Kaple Panny Marie Sedmibolestné od ateliéru RCNKSK, nacházející se na okraji malé moravské obce Nesvačilka, je projektem, který v mnohém oponuje současnému statu quo ve stavebnictví – a to nejen svou typologií. Výstavba kaple trvala 12 let, vznikla díky kolektivnímu financování i práci místních a na její realizaci byly využity přírodní materiály jako masivní dřevo, kámen a dusaná hlína. To vše odpovídá spíše tradičním stavitelským či řemeslným postupům a v dnešním globalizovaném, zrychleném světě se praxe tohoto typu zdá být nostalgickou raritou. Přesto dnes kapli vídáme na stránkách magazínů o současné a udržitelné architektuře, a objevila se dokonce na plakátu letošní odborné konference o dřevostavbách.¹ Je přístup k architektuře vycházející z vernakulárních principů a upřednostňující lokální materiály cestou k udržitelnosti? Může být venkov živnou půdou pro inovativní architekturu? A proč stojí za to nespěchat?

Hledání budoucnosti tradice

Návraty k minulosti byly součástí západní architektury odnepaměti, teprve ve 20. století se však začaly ve větší míře týkat nejen formy, ale i technologií a společenského významu architektury. Když byla v roce 1964 v newyorském Muzeu moderního umění (MoMA) slavnostně otevřena výstava Bernarda Rudofského s názvem Architecture Without Architects: An Introduction to Non-Pedigreed Architecture, odstartovala tím nová éra fascinace vernakulárním stavitelstvím.² Ne náhodou se tak stalo v době prvních poznatků o environmentálních dopadech industrializace,³ které šly ruku v ruce s obdobím rozčarování z modernistického, univerzalistického pojetí architektury. (viz Zakořeněná architektura)

Více než tři stovky fotografií, které mapovaly lidovou architekturu z celého světa, tak veřejnost nadchly nejen využíváním lokálních zdrojů v rámci přírodních limitů a spoluvytvářením unikátních struktur, ale i připomínkou zdánlivě ztracených způsobů života a schopností technologicky se přizpůsobit často extrémním klimatickým podmínkám.⁴ Od té doby vzniklo v návaznosti na Rudofského mnoho podobných publikací popularizujících tradiční low-tech architekturu ze všech koutů světa. Tyto reportáže jsou však mnohdy psány z romantizující památkářské, nebo až „turistické“ perspektivy, což v zásadě znemožňuje kritickou interpretaci historické zkušenosti a její adaptaci pro současnost.⁵

Kaple v Nesvačilce, která z tradice vychází právě spíš technologicky než formálně, tak může sloužit jako cenný most mezi fascinací minulostí a možnostmi současné architektury. Díky spolupráci architektů s inženýrem Vítem Mlázovským se zde totiž kombinují středověké stavební postupy s dnešními metodami, jako je CNC obrábění či modernizované dusání hlíny.

Oživení materiálové moudrosti

Válcovitá stavba umístěná na nevelkém kopečku vyrůstá z kamenného soklu, na který navazuje dřevěný tubus. Právě způsob zpracování dřevěné konstrukce byl inspirován technikami historické (lidové) architektury. Ačkoli dnes získává na oblibě technologie lepeného dřeva (viz Klobucká lesní), architekti se rozhodli upřednostnit tradiční konstrukci. „Koukali jsme na památky hlavně jako na vzor kvalitního zpracování. To, čemu dnes říkáme památky, jsou buď stavby, o které bylo velmi dobře postaráno, anebo se osvědčily technicky,“ zdůvodňuje zvolený přístup Jan Říčný z RCNKSK.⁶

Udržitelnost tak můžeme v tomto případě interpretovat ve smyslu francouzského slova durabilité, tedy stálost či trvanlivost. Volba materiálů, technologií i způsob následné údržby by totiž měly zajistit co nejkvalitnější zrání stavby, a tím i co nejdelší životnost. Stejně jako u staletých roubenek je fasáda v Nesvačilce složená z prken s překrytou spárou, která jsou namísto chemického ošetření vykartáčovaná. To umožňuje konstrukci lépe stárnout, aniž by vyžadovala pravidelnou péči. Přímočará struktura složená z mnoha dílů zároveň umožňuje jednotlivá prkna v případě poškození jednoduše vyměnit.

Stejný princip byl uplatněn v případě šikmých lamel tvořících vnitřní nosnou konstrukci, které byly vyřezány na CNC. Jejich diagonální orientace zamezuje stání vody, a tím i hnilobě v konstrukci. Sedm masivních trámů v jádru kaple, které nesou „věžičku“ a také symbolický odkaz sedmi ran Panny Marie, bylo zase tesáno ručně místními řemeslníky. „Ačkoli to nebyl náš primární záměr, tak každý krok ve zpracování materiálů, který se ušetří, znamená o mnoho menší množství vtělené energie i zkrácení dodavatelských řetězců,“ podotýká Jan.⁷

Stavba jako laboratoř

Dalším materiálem, který se obrací k minulosti i budoucnosti zároveň, je hliněná podlaha v kapli, první svého druhu vybudovaná v České republice. Přestože hlína se ve stavebnictví používá od nepaměti, na jejím renomé se výrazně podepsalo stigma jakožto neodolného a „podřadného“ materiálu v podobě prašného mlatu či vepřovic. Zvláštní kategorii pak tvoří výkopová zemina, která je v současnosti největší složkou stavebních a demoličních odpadů – podílí se na nich ze 71 %.⁸ V zahraničním kontextu začíná být stavění z „odpadní“ hlíny rehabilitováno a testují se nové technologie dusání, které umožňují prefabrikaci, redukci nežádoucích vlastností materiálu a zároveň pozvednutí jeho přínosů.⁹

V českém prostředí však tyto postupy až do stavby kaple v Nesvačilce nevyužila jediná nová realizace. Architekti spolu s designérem Matějem Janským proto čerpali know-how od rakouského průkopníka stavění z dusané hlíny Martina Raucha a jeho ateliéru Lehm Ton Erde. Jeho postupy, založené na práci s „ideální“ rakouskou hlínou, se pokusili adaptovat pro místní podmínky.¹⁰ Hlína z nedalekého vinného sklípku, skupina místních dobrovolníků a přírodní olej tak nakonec daly vzniknout haptickému hliněnému terazzu o rozloze 100 m², které unese nejen stopy návštěvníků, ale i podlahové topení poháněné fotovoltaickými panely na střeše.¹¹

Celá realizace je sice experimentem, musí ale splňovat současné stavební standardy a architekti sami uznávají některé její limity: „Samozřejmě se může stát, že do té stavby jednou bude téct a půjde k zemi, ale snažili jsme se neriskovat až příliš. Izolace je provedená z minerální vaty, ačkoli dneska už bych tam dal konopnou. Na střeše je zase EPDM fólie, jelikož časem nekřehne, základy jsou z betonu. Zkoušeli jsme jinde i zděné, ale je to šíleně pracné a v tomto případě by to bylo mimo ekonomickou realitu.“¹²

Venkov jako podhoubí pro změnu

Ekonomické pozadí stavby ale zároveň odráží potenciál českého, respektive moravského venkova a jeho specifického ekosystému. Venkov totiž mnohem více spoléhá na sousedské vztahy a blízké zdroje nežli města, která jsou mnohem anonymnější a jejich logistika globalizovanější.¹³ Ilustruje to i příběh samotné kaple, jejíž výstavbu inicioval místní farář, který postupně získal obyvatelstvo vesnice pro projekt natolik, že pokračovalo v jeho podpoře i po ochlazení farářova vlastního entuziasmu. Realizace byla totiž financována z veřejné sbírky a do většiny stavebních prací byli zapojeni právě místní. Spoléhání na lokální řemeslo, dostupné technické vybavení¹⁴ a veřejné příspěvky možná stavbu zpomalilo (trvala nakonec 12 let), díky zapojení komunity je nicméně pevněji spjatá s místem, v němž se nachází, a s lidmi, kteří ji využívají. (viz Architektura komunit)

Jak by tedy architekti*ky mohli*y svou prací podpořit potenciál rurálních oblastí? Jedním z příkladů takto orientované praxe je německý ateliér Fanelsa,¹⁵ který se zaměřuje převážně na veřejné stavby či intervence v zemědělské krajině v okolí Berlína: „V době polykrize město nenabízí mnoho odpovědí. Naléhavě potřebujeme přejít k regenerativnímu přístupu a venkov může být ideálním testovacím prostředím pro tyto nové postupy,“ říká zakladatel ateliéru Niklas Fanelsa. Venkov vidí jako protiklad k „profesionalizovanému“ městu, kde je každý specialista úzce zaměřený na jedinou věc.

Vztahy v místech mimo urbánní centra a stále silná „kutilská“ kultura jsou naopak příslibem postupného vývoje a příležitostí k experimentům: „Spíše než pro plánování konceptu od začátku do konce a jeho následnou realizaci je zde místo pro metodu pokus–omyl. Zpětná vazba je rychlejší a přímější a obyvatelé mohou okamžitě reagovat na nový materiál či komunitní prostor.“¹⁶ Zahrnutí lokální komunity také přináší klíčový pocit sounáležitosti, který je dle Fanelsy nedílnou součástí sdílení ve smyslu anglického commoning, tedy samosprávné společenské praxe, v jejímž jádru je kolektivní vytváření a péče nejen o stavby, ale i řemesla či přírodní zdroje. To vše jsou přitom základní stavební kameny odolné společnosti.¹⁷

Architekti*ky by tak na venkově měli*y využívat osobních vztahů a snažit se je aktivovat. V kapli Nesvačilka byl tento přístup – možná trochu intuitivně – uplatněn také: aby architekti motivovali veřejnost k podpoře stavby, byly jednotlivé lamely nabídnuty k „adopci“, přičemž každá z nich mohla být opatřena vygravírovaným votivním nápisem se jmény majitelů. Tím byly zajištěny poslední potřebné finance, a stavba tak mohla být dokončena.¹⁸

Bez krajiny není venkova

Současný venkov bychom si však neměli idealizovat: ve skutečnosti – a to obzvlášť v kontextu postkomunistických zemí – mnohdy trpí zpřetrhanými vazbami k místu, industrializací zemědělství a expanzí periurbánní zástavby v podobě skladů, logistických center a velkoobchodů, jež nenávratně mění ráz i diverzitu krajiny.¹⁹

Kaple v Nesvačilce je z tohoto hlediska drobným, ale přesto důležitým pěšákem v boji za návrat k poetičnosti barokní krajiny, jež zásadním způsobem ovlivnila strukturu českého venkova.²⁰ Budova tvoří novou dominantu kontrastující s mnohonásobně větším silem opodál, a nutí tak k zamyšlení o vztahu mezi minulostí a současností místa. Zároveň zakončuje výjimečně zachovalou pěšinu protínající pás krajinného rozhraní humen, která jsou klíčová pro rozvoj biodiverzity i pro identitu vsi a její panorama v krajině.²¹ V návaznosti na tradiční principy venkovského urbanismu byl kolem kaple vysazen ovocný sad s křížovou cestou, který celkový koncept doplňuje o krajinářskou složku.

„Udržitelnost“ nebyla v případě kaple v Nesvačilce jádrem architektonického programu. Červenou nití, která se skrze projekt line, je spíše zakořeněnost v místním prostředí. Vezmeme-li však v úvahu veškeré přínosy lokálně orientovaného přístupu, můžeme mezi těmito pojmy spatřit jasnou spojitost. Nesvačilka ukazuje, že venkov nemusí být jen místem nostalgického vzpomínání, ale že z jeho půdy může vyklíčit mnoho inovací.