První živá hala na světě. Tímto sloganem se pyšní výrobní hala firmy LIKO-S, navržená studiem Zdeněk Fránek Architects. Stavba získala mnoho pozornosti a pomohla Zdeňku Fránkovi získat ocenění Architekt roku 2020.¹ Na fotografiích v propagačních materiálech byste však typickou halu hledali marně – přes kvetoucí louku horizont ubíhá k louce vertikální, jejíž pilíře se vypínají do nebe v celé své zelené kráse. Porostlé jsou asi 70 druhy lokálních rostlin.²

Právě pro technologie „zeleného“ designu, které si firma sama vyvinula, vzešla stavba ve známost jako první vlaštovka usilující o změnu alarmující situace na poli dnešní průmyslové výstavby. Má však projekt šanci stát se zárodkem ekologizace celého odvětví? Jak udržitelná jsou ve skutečnosti aplikovaná řešení? A proč je potřeba zásadní psychologická změna ve vnímání tzv. produktivní architektury?

Průmyslová architektura jako neviditelná hrozba dnešního světa

Rostou rychleji než houby po dešti a zároveň jim téměř nikdo nevěnuje pozornost: nekonečné řady ocelových hal, které pozvolna zaplňují periferie měst, lány polí kolem dálnic a krajinu pohraničí. Monofunkční oplocené areály – dědictví modernistického urbanismu³ – a architektura standardizovaných krabic v modulu 12–13 m, která je většinou moc nudná na to, aby stála za zmínku v médiích či odborné diskusi. Jak ale připomínají autoři*rky knihy Ocelová města, zdánlivá nenápadnost, až neviditelnost průmyslových hal umožňuje přehlížet pracovní podmínky zdejších zaměstnanců či souvislosti výroby a transportu zboží, přičemž zároveň neutralizuje neekologičnost a architektonickou primitivitu těchto objektů.⁴

Odhlédneme-li však od toho, co se v halách odehrává, skutečně palčivým problémem jsou i samotné stavby, které jsou z environmentálního hlediska škodlivější než téměř jakákoli jiná typologie. Jelikož je při jejich výstavbě často jediným zvažovaným ukazatelem cena, nabývají podoby ocelových skořápek na vyasfaltované ploše. V létě se tak okolní mikroklima stává horoucím peklem: povrchy standardních hal běžně dosahují teploty 55 °C, na střechách i více než 70 °C. Zpevněné plochy navíc zabraňují jakémukoli vsakování srážkové vody, zabírají zemědělskou půdu a přispívají k erozi té okolní. Zároveň znemožňují život jiným druhům.⁵ Tento problém extrémně nehospodárných tepelných ostrovů a úbytku biodiverzity se právě hala LIKO-Vo snaží řešit, a chce tak působit jako precedens pro další průmyslovou výstavbu.⁶

Živá hala jako základ nového ekosystému

Areál firmy LIKO-S vznikl ve Slavkově u Brna na brownfieldu kalového pole zdejšího cukrovaru. Jak je pro podobné areály typické, nachází se v blízkosti železnice a od nedaleké rezidenční periferie ho dělí pás „divočiny“ – série mokřadů a rybníků podél říčky Litavy –, ale i rušná silnice. Jedná se tak o typickou polohu a skladbu industriálních pozemků, kde se mísí vlivy krajiny i města. Bezprostřední blízkost dvou různých světů přitom poskytuje příležitost pro revizi ustálené praxe a propojení uzavřených ocelových ostrovů s okolními ekosystémy.

Tyto snahy započaly již v roce 2015, kdy se firma začala zabývat zelenými fasádami a střechami a ve spolupráci se Zdeňkem Fránkem postavila v areálu první zelenou budovu, LIKO-Noe. Zde sídlí administrativa firmy a v porovnání s rozlohou hal se jedná o poměrně drobnou stavbu. I přes pouhých 227 m² zastavěné plochy však dokázala ochladit zdejší mikroklima o 10 °C a podpořit rozvoj biodiverzity.⁷ Podle majitele firmy Libora Musila dokonce stromy v její blízkosti vyrostly rychleji než ty opodál.⁸

V roce 2018 se investoři rozhodli pokračovat a aplikovat zelené technologie i na novou svařovací halu.⁹ Budova je napojena na existující zástavbu, a částečně ji tak pokrývá zelená fasáda a zelená střecha, jakými byla dříve opatřena i sousední hala.SHQ ČSOBPavilon environmentálních studií ČZU Aby mohly tyto technologie správně fungovat, musela se budova stát součástí širšího ekosystému: odpadní voda, kterou je fasáda zalévána, je akumulována v přilehlém jezírku a filtrována kořenovou čističkou; zelená střecha zase zajišťuje optimální fungování solárních panelů, pro které jsou zásadní teploty kolem 20 °C.¹⁰Dům s mokřadní střechou Šedová fasáda orientovaná na sever pak umožňuje přirozené větrání i průnik denního světla. Zelená opatření jsou uplatněna i v okolí stavby, a to od zatravněných parkovacích stání přes relaxační zónu pro zaměstnance po plánovanou robustní modrozelenou infrastrukturu.¹¹

Dům tak mimoděk zhmotňuje myšlenky, které se objevily již v 70. letech a které vyvracely představu autonomní architektury jakožto planety, která existuje jen sama pro sebe: soběstačné objekty mohou sice fungovat nezávisle na regulatorních a urbanistických pravidlech rozvoje měst, nevyhnutelně se ale napojují na existující sítě vztahů v rámci přírodních infrastruktur.¹²Soběstačná architektura Český soběstačný dům Díky tomu hala LIKO-Vo nepotřebuje klimatizaci, a kdyby to nepřikazovala norma, nemusela by být napojená ani na kanalizační síť. Všechny její low-tech mechanismy jsou však důsledně monitorovány digitálními systémy, které například určují, kdy se mají otevírat okna nebo zalévat fasáda.¹³ To budovu přibližuje k současnému technooptimistickému proudu a k myšlence, že přírodní i umělé prostředí lze kvantifikovat a přesně řídit.¹⁴High-tech klimatická architektura

Jak zelené jsou zelené fasády?

O zelených fasádách se dnes mluví pozitivně, ale i v souvislosti s greenwashingem. Na jejich výrobu a údržbu je potřeba poměrně velké množství vody a materiálů, a aby správně fungovaly, vyžadují důkladnou péči.¹⁵ Zároveň, spoléháme-li příliš na technologie, klesá motivace měnit způsob myšlení, a tak může docházet spíše k léčení symptomů než příčin problémů.¹⁶

Jak tedy hodnotit udržitelnost těchto prvků? LCA analýza (Life Cycle Assessment) zelených fasád z roku 2013 ukazuje, že více než na samotné vegetaci záleží na použité konstrukci a jejím životním cyklu.¹⁷ Zatímco tedy filcové tkaniny, které nahrazují substrát, odmítá označit za udržitelné, ocelové koše se substrátem mohou být v případě správného použití a pozdější recyklace materiálů hodnoceny pozitivně. Studie však také připomíná, že nejšetrnější jsou právě ty struktury, kde žádná konstrukce potřeba není, tedy popínavé rostliny, které jsou schopny samy se uchytit k fasádě. Zde však může vyvstat problém s jejich odolností: v případě extrémně vysokých teplot mohou zažít „tepelný stres“ a jednoduše uschnout. Dobrá i špatná řešení je pak možné volit prakticky ve všech komponentech a aspektech, od využívání vody po způsob péče.

Stavba LIKO-Vo vznikala od počátku jako komplexní systém, v němž vnější a vnitřní prostředí kooperují na provozu budovy a okolí, který se tak stává funkčně i finančně životaschopným i pro majitele: cca 6 milionů korun, které byly vynaloženy na realizaci opatření, se má firmě díky úspornému provozu dle slov jejího majitele Libora Musila vrátit za 5–7 let.¹⁸

Co ale ostatní haly? Mohli bychom „ozelenit“ i další ocelová města? Ačkoli se hala LIKO-Vo snaží působit jako obecný vzor, je důležité brát na vědomí, že právě firma LIKO-S sama zelené fasády vyrábí. Stavba, obložená strukturou vyrobenou za nákladovou cenu, je tak zároveň showroomem či reklamním bannerem firmy a ekonomický rámec projektu se od běžných průmyslových hal jistě liší. Podle Musila by plošné ozeleňování vyžadovalo změnu legislativních norem: bylo by třeba začít ekonomicky vyčíslovat vliv budov na okolní ekosystém nebo například využít – vzhledem ke klimatické změně již zbytečnou – rezervu pro zatížení střech sněhem k aplikaci zelených střech. Řešení však možná mohou být i méně pracná a velkolepá. Již zmíněné popínavé rostliny dokážou při správné instalaci udělat „za málo peněz hodně muziky“ a dosáhnout podobného ochlazovacího efektu za výrazně nižších nákladů.

Zelené haly na zelené louce, anebo produktivní město?

Za úvahu ovšem stojí, jestli jsou zelené technologie jediné řešení a jaké jiné strategie případně existují. Jak již bylo zmíněno, odsun průmyslu za město je poměrně novou a zároveň zastaralou záležitostí. Haly totiž nejsou jen skořápkou, ale i součástí technické infrastruktury, logistiky a lidské práce. Jejich rozšíření na periferiích tak nejen omezuje ekosystémovou funkčnost a poetiku krajiny, ale vytváří také města dlouhých vzdáleností, nízké hustoty a silné závislosti na automobilové dopravě. Dnešní průmysl se však již v mnohém vzdálil toxicitě provozů, které byly v minulosti neslučitelné s budováním lidských obydlí v jejich okolí, a urbanismus produktivní architektury je tak nutné revidovat.

Současný diskurz směřuje k tzv. produktivním městům (productive cities), kde se výroba opět stává součástí městské struktury a lidského prostředí. Digitalizace a automatizace daly vzniknout „průmyslu 4.0“, který umožňuje „chytré“ výrobní a logistické procesy probíhající v uzavřených smyčkách, kratších a rychlejších intervalech a často drobnějším měřítku.¹⁹ Nové architektonické typologie využívající vertikální vrstvení, „bloky naruby“ či produktivní enklávy v urbánním prostředí se objevují např. v Belgii, Německu nebo Číně, a předznamenávají tak možná začátek nové kapitoly městského plánování oproštěného od funkční segregace.²⁰

V Bruselu například v roce 2013 došlo k úpravě tamního zónování, tzv. ZEMU (enterprise zones in an urban environment), která ukládá povinnost vyhradit v rámci každého většího rezidenčního projektu dostatečnou plochu (odpovídající cca 90 % plochy přízemí) právě pro nerušící výrobu.²¹ Díky tomu není produkce zcela vytlačována za město, a vzniká tak možnost vzájemné interakce, transparentnějších procesů a rozvoje města krátkých vzdáleností. Jedním z takto koncipovaných bruselských projektů je například mix-use blok NovaCity od ateliéru DDS+, který vrství bydlení nad podnož, v níž se nacházejí dílny a obchody. V Německu je pak od roku 2018, v návaznosti na koncept tzv. urbánního území (Urbanes Gebeites), podporována výstavba kombinující vzdělávání, výzkum, výrobu a další činnosti a funkce.²²

Produktivní architektura v kontextu systémové změny

Hala LIKO-Vo bývá často – a právem – zmiňována jako příklad promyšlené produktivní architektury. Je však důležité mít na paměti i hlubší systémovou změnu, která povede k proměně stavu naší periferní krajiny a architektury průmyslových či logistických hal: od zvýhodnění rekonstrukcí a re-montáží před novou výstavbou přes propojování vodních systémů s objekty hal ve větším měřítku až po možnosti zahušťování areálů a přibližování produkce k městům. Rozhodnutí postavit „viditelnou“ halu, která může sloužit jako vlajková loď změny, a ne jako další slepá skvrna na mapě, je nicméně důležitým prvním krokem pro budoucí vývoj v této oblasti.