Kampus Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity (FŽP ČZU) se nachází v pražském Suchdolu, v oblasti, která je dobře dostupná z centra metropole a zároveň má blízko ke krajině přírodního charakteru. Okolí kampusu je protkáno vegetací zahrnující travnaté plochy, lesy, mokřady a přírodní parky. ČZU je dlouhodobě jednou z předních akademických institucí v oblasti výzkumu udržitelných technologií a ekologie v České republice, což se odráží i v koncepci Pavilonu environmentálních studií. Ten by měl být projektem, který nejen podporuje vědecký výzkum, ale také poskytuje prostor pro praktické aplikace těchto poznatků v kontextu udržitelného rozvoje městských sídel a krajinných celků.

Kampus tak funguje jako „živá laboratoř“ (living lab), kde se testují nové přístupy v oblasti zelených a modro-zelených řešení pro městské prostředí.¹ Do projektu se kromě architektů zapojili i uživatelé budovy – odborníci z ČZU, kteří vyvinuli střešní zahradu. Stěny pokryté mechem v chodbách byly konzervovány a ošetřeny podle výstupů aplikovaného výzkumu, na němž FŽP spolupracovala s komerčními partnery.²

Pavilon je víceúčelovou dostavbou o třech podzemních a třech nadzemních podlažích. Podzemní podlaží zahrnují laboratoře, strojovny a archivy, nadzemní pak kanceláře a ateliéry. Na střeše se nachází intenzivní i extenzivní zahrada, která slouží k odpočinku a zároveň zlepšuje mikroklima budovy. Výstavba probíhala za finanční podpory MŠMT v letech 2021–2023.³

Modro-zelené technologie a jejich limity

Zelené fasády a střechy patří mezi klíčové prvky modro-zelené infrastruktury: regulují teplotu, zvyšují vlhkost vzduchu a zlepšují kvalitu ovzduší zachycováním prachových částic a pohlcováním CO₂.Klimaticky neutrální architekturaLIKO-VoSHQ ČSOB V případě Pavilonu environmentálních studií jsou zelené fasády o rozloze 550 m² rozděleny do 10 sekcí a osázeny cca 12 300 rostlinami 13 druhů. Některé z nich však po uvedení do provozu musely být odstraněny.⁴ Každý druh zároveň vyžaduje specifické podmínky (odlišné substráty či hnojiva), a rostliny tak jsou umístěny v samostatných nádobách. Zelená střecha o rozloze 530 m² funguje jako sezónní okrasná zahrada, zadržuje dešťovou vodu a odpařováním ochlazuje budovu i okolí, čímž snižuje dopady městského tepelného ostrova.⁵

Součástí pavilonu je sofistikovaný systém automatizované závlahy, kdy síť trubek přivádí vodu z akumulačních nádrží ke každému květináči, často s příměsí živin. Sledování spotřeby vody ukázalo citlivost systému na klimatické podmínky: „Při průměrných teplotách v srpnu 23,35 °C byla spotřeba vody na střeše 24 263 litrů a na fasádě 49 032 litrů. Jakmile teploty v září poklesly na průměrných 17,73 °C, spotřeba vody výrazně klesla na 12 642 litrů na střeše a 34 369 litrů na fasádě,“ říká výzkumnice z FŽP Tereza Hnátková.⁶ Testování zahrnovalo i kapacitu akumulačních nádrží během zářijových dešťů v roce 2024, kdy „systém zafungoval bez problémů a 120 kubíků se ukázalo jako dostatečných.“⁷

Realizace opatření v takovém měřítku vyžaduje rozsáhlý technologický aparát. Květináče používané v systému pavilonu jsou vyrobeny ze 100% recyklovatelného polypropylenu s UV stabilizátory. Tento materiál umožňuje snadné zapojení do konstrukce systému, má nízkou hmotnost a pomocí otvorů ve spodní části zajišťuje přísun vody a živin k rostlinám.⁸ Z environmentálního hlediska však může být využití plastu problematické, a to kvůli riziku uvolňování mikroplastů do půdy či vody, jsou-li výrobky na konci životního cyklu nesprávně likvidovány.⁹ Oběh vody v systému zajišťuje čerpadlo, její kvalita je monitorována množstvím senzorů¹⁰ a dílčí komponenty infrastruktury vyžadují manuální péči, což zvyšuje energetickou náročnost i provozní náklady systému, a to obzvlášť v zimních měsících.¹¹ Fasády jsou navíc náchylné k výskytu plevelu a semen stromů, např. topolu.¹² Je tedy otázkou, zda by environmentálně i ekonomicky efektivnějším řešením nebyly popínavé rostliny, které nevyžadují speciální konstrukci ani náročnou údržbu.¹³

Spíše nevyužit pak zůstává exteriér budovy: chybí zde stinná místa pro práci i trávení volného času. Stromy by mohly efektivně stínit fasády a ochlazovat interiéry, zadržování vody a rozvoji biodiverzity by pak prospěly extenzivní loučky nebo dešťové záhony. Projekt se tedy soustředí primárně na high-tech řešení spjatá s budovou samotnou, zatímco veřejná prostranství zůstávají stranou pozornosti.

Architektura laboratoří a prostorová modulace vědecké práce

Pavilon je navržen jako multifunkční budova, která integruje různé typy prostor určených pro výzkum, výuku a administrativní činnosti. Každá místnost – ať už laboratoř, kancelář, nebo ateliér – je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů a činnostem, jimž se věnují. Z hlediska návrhu prostředí pro mezioborovou spolupráci je však design pavilonu veskrze konzervativní a lze si představit inovativnější pojetí, které by šlo naproti charakteru budovy jako živé laboratoře.

Sociologové vědy jako Bruno Latour, Steve Woolgar nebo Michael Lynch, kteří v 80. letech zkoumali povahu vědeckých experimentů a sociální interakce mezi aktéry výzkumu, nevěnovali prostorovému uspořádání laboratoří velkou pozornost.¹⁴ Antropoložka Sharon Traweek nicméně ukázala, že uspořádání a tvarování fyzického prostoru – knihoven, jídelen či kanceláří – významně ovlivňuje vědeckou identitu a hierarchii mezi badateli.¹⁵ Nejde přitom o záležitost moderní doby: historik vědy Owen Hannaway ve své analýze raně novověkých chemických laboratoří popsal, jak jejich architektura reflektuje nejen funkční požadavky, ale také ideje vědecké práce a občanskou roli vědců.¹⁶

Prostorové uspořádání budov, kde výzkum probíhá, tedy moduluje vědu jako takovou: propojují se zde sociální a materiální aspekty vědecké práce, které ovlivňují charakter nového poznání.¹⁷ Současný interdisciplinární výzkum, pro nějž je důležitá otevřenost, reflexivnost a flexibilita, si tedy žádá nové typologie a nové prostorové formy¹⁸ – a bylo by zajímavé s nimi experimentovat právě v budovách, jako je tato.

Limity experimentální zeleně

Pavilon environmentálních studií ČZU lze vnímat jako fúzi moderní univerzitní architektury a experimentálního hřiště pro integraci zeleně a udržitelných technologií. Budova přináší zajímavá high-tech řešení a posun v aplikovaném výzkumu: umožňuje pozorovat, jak automatizovaná závlaha, střecha s intenzivní i extenzivní vegetací či zelená fasáda funguje v reálném provozu. Současně však odhaluje limity přístupu orientovaného na sofistikovaná technologická opatření a otevírá otázku, do jaké míry jsou tato řešení replikovatelná a škálovatelná v širším kontextu městské výstavby. Je na místě ptát se, zda technologické inovace samy o sobě vedou k udržitelnosti a jakou roli v tom hrají sociální a ekonomické faktory. Zdá se, že skutečně efektivní přístup k vystavěnému prostředí by měl vedle technologií zahrnovat také tradiční, méně náročné přírodní a stavební prvky, které zároveň přispějí ke kvalitě neformálních i profesních sociálních interakcí.