generací postupně ztrácíme kolektivní povědomí o tom, jak vlastně vypadá zdravá příroda.²⁵

Zahrnutí urbánní krajiny do městského plánování tak představuje zásadní posun v představách o ochraně přírody, kdy přestává být žádoucí od ní člověka oddělovat a na významu naopak nabývá aspekt mezidruhového soužití. Člověk se v této konstelaci stává „správcem“ (steward) biosféry jakožto autonomního systému.²⁶

Když už stavět, tak s lidmi i technologiemi

Ani rezolutní odmítnutí technologií ale není namístě: naopak, vznik nové zástavby by měl být příležitostí pro vybudování sítí potřebných pro implementaci ekologických inženýrských řešení i získávání environmentálních dat. V tomto ohledu mohou být Chytré Líchy inspirací: komunitní energetika, úsporné hospodaření s vodou a šetrné materiály jsou klíčovými prvky, bez nichž se při výstavbě nízkoemisního světa neobejdeme.²⁷

Projekt pro Nové Dolíky ve Slaném technologie zahrnuje také, ale zatím v mnohem obecnější rovině. To v zásadě odpovídá konceptu „příjemného města“, které by mělo technologie využívat, ale obstát i bez nich, a to především díky své sociální skladbě a fyzické struktuře – oporám trvalejším a odolnějším, než jsou čerstvé technologické inovace. Město se tak i v začátcích projektu soustředí spíše na jeho sociální stránku – o budoucích plánech zevrubně informuje webová stránka a na místě se již pořádají různé participativní projekty a instalují dočasné intervence.²⁸

Sám spoluorganizátor soutěže a výzkumník v tématu udržitelného urbanismu Lukáš Houser však podotýká, že nejudržitelnější by bylo nestavět nové čtvrti pokud možno vůbec.²⁹ Pozornost by totiž měla být věnována především regeneraci těch stávajících. Je proto důležité rozvíjet alternativní urbanistické přístupy založené na metodách cirkulární ekonomiky či urbánní akupunktury, které

Sám spoluorganizátor soutěže a výzkumník v tématu udržitelného urbanismu Lukáš Houser však podotýká, že nejudržitelnější by bylo nestavět nové čtvrti pokud možno vůbec. Pozornost by totiž měla být věnována především regeneraci těch stávajících. Je proto důležité rozvíjet alternativní urbanistické přístupy založené na metodách cirkulární ekonomiky či urbánní akupunktury, které mohou léčit města s podobnými úspěchy a nesrovnatelně nižší uhlíkovou stopou.Akupunkturní architekturaRe-architektura