Casa De Mi Luna je vcelku nenápadný rodinný dům na okraji obce Karlštejn, který svou vnější formou poeticky navazuje na lokální vernakulární architekturu: pyšní se šikmou střechou se sklonem 45° pokrytou tradiční keramickou bobrovkou, zaoblenými okapními římsami a bílou vápennou omítkou v kombinaci s modřínovým obkladem.¹ Obdobných staveb, které se snaží skloubit místní tradici se soudobými inovacemi a které by se daly označit za příklady „kritického regionalismu“,² najdeme v české venkovské architektuře poměrně mnoho.

Projekt však o lokálnost usiluje i na úrovni technologií – budova je postavena z prefabrikovaných slaměných panelů pokrytých třícentimetrovou vrstvou hliněné omítky, které jsou doplněny parabolickými nosníky z lepené překližky, obloženými dalšími panely na bázi dřeva a hlíny. Dům je tak i přes svou tradiční, poměrně nenápadnou estetiku pionýrem „zakořeněné“ architektury: používá přírodní materiály, nicméně v prefabrikované formě, aniž by na ně upozorňovala.Zakořeněná architektura Kam může vést tento současný ekologický regionalismus? Jak funguje ekosystém slaměných budov? A jaké další architektonické principy bychom mohli rozvíjet v době, kdy se lokální klima i dostupnost zdrojů mění rychleji než kdy předtím?

Stéblo k stéblu: Slaměné konstrukce jako produkt moderní doby

Stěžejní aspekt projektu – stavění ze slámy – není v dějinách architektury žádnou novinkou. Sláma je vedlejším produktem zemědělství, který vzniká téměř všude na světě a od pradávna se využívá pro fertilizaci půdy, jako podestýlka a krmivo pro zvířata či právě jako stavební prvek. Ve stavebnictví se sláma využívá už tisíce let, v české tradici převážně v podobě doškových střech a příměsí do hliněných vepřovic. Jelikož se však v tradičním zemědělství sláma svazovala do snopů, jako konstrukční materiál nebyla využitelná až do vynálezu lisovaných balíků. Nosné slaměné konstrukce jsou tak dědictvím industrializace zemědělství, která umožnila první vlnu výstavby slaměných domů v Nebrasce v druhé polovině 19. století.³

Hlavní výhoda slámy tehdy spočívala v její lokální dostupnosti, respektive v možnosti materiál přímo „těžit“. Globalizace a s ní spojené zlevnění dopravy však ve 20. století tuto kvalitu rychle překonaly. Druhá vlna slaměného stavitelství tak přišla až v 70. letech, a to v reakci na mnohovrstevnatou krizi způsobenou „velkým zrychlením“ (The Great Acceleration), tedy strmým růstem globální ekonomiky po druhé světové válce. Právě v této době vznikají zejména v USA první environmentální hnutí a svět se dozvídá o hrozbě klimatického rozvratu a vyčerpání planetárních zdrojů.⁴

Sláma jako lokální a obnovitelný materiál se tak znova dostala ke slovu. Její výhody se však nevyčerpávají environmentální šetrností: vykazuje výborné vlastnosti také z hlediska tepelné či akustické izolace, absorpce vlhkosti či vlivu na vnitřní mikroklima. Stavění ze slámy je zároveň rychlé a úsporné, a to díky prefabrikaci prvků a suchým montážním procesům. Právě technika lisování stébel do dřevěných rámů umožňuje dosáhnout přesné míry stlačení vláken, a tedy rovnováhy mezi požadovanými parametry od tepelné vodivosti k požární odolnosti. V případě demolice je navíc možné konstrukci domu zkompostovat.⁵ Popularita slaměných prefabrikátů tak od 70. let roste – v 90. letech se v USA rozšířily natolik, že pro slaměné balíky a vyplněné rámy vznikly první normy a certifikace.⁶

Paradox popularity: Od alternativních hnutí zpět ke globalismu

V českém prostředí se sláma objevuje mimo hlavní proud architektonické praxe a oproti jiným evropským státům (např. Francii či Skandinávii) je zde dodnes vnímána jako okrajový materiál. Přestože konstrukční sláma vznikla díky industrializaci, je u nás často nahlížena jako alternativní low-tech prvek ekologické výstavby a k masovému využití má velmi daleko. Ačkoli nadprodukce slámy v České republice dosahuje v současnosti cca 1,2 mil. tun ročně – což by stačilo na zhruba 150 000 rodinných domů –, celkový počet realizovaných staveb ze slámy se u nás pohybuje v řádu stovek.⁷

Mediální prezentace těchto budov se pak většinou točí kolem experimentálních typologií (viz Dům s deštníkem) či „ekocenter“, která svou estetikou dávají jasně najevo pozici mimo mainstreamovou architekturu i životní styl.⁸ Popularizace ekologických přístupů prostřednictvím příkladů tohoto typu může být přitom pro inovace ve výstavbě medvědí službou: může vyvolávat pocit exkluzivity či přílišné vyhraněnosti, který rozšíření přírodních materiálů ve stavebnictví spíše brzdí.

K širšímu přijetí těchto postupů mohou naopak přispět stavby, jako je právě Casa De Mi Luna, která rámy se slámou skrývá pod hliněno-vápennými omítkami a využívá relativně konvenčních architektonických forem. V zahraničí, kde má slaměná technologie výraznější tradici, se ze slámy již několik let staví i bytové domy či budovy občanské vybavenosti jako např. obytný soubor LILAC v Británii nebo tělocvična v Lyonu. Ta svou jednoduchou estetikou navazuje spíše na industriální kontext místa, zatímco ve svých zdech skrývá současnou konstrukci složenou z lepených dřevěných rámů vyplněných slámou.

Spolu s expanzí přírodních konstrukcí zde však dochází k jistému paradoxu dnešního globalizovaného světa: kvůli standardizaci a certifikaci produktů se dnes finančně vyplácí (jako i v případě Casa De Mi Luna) objednat si slaměné panely u zahraničních firem (v tomto případě slovenské a litevské), které tyto stavební prvky vyrábí ve velkých objemech. Jinými slovy, je výhodnější dovážet materiál ze stovky kilometrů vzdálených míst nežli se pídit po lokálních výrobcích nebo nových certifikátech.

Lokálnost jako komplexní systém

Je tedy třeba klást si otázku, co lokálnost v dnešní době skutečně znamená. Francouzská architektka a teoretička Dominique Gauzin-Müller připomíná, že lokálnost je více než materiál: přírodní ventilace, pasivní chlazení či například využití termální masy a půdy jsou všechno aspekty, které architekturu „zakořeňují“ do svého místa a klimatické oblasti.⁹ Designérka Julia Watson zase lokálnost charakterizuje jako něco, co je hluboce provázáno s ekosystémem – s krajinou, z níž jsou materiály extrahovány, s energií, kterou do výstavby vkládáme, i se společenským aspektem technologií a řemesel či s příběhy, které materiály a stavby vypráví. Autorka zmiňuje například mytologii Irokézů, jedněch z původních obyvatel Severní Ameriky, kteří veškeré životní kroky včetně stavění podřizují „principu sedmi generací“, tedy zhodnocení dopadů jakékoli aktivity na dalších sedm generací.¹⁰

V této souvislosti je na místě podívat se na vztah mezi interpretací vernakulární formy, jakou představuje Casa De Mi Luna, a tradiční místní architekturou. V energetické rovině navazuje projekt a na tradiční postupy: vnitřní vrstva hlíny, pocházející přímo z místa stavby, přispívá spolu s centrálními kachlovými kamny k tepelné akumulaci a kompenzuje tím slabší akumulační schopnosti slámy a dřeva. Kamna jsou navíc doplněna výměníkem a vložkou, která umožňuje jejich teplem ohřívat vodu v zásobníku, a rozvádět tak teplo v chladných měsících po celém domě.¹¹ Dům je však postaven pro člověka 21. století, který žije nezávisle na místě, kde stojí jeho dům, a další tradiční principy zahřívání stavby jako přítomnost dobytka ve vedlejší místnosti či nocování celé rodiny tzv. „za pecí“ by se zde jen sotva setkaly s úspěchem. Nabízí se tedy otázka, zda by se dům neměl „zakořenit“ nejen na úrovni konstrukce, ale i prostřednictvím současných technologií umožňujících například využívání energie z obnovitelných zdrojů, recyklaci šedé vody a podobně.Soběstačná architektura

Odlišnost dnešního životního stylu a vztahu k místu se projevuje i ve formě a umístění domu. Na rozdíl od tradičních venkovských stavení, která těsně přiléhají k veřejnému prostoru a obrací se k němu meziprostory uzpůsobenými ke společenskému kontaktu (zápraží, předzahrádky a podobně), je Casa ukrytá za uliční frontou domů, respektive v prostoru původního „humna“. Tady se projevuje další symptom současného obývání venkova: vzhledem k tomu, že se moderní člověk neustále přesouvá mezi venkovem a městem, obrací se domy do ulice namísto zápraží vjezdem pro automobil a blízké vesnické vztahy nahrazuje touha po soukromí a blízkosti přírody.

Spíše než s vesnicí tak dům navazuje kontakt s krajinou. Právě humna, dle definice hospodářsky využívané rozhraní mezi vesnicí a polem, jsou však velmi důležitým venkovským ekotonem – prostředím s vyšší biodiverzitou, než jakou najdeme v okolních biotopech, tedy na polích a v zahradách. Tento pás sadů a „divočejších“ zahrad býval také tradičně neoplocený, a fungoval tak jako důležité místo setkávání nejen pro místní faunu, ale třeba i děti a mládež ze sousedství.¹² Umístění domu do tohoto pásma, byť na jeho okraj, by tak mělo jít ruku v ruce s převzetím zodpovědnosti za širší ekosystém, citlivou péčí o zahradu a její hranice a s umožněním interakcí mezi různými obyvateli místní krajiny.

Balanc mezi tradicí a inovací

Napětí mezi lokální moudrostí a současnými možnostmi a požadavky tak jde napříč všemi vrstvami projektu. Budově se nedá upřít, že řemeslné postupy historie a současnosti spojuje s viditelnou lehkostí, že spoluvytváří zdravé prostředí a svou skromnou formou i volbou materiálů může sloužit jako vzor pro další citlivou, ale zároveň aktuální výstavbu v českém venkovském kontextu. Je však nutné vzít do úvahy, že dům je víc než socha. Pro skutečnou lokálnost je třeba vnímat stavbu jako součást ekosystému, krajiny a společnosti a napojit ji na co nejvíce souvisejících procesů. Ekosystémy dneška jsou navíc jiné než ekosystémy minulosti – z hlediska měnícího se klimatu, uplatňovaných technologií i společenského kontextu. Potřebu udržet teplo bude čím dál tím více střídat potřeba ochlazování a okolní krajina bude na mnoha místech čelit extrémnějším srážkám i obdobím sucha.¹³ Namísto „pouhé“ a možná romantizující inspirace historií je tak na místě pragmaticky posuzovat, jak na lokální možnosti reagovat nejen z pohledu současnosti, ale i budoucnosti a změn, které přinese.