Přístup Prahy k městskému plánování se radikálně proměnil po roce 1989, kdy systém totalitního, centrálního řízení v socialistickém Československu nahradila liberální demokracie a kapitalistická ekonomika v České republice. Vláda zavedla pravidla tržní směny, státní majetek byl postupně rozprodán do rukou soukromého sektoru a lokální prostředí se otevřelo zahraničnímu kapitálu.¹ Potřeby lidí či městské přírody tak v uplynulých více než třiceti letech musely mnohdy ustoupit partikulárním zájmům investorů. Neziskové organizace a občanské iniciativy, jako je Arnika, se pokouší poměry sil v tvorbě politik a vystavěného prostředí vyvažovat a prosazovat přitom principy dlouhodobé environmentální i sociální udržitelnosti.

Arnika působí v České republice od roku 2001 a jejím cílem je především ochrana a zlepšování životního prostředí.² V rámci své činnosti sdružuje několik pracovních skupin, které se věnují různým tématům – od toxických látek a nakládání s odpady přes péči o řeky a krajinu až po otázky udržitelného rozvoje v urbánním prostředí, na něž se zaměřuje skupina s názvem Praha – město pro život.³ Skrze analýzy a intervence v oblasti územního plánování a výstavby tak Arnika promlouvá do debaty o budoucnosti města.

Postsocialistické město

Tzv. postsocialistická transformace měst dodnes není uzavřenou kapitolou – městské plánování se musí vyrovnat s řadou problémů souvisejících s privatizací pozemků či budov. Příkladem může být polistopadová bytová politika: před rokem 1989 byla většina bytového fondu ve veřejném vlastnictví (státu nebo bytových družstev), po revoluci však velká část bytů vyžadovala rekonstrukci, na kterou nově vzniklému státu chyběly finance.⁴ Řešením měla být postupná privatizace: zatímco na začátku 90. let měla Praha ve vlastnictví téměř 195 tisíc bytů, v současnosti je jich pouze okolo 30 tisíc (asi 5 % bytů ve městě).⁵

S tím souvisí témata, jako je nedostupnost bydlení, gentrifikace center měst, problematika využívání brownfieldů a rozvojových území či rozšiřování suburbánních sídel do krajiny. Jedním z hlavních rizik neregulované privatizace je sociální segregace: ve městě mohou vznikat lokality obývané lidmi z týchž příjmových skupin, což omezuje možnost vzájemného porozumění napříč společenskými vrstvami a v konečném důsledku přispívá k polarizaci společnosti.⁶ Malé procento bytů ve vlastnictví města navíc limituje jeho schopnost na situaci reagovat.

Pražské brownfieldy

Nastavování pravidel pro zástavbu brownfieldů – bývalých průmyslových a dopravních areálů, které dnes leží ladem – je bezesporu jednou z významných otázek současného městského plánování. Tyto lokality představují obrovský potenciál pro další rozvoj města, zároveň ale otevírají řadu otázek. V Praze se jedná o několik rozlehlých území v centrálních částech města, jejichž přeměna zásadně ovlivní život v metropoli.

Mezi nejvýznamnější chystané projekty patří výstavba v Bubnech-Zátorech, kde má vzniknout nová čtvrť pro zhruba 25 000 obyvatel,⁷  projekt Smíchov City, který má poskytnout bydlení pro 3 300 obyvatel a až 12 000 pracovních míst,⁸ nebo přestavba areálu bývalého nákladového nádraží Žižkov, kde se plánuje především rezidenční zástavba až pro 20 000 lidí.⁹ Počty potenciálních obyvatel (srovnatelné s menšími městy) jasně ukazují měřítko změn, které Prahu čekají.

Velké projekty však čelí kritice, která upozorňuje na nebezpečí městského plánování upřednostňujícího tržní zhodnocení pozemků a výstavby před sociálními aspekty rozvoje města.¹⁰ Problémem všech tří záměrů je mimo jiné způsob, jakým přistupují k otázce dostupného bydlení: městem nastavená pravidla umožňují developerům stavět byty, které jsou pro značnou část českých domácnostní nedostupné.¹¹

Proměna Nákladového nádraží Žižkov

Příkladem může být plánování zástavby v místě bývalého nákladového nádraží Žižkov v Praze (NNŽ). Provoz nádraží byl ukončen v roce 2002 a České dráhy následně rozprodaly pozemky soukromým investorům. V letech 2005–2006 byla na území vyhlášena stavební uzávěra, jejímž cílem bylo zabránit nekoordinované výstavbě a vytvořit prostor pro vznik jednotné urbanistické a architektonické koncepce nové městské čtvrti.¹² Od té doby se zde neziskové organizace i místní spolky aktivně zasazují o to, aby pravidla rozvoje lokality sloužila zájmům města a jeho obyvatel, nikoli výhradně maximalizaci zisku developerů.¹³

Výraznou roli v tomto procesu sehrála mimo jiné i Arnika, která již v roce 2008 kritizovala tehdejší urbanistický návrh.¹⁴ Ten počítal s předimenzovanými automobilovými komunikacemi, výškovou zástavbou neodpovídající měřítku lokality a také s demolicí cenné funkcionalistické budovy bývalého nádraží. Díky činnosti spolků a iniciativě Klubu Za starou Prahu se nakonec podařilo stavbu zachránit a prohlásit kulturní památkou.¹⁵ Zásadní posun v tvorbě urbanistické koncepce nastal v roce 2017, kdy magistrát pověřil Institut plánování a rozvoje (IPR) vypracováním studie pro změnu územního plánu nákladového nádraží Žižkov.¹⁶ Automobilová ani tramvajová trasa nemohla nadále procházet samotnou budovou (s čímž počítaly dřívější projekty),  a navržena tak byla páteřní tramvajová linka vedoucí středem území.¹⁷

V roce 2020 zveřejnilo hlavní město Praha podkladovou studii, která měla stanovit pravidla pro budoucí výstavbu v oblasti a změnu územního plánu.¹⁸ Dokument byl zpracován bez zapojení místních obyvatel, na což upozornila mimo jiné právě Arnika, jež se do připomínkování návrhu zapojila z podnětu Strany zelených v Praze 3, ve spolupráci se spolkem AutoMat a platformou Paměť města.¹⁹ Jak uvádí architektka Anna Vinklárková z Arniky, prvním krokem byla analýza celé územní studie, která odhalila celou řadu zásadních problémů: chybějící modro-zelenou infrastrukturu, nedostatečnou občanskou vybavenost, problematické dopravní řešení, nedostatek dostupného bydlení či nevhodně situované a příliš malé pozemky pro plánované školy.²⁰

Následovala fáze medializace tématu a přiblížení odborného obsahu studie místnímu obyvatelstvu s cílem umožnit mu formulovat vlastní požadavky. Arnika vydala například noviny, které kauzu veřejnosti přiblížily srozumitelným jazykem. Tento proces vyústil ve vznik participativní petice, která propojila různé zájmy a priority – zatímco obyvatele nejvíce trápila doprava a průchodnost území, Arnika kladla důraz na otázku dostupného bydlení. Petice tak dokázala sjednotit širokou skupinu lidí, kteří i přes rozdílné motivace vystupovali navenek jednotně.²¹ Díky koordinaci aktivit se podařilo získat dostatek podpisů a magistrátu byly předloženy závazné námitky a požadavky na přepracování podkladové studie.

Občanská angažovanost a podpora „shora“

Ve zpětném pohledu zdůrazňuje Vinklárková roli aktivních místních. Jádro tvořila skupina asi deseti lidí, kteří se střídali v účasti na jednáních a průběžně si vyměňovali informace prostřednictvím společného komunikačního kanálu. Tento systém skupině umožnil pružně reagovat na nové skutečnosti.²² Významnou součástí strategie byl také cílený tlak na politické představitele a hledání spojenců mezi nimi. Mezi klíčové podporovatele iniciativy patřil například senátor Marek Hilšer, který se zasloužil o medializaci kauzy, či tehdejší místostarosta Prahy 3 Pavel Dobeš, jenž se aktivně účastnil vyjednávání s developery.²³ Příklad NNŽ tak ukazuje, že kombinace odborné práce neziskových organizací, aktivního zapojení občanů a politické podpory může mít reálný vliv na podobu městského plánování.

Mezi změny, které se díky vzepětí zúčastněných aktérů podařilo prosadit, patří například záměr vystavět v závěru budovy nádraží školní kampus (na základě architektonické soutěže), a to namísto sedmdesátimetrové věže, jejíž funkce nebyla blíže určená. Druhá základní škola (Habrová) měla původně vzniknout na příliš malém pozemku u rušné křižovatky s Jarovskou spojkou. Díky kampani bude od křižovatky odsunuta a získá větší pozemek. Park ve vnitrobloku o velikosti 1 ha v severovýchodní části území (u zastávky Olgy Havlové) bude veřejný, nikoli vyhrazený pouze pro obyvatele nových bytů. V území dále vzniknou městské nájemní byty či byty s regulovanou výší nájmu – sice jen vyšší desítky bytových jednotek, ale i tak je to úspěch. V budově NNŽ bude na základě připomínek zřízena zdravotní a sociální vybavenost, zatímco celá jižní část brownfieldu bude povinně průchodná a zástavba bude rozdělena na tři bloky.²⁴

Měnit územní studie i veřejnou debatu

Anna Vinklárková upozorňuje také na důležitost veřejné debaty o podobě města a její kultivace. V otázkách bydlení se například často setkává s názorem, že hlavní příčinou bytové krize v Česku je pomalé stavební řízení. Arnika považuje tuto interpretaci za zjednodušující a poukazuje na to, že krize bydlení je komplexní problém, který souvisí nejen s rychlostí výstavby, ale také s nastavením bytové politiky, strukturou vlastnictví, dostupností obecních a družstevních bytů či se způsobem, jak je trh s nemovitostmi regulován.²⁵ Tým zaměřený na rozvoj Prahy se však nezabývá pouze otázkami bydlení, ale také dalšími palčivými tématy vyžadujícími vyvažování zájmů a koordinaci aktérů, jako je například adaptace na klimatickou změnu, ochrana městské zeleně a biodiverzity nebo legislativa v oblasti stavebnictví.

Organizace se proto dlouhodobě věnuje osvětové a vzdělávací činnosti. Snaží se téma bydlení zasadit do širších souvislostí městské politiky a přiblížit jej veřejnosti srozumitelným způsobem. Vydává publikace²⁶ či podcasty,²⁷ pořádá workshopy a procházky. O aktuálním dění v organizaci i městské politice Arnika komunikuje na sociálních sítích.²⁸ Každoročně také spolupořádá festival Za Prahu udržitelnou a sousedskou, jenž propojuje odborníky*ice, místní iniciativy a veřejnost.²⁹

Občanské iniciativy jako zrcadlo městského plánování

Činnost Arniky a dalších neziskových organizací dokládá, že občanské iniciativy mohou významně přispívat ke kvalitnějšímu a udržitelnějšímu městskému plánování. Témata klíčová pro kampaň NNŽ, jako je participace obyvatel při plánování nových čtvrtí nebo zajištění dostupného bydlení, jsou zásadní pro tvorbu městských částí, které mají sloužit všem obyvatelům bez ohledu na jejich příjmy.

Ve městech, jako je Vídeň nebo Amsterdam, je participativní plánování zakotveno v oficiálních dokumentech.³⁰ Obě metropole jsou zároveň známé svými strategiemi zaměřenými na dostupné bydlení.³¹ Nahlíženo touto optikou lze říct, že v postsocialistickém kontextu Prahy organizace jako Arnika do jisté míry suplují aktivitu veřejné správy a zajišťují procesy, které jsou jinde ukotvené legislativně. Kapacita těchto organizací řešit komplexní problémy rozvoje města je však vždy omezená, a iniciativa ze strany městských institucí je tak v kontextu zmíněných témat nenahraditelná. Jedině ve formě závazných regulací se mohou participace obyvatel, dostupnost bydlení či implementace adaptačních opatření stát integrální součástí všech nově vznikajících projektů.

Tento text vznikl díky finanční podpoře Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a MŠMT, a to z projektu Zelená transformace UMPRUM, NPO_UMPRUM_MSMT-2132/2024-4.