Iniciativa Za bydlení ukazuje, proč a jak mluvit o bydlení jako o vymahatelném právu. Prostřednictvím návrhu zákona o podpoře bydlení vnáší do veřejné diskuse témata poradenství a sociální asistence v oblasti bydlení, rozšiřování obecních bytových fondů či garance pronajímajícím osobám.¹ Návrh představuje institucionální a legislativní model, který posiluje péči státu o své občany, předchází nouzovým situacím a zároveň omezuje činnost tzv. „obchodníků s chudobou“. Cílem kampaně je, mimo samotného schválení zákona, podnítit konstruktivní veřejnou a politickou debatu, jež upozorní na prohlubující se krizi a nedostupnost bydlení.

Za iniciativou stojí Platforma pro sociální bydlení, která sdružuje nevládní neziskové organizace, odborníky*ice a zástupce*kyně veřejnosti věnující se problematice sociálního a dostupného bydlení, především v kontextu práva na důstojné bydlení.²

Pilíř sociální udržitelnosti

Udržitelnost se tradičně opírá o tři pilíře: environmentální, ekonomický a sociální. Sociální pilíř je tím nejméně skloňovaným, neboť jeho předmět a výsledky jsou obtížně kvantifikovatelné.³ Integrovaná architektura Na tuto skutečnost upozorňuje mimo jiné autorský tým studie Social Sustainability in Social and Affordable Housing, který tvrdí, že sociální udržitelnost je nutné definovat a měřit právě v návaznosti na dostupnost (sociálního) bydlení.⁴

Do výstavby, správy a obnovy bytového fondu je však nutné zahrnout také zbývající dva pilíře udržitelnosti – ekonomický a environmentální. Pod ekonomický pilíř spadají z perspektivy uživatelů*ek⁵ především adekvátní provozní náklady domácností (≤ 30 % příjmu), finanční dostupnost a cena stavby v průběhu celého životního cyklu. Environmentální pilíř zahrnuje snižování emisí CO₂, renovace stávajících budov, využití materiálů s nižším environmentálním dopadem, efektivní hospodaření s vodou, využívání obnovitelných zdrojů energie, principy pasivního designu či ochranu ekosystémů.⁶ Bydlení zároveň tvoří 17–21 % globálních emisí CO₂, a krizi bydlení je tak třeba řešit ruku v ruce s klimatickou krizi.⁷ Tyto souvislosti je třeba zdůrazňovat zejména v případech, kdy se v odpovědi na nedostupnost bydlení skloňuje potřeba masivní výstavby bez ohledu na kvalitu a udržitelnost projektů. Přestože energeticky úsporné novostavby či komplexní renovace bytových domů představují vyšší počáteční investici, z dlouhodobého hlediska se ukazují jako ekonomicky výhodnější.⁸

Kde domov můj

Nízká dostupnost bydlení je fenomén, se kterým se setkáváme po celém světě. Podle českého ekonoma Jakuba Komárka je její hlavní příčinou financializace bydlení,⁹ ale také rezignace českého státu na jakoukoliv politiku bydlení – přestože se jedná o systémový problém vyžadující koordinované řešení.¹⁰ Architekt a výzkumník Jakub Nakládal upozorňuje stejně jako Komárek na dopady financializace a rozlišuje tři ekonomické procesy, které zásadně přispěly k současné krizi: komodifikace bydlení,¹¹ privatizace (obecních bytů i pozemků)¹² a deregulace (nájmů, daní). Výsledkem je situace, kdy ceny bytů v České republice kopírují globální trendy, přičemž v zemích bývalého východního bloku rostou dokonce rychleji než v zemích západní Evropy.¹³

V České republice se podle dostupných dat nachází v bytové nouzi 35–62 tisíc domácností a dalších 190 tisíc domácností je nouzí ohroženo.¹⁴ V roce 2023 mělo závažný problém s bydlením až 1,4 milionu lidí.¹⁵ Mezi nejohroženější skupiny patří ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, zejména děti a senioři*rky, což dokládá, že nedostupnost bydlení se netýká pouze nejchudších vrstev společnosti.¹⁶ Jelikož systém nenabízí přijatelné alternativy, lidé často nemají jinou možnost než platit vysoké nájmy, bydlet v nevyhovujících podmínkách a podepisovat nestabilní krátkodobé smlouvy.¹⁷ Faktorem, který problém nedostupnosti bydlení významně prohloubil, se stala v roce 2022 energetická krize, jež zásadně ovlivnila ceny nájemního bydlení.¹⁸ V roce 2025 se dle dostupných údajů Deutsche Bank a databáze Numbeo o procentuální části výdělku nutného k zaplacení jednopokojového bytu Praha zařadila na deváté místo v rámci Evropské unie (EU).¹⁹

Finanční podpora státu má v současnosti podle Jakuba Komárka především podobu nekonfliktních daňových výjimek a neoptimálně koncipovaných dávek na bydlení.²⁰ Velká část financí (v roce 2023 40–50 mld. Kč) je investována do podpory poptávky (např. odpočet hypotečního úroku), zatímco do nabídky (např. programy dostupného bydlení) míří pouze jednotky miliard.²¹ Skutečné řešení bytové krize se podle odborníků*ic neobejde bez úprav zdanění nemovitostí, usnadnění výstavby či zákazu řetězení krátkodobých nájemních smluv.²² Bytová krize se však i přes rostoucí pozornost médií a odborné veřejnosti nadále prohlubuje, přičemž diskusi o jejím řešení udržují především nevládní organizace a odborné platformy.²³ Arnika

Právo na bydlení jako základní lidské právo²⁴

Situace, kdy obcím chybí byty a odpovídající podpora od státu, bydlení se z důvodu nedostatku financí či dlouhých legislativních lhůt téměř nestaví a lidé si nemohou dovolit platit vysoké nájemné, vyústila v návrh zákona o podpoře bydlení. Ten reaguje mimo jiné na to, že z hlediska zatížení veřejných financí a sociálních služeb je nejúčinnější a nejlevnější předcházet ztrátě bydlení.²⁵ Je pozoruhodné, že sociální a dostupné bydlení do té doby v zákoně nijak ukotveno nebylo (např. pomocí procentuálních kvót) a vágní definice sociálního a dostupného bydlení byly pouze součástí dílčích dokumentů MPSV a MMR.²⁶

Podoba zákona, s nímž přišla iniciativa Za bydlení v roce 2022, navrhuje vícestupňové řešení bytové nouze. Klíčovým prvkem je zřízení sítě kontaktních míst pro bydlení umístěných na úřadech obcí s rozšířenou působností.²⁷ Na těchto místech se lidem dostane poradenství v oblasti bydlení, lze zde vyřídit mimořádnou dávku pro udržení bydlení (např. na zaplacení kauce) nebo dohodu o asistenci v bydlení. Široká škála podpůrných nástrojů a individuální přístup ke každé domácnosti jsou základním předpokladem funkčního systému.

Součástí návrhu je také opatření garantovaného bydlení, které spočívá v tom, že mezi pronajímající osoby a domácnosti ohrožené ztrátou bydlení vstupuje garant – subjekt, který ručí za úhradu nájemného, řešení vzniklých škod či pomoc s administrací dávek na bydlení. Opatření se vztahuje na soukromé i obecní byty. Zákon zároveň podporuje rozšiřování fondu podporovaného bydlení na úrovni jednotlivých obcí, přičemž o přidělování bytů mají rozhodovat kontaktní pracoviště podle předem stanovených a transparentních kritérií.²⁸ Obce mohou fond rozšiřovat i prostřednictvím investic do výstavby, rekonstrukcí nebo výkupu bytů.²⁹ Součástí strategie iniciativy je tak i reálný harmonogram, aby na obce nebyla kladena nerealistická očekávání.

Návrh zákona byl předložen v červnu 2022 a jeho schválení bylo součástí programového prohlášení vlády Petra Fialy.³⁰ Legislativní proces však provázela řada pozměňovacích návrhů, které projednávání zákona oddálily o tři roky. Nejpalčivější změnou bylo zvýšení percentilu pro výpočet rozhodné částky pro pomoc s dostupným bydlením³¹ a snížení hustoty kontaktních míst.³² Senát zákon schválil v květnu 2025, přičemž ke změně percentilu došlo až v srpnu téhož roku.³³ Koordinátorka advokační platformy Katarína Šrámková nicméně v předvolebním videu z 23. září zdůraznila, že i za těchto podmínek ze zákona vypadávají samoživitelky s dítětem nad 10 let, které vydělávají minimální mzdu.³⁴ Řešením je dle Šrámkové vypustit příjmový limit úplně.

Bydlení v kontextu evropské politiky

EU nemá kompetenci do národní legislativy v oblasti bydlení přímo zasahovat, její usnesení a doporučení mohou mít nicméně na formování podmínek bydlení podstatný vliv.³⁵ Mezi konkrétní programy EU patří např. Affordable Housing Initiative³⁶ v rámci tzv. Renovační vlny (Renovation Wave), která podporuje mimo jiné renovace dostupného a sociálního bydlení, nebo European Pillar of Social Rights zahrnující dvacet principů sociální politiky včetně ochrany před nuceným vystěhováním či práva na přístřeší.³⁷

Nové přístupy a strategie se dají testovat i zdola. Australský výzkumný tým navrhuje například testování možností skrze praktiky taktického urbanismu.³⁸ Akupunkturní architektura Jednalo by se o cílené experimenty v malém měřítku, které by otevřely cesty k novým formám dostupného bydlení. Autorský tým je shrnuje do čtyř kategorií „kreativní destrukce“, jimiž jsou menší byty, vyšší hustota, mobilní bydlení a redefinice rodiny. Taktické intervence tohoto typu mohou umožnit testování inovativních řešení v praxi, důležité je ale předcházet tomu, aby se mimoděk nestaly nástrojem gentrifikace a privatizace veřejného prostoru.³⁹

Inspirace ze zahraničí

V oblasti dostupného bydlení bývá Praha nejčastěji srovnávána s Vídní. Zatímco Praha je v systematickém řešení nedostupnosti bydlení slabá a prostor dostávají především soukromé developerské společnosti, Vídeň dlouhodobě rozšiřuje svůj obecní bytový fond a systém bydlení výrazně reguluje.⁴⁰ Odborník na územní plánování a koordinátor bydlení ve Vídni Kurt Hofstetter zmiňuje, že sociální a dostupné bydlení není pouze pro chudé: přístup k němu má 75–80 % populace města, přičemž dvě třetiny nové výstavby musí být vyhrazeny pro dostupné bydlení s cenovým stropem.⁴¹ Systém má ale své limity: o sociální bydlení mohou žádat pouze lidé s rakouským či evropským občanstvím nebo povolením k dlouhodobému pobytu a ve Vídni musí daná osoba bydlet po dobu dvou let, než o sociální bydlení zažádá.⁴² Jako okamžitá pomoc např. pro mladé zaměstnané či migranty*ky je tudíž podpora značně omezená.

Příklad Vídně je skloňován i ve studii rakouského autorského týmu, která představuje „postneoliberální“ posun neboli odklon od tržně orientovaných politik bydlení směrem k dekomodifikaci a regulaci cen v Berlíně, New Yorku a právě Vídni.⁴³ Berlín představuje „korporativní“ model – v 90. letech zde došlo k rozsáhlé privatizaci bytů, a hlavní změnou je tak v posledních deseti letech rozšiřování městského fondu (např. vykupováním bytů od developerů) či pětileté zmražení cen nájmů (tzv. Mietendeckel od roku 2020). Ve Vídni je historicky silné obecní bydlení a bydlení s omezeným ziskem, v systému však mohou participovat i soukromí developeři. Jejich zásahy město reguluje a stejně jako Berlín se zaměřuje na rozšíření bytového fondu, např. o tzv. smart byty (malé nízkonákladové byty pro studující a seniory*ky). Studie dochází k závěru, že nedávné reformy v těchto městech sice částečně zlepšily dostupnost bydlení a zmírnily nejvýraznější projevy hyperkomodifikace, skutečný systémový posun zatím ale nenastal. Nejslabší oblastí přitom zůstává demokratizace – rozhodovací moc nad bydlením i nadále drží instituce, politické elity a realitní kapitál. Hlubší změně brání strukturální překážky, například dlouhodobě zakořeněná neoliberální logika ve veřejných institucích, silný vliv investičního trhu a omezené pravomoci měst. Studie se přitom nezaměřuje na konkrétní aktéry (např. Baugruppen), ale na obecné směřování politik v rovině dostupnosti, dekomodifikace a demokratizace.⁴⁴

Družstevní, dostupné, nájemní, sociální, vlastní

Přijetí zákona o podpoře bydlení v každém případě představuje první krok k zásadní proměně české bytové politiky. Jeho další rozšiřování a aktualizace by měly cíleně pokrývat technickou, sociální i institucionální rovinu, aby se podařilo vytvořit dlouhodobě funkční a provázaný systém, který opravdu přinese podporu těm, kdo ji potřebují. Bytová nouze je systémový problém, který významně ovlivňuje i další oblasti veřejného života – od školství a zdravotnictví až po sociální služby a bezpečnost. Nelze ji proto řešit izolovaně, ale jako součást širší společenské transformace. Architekturu a urbanismus je v této perspektivě třeba chápat jako platformu překračující rámec jednotlivých staveb – stává se prostředkem spoluvytváření veřejných politik určujících podobu vystavěného prostředí, které pak zhmotňuje a proměňuje v každodenní praxi.Architektura platforem