Městské klima se mění rychleji, než jak dokáže reagovat tradiční plánování. Praha patří k nejteplejším a zároveň nejrychleji se oteplujícím místům v České republice: Od 19. století se zde průměrná roční teplota zvýšila o 2,7 °C a roky 2015 nebo 2023 patří k nejteplejším v historii měření.¹ V centru města každoročně prožijeme v průměru 18 tropických dnů (s maximální denní teplotou nad 30 °C), zatímco v příměstských oblastech je těchto dní přibližně 14.² Tento vývoj potvrzuje zrychlující se efekt městského tepelného ostrova, který zesiluje dopady vln veder a způsobuje, že noční teploty v centru mohou být až o 5 °C vyšší než na okraji města.³ Kombinace zpevněných povrchů, nedostatku vegetace a nízké retence vody pak vytváří prostředí, v němž se v letních měsících přehřívají domy i těla jejich obyvatel a v němž narůstá riziko prudkých bouří.⁴

Je proto nezbytné systematicky zavádět přírodě blízká adaptační opatření, která toto přehřívání zmírní,⁵ a to v souladu s pražskou adaptační strategií⁶ a klimatickým plánem do roku 2030.⁷ K posílení odolnosti Prahy je nezbytné především zahušťovat modro-zelenou infrastrukturu města a zvyšovat počty vegetačních prvků, zejména vzrostlých stromů a ploch s vyšší trávou, které okolí přirozeně ochlazují, zpomalují odtok vody a podporují biodiverzitu.

V době, kdy Praha začala strategicky uvažovat o adaptaci města na změnu klimatu, vznikl i projekt revitalizace vnitrobloku Nad Sokolovnou, kde se rozpálený a nevyužívaný dvůr proměnil v zelený mikroprostor s pergolou, popínavými rostlinami, záhony a posezením, který dnes funguje jako místo setkávání a odpočinku pro obyvatele domu. Místo, které dříve sloužilo jen k parkování a sušení prádla, se stalo živou laboratoří pro testování drobného, ale účinného adaptačního zásahu, který ukazuje, že transformace městského prostředí může začít u jednoho domu.Akupunkturní architektura

Nezisková organizace Bieno, která za projektem stojí, se tímto tématem zabývá dlouhodobě: v rámci programu Živé vnitrobloky vyvíjí metodiku zavádění principů modro-zelené infrastruktury do soukromých a poloveřejných prostor. Bieno realizuje přibližně tři projekty ročně, často s finanční podporou Magistrátu hl. m. Prahy, který na adaptační opatření přispívá až do výše jednoho milionu korun.⁸ Model kombinující veřejné financování (které pokrývá náklady spojené s činností spolku) a přímou investici vlastníků představuje inspirativní způsob, jak obyvatelstvu umožnit, aby se na proměně svých vnitrobloků aktivně podílelo. Ukazuje, že městská adaptace nemusí být výhradně doménou veřejných institucí, ale může probíhat i v partnerství mezi občanskou společností, odborníky*icemi a místní samosprávou.

Společná proměna

Participativně vznikal i projekt vnitrobloku Nad Sokolovnou. Iniciátory proměny byli manželé Vlčkovi, vlastníci bytového domu, kteří oslovili spolek Bieno se záměrem oživit zanedbaný dvůr a proměnit jej ve funkční a ekologicky aktivní prostor. Bieno zde převzalo roli facilitátora a mediátora mezi vlastníky, nájemníky*icemi a odborníky*icemi. Přístup spolku je založen na vyvažování vztahů mezi jednotlivými aktéry a na zapojení obyvatelstva do rozhodování o prostředí, v němž se pohybují každý den.

Podněty místních sesbíralo Bieno během několika společných setkání. Jak zdůrazňuje facilitátor Michal Křivohlávek, nejdůležitější je nejprve zjistit, kdo z obyvatel opravdu chce něco změnit a kdo je ochoten o prostor dlouhodobě pečovat.⁹ Na základě těchto diskusí vzniklo zadání projektu, který měl propojit pobytovou kvalitu, ekologickou funkčnost a jednoduchou údržbu – tři základní pilíře udržitelné proměny městského dvora, respektive „živého vnitrobloku“.¹⁰ Výsledná proměna tak není jen estetickým či technickým zásahem, ale modelem „prostorové spravedlnosti“ (spatial justice) v malém měřítku – procesu, který obyvatelstvu vrací možnost aktivně se podílet na podobě města a současně přispívat k jeho ekologické i sociální resilienci. Odolná architektura

Díky projektu revitalizace je nyní dešťová voda ze střech zachytávána do retenčních nádob a využívána pro závlahu vyvýšených záhonů.¹¹ Vznikla pergola porostlá popínavkami, která poskytuje stín i mikroklimatickou ochranu, a kompost, jenž vrací živiny do půdy. Původní nepropustné povrchy byly zčásti odstraněny a nahrazeny vodopropustnou dlažbou. Prvky mobiliáře i drobná architektura vznikaly postupně, často formou společných brigád. Zároveň se ukázalo, že malé fyzické zásahy mohou mít dopad na pospolitost obyvatelstva: ti, kteří se dříve míjeli, spolu začali komunikovat a spontánně se zapojili do péče o prostor. „Najednou jsme viděli, kdo tu opravdu bydlí, kdo chce něco dělat. To je ta nejdůležitější část naší práce,“ shrnuje tým Biena.¹²

Participace zdola a shora

V architektuře a městském plánování se participace stává poměrně rozšířenou praxí – od komunitních zahrad přes regeneraci brownfieldů až po velkoměstské plánovací procesy – přičemž bývá vnímána jako klíčový nástroj demokratizace rozhodování o prostoru.¹³

V České republice se participace nachází ve fázi institucionalizace – mezi spontánní občanskou iniciativou a strukturálním ukotvením v městských politikách. Kromě Prahy, kde procesy participace systematicky rozvíjí Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR)¹⁴ a síť městských koordinátorů*ek, zavádí participativní nástroje i další města napříč republikou. Louny například umožňují obyvatelstvu navrhovat a hlasovat o projektech v rámci participativního rozpočtu, přičemž výše podpory se pohybuje mezi 60 000 až 600 000 Kč.¹⁵ Podobné participativní procesy probíhají také v Ústí nad Labem,¹⁶ Brně,¹⁷ Plzni¹⁸ nebo Jihlavě,¹⁹ kde jsou pořádána mimo jiné veřejná setkání, workshopy a konzultace týkající se veřejných prostranství a dopravních projektů.

Oproti některým západoevropským městům, kde je participace pevně začleněna do strategických dokumentů, rozpočtových mechanismů i dlouhodobé správy veřejného prostoru, nicméně česká města teprve hledají rovnováhu mezi formálním rámcem a skutečnou spoluúčastí obyvatel. Aby se v českém kontextu stala participace základem městské demokracie, klimatické adaptace i sociální soudržnosti, je nezbytné vypořádat se s nedostatkem kapacit, financí a politické kontinuity.²⁰

Vídeňský příklad: Od komunit k systémům péče

Ve Vídni se naproti tomu participace a klimatická politika staly součástí institucionální kultury města. Jak popisuje Monika Stumpf-Fekete z Ředitelství pro stavby a techniku magistrátu města Vídně (Magistratsdirektion – Bauten und Technik Stadt Wien), participace je klíčovou součástí městské „demokratické strategie“ (Demokratie-Strategie),²¹ jejímž cílem je zapojit do procesu rozhodování i obyvatelstvo bez volebního práva, které v současnosti tvoří přibližně 33 % vídeňské populace.²² Město tak vnímá participaci nejen jako nástroj plánování, ale i jako prostředek posilování demokracie a sociální soudržnosti.

Vídeňský program Bauwerksbegrünung 2024–2026 pak poskytuje finanční podporu na realizaci zelených střech a fasád či odstraňování asfaltových ploch. Podmínkou je kolektivní souhlas obyvatelstva a závazek péče po dobu 15 let, čímž město propojuje technická opatření s participací a sdílenou odpovědností.²³ Městské instituce nabízí rovněž bezplatné poradenství, workshopy a informační kampaně, které podporují spolupráci mezi občany, odborníky*icemi a úředníky*icemi.

Příkladem spolupráce města²⁴ a majitele budovy je projekt Garage Grande ve vídeňské městské části Ottakring, v jehož rámci došlo v roce 2020 k proměně opuštěného pětipodlažního parkovacího domu v komunitní prostor s rozlohou cca 2 500 m².²⁵ Projekt staví na konceptu rozvoje „dobrého klimatu v městském prostoru“ formou dočasného využití budov (Zwischennutzung) zaměřeného na sousedské aktivity, městské zahradničení, sdílené dílny, sport, kulturu či vzdělávání. V „garáži“ dnes najdeme komunitní zahradu, fasádní zeleň, otevřenou cyklodílničku, veřejnou šatní skříň či sdílený komunitní prostor.²⁶

Prostorová spravedlnost a etická dimenze městského rozvoje

Proměny vnitrobloků či parkovacích domů otevírají širší otázku rovného přístupu obyvatelstva k tvorbě městského prostředí. O „právu na město“ psal už v 60. letech filozof a sociolog Henri Lefebvre.²⁷ Jeho dílo ovlivnilo mimo jiné i filozofa Michela Foucaulta, který ukázal, že prostor je vždy nástrojem sociální kontroly, ale také možným emancipačním polem. Mluvíme-li tedy o demokracii ve vystavěném prostředí, dotýkáme se jak jeho materiální, tak procedurální dimenze (respektive rovného přístupu k prostorovým zdrojům i rovného zapojení do rozhodovacích procesů).

Termín „prostorová spravedlnost“ (spatial justice) etabloval v nultých letech geograf a urbanista Edward W. Soja, aby zdůraznil vzájemnou podmíněnost prostoru a společnosti napříč měřítky.²⁹ Zároveň upozornil na to, že spravedlnost není nikdy zcela dosažitelná – každá geografie v sobě nese jistý stupeň nespravedlnosti, a proto je třeba pečlivě identifikovat místa, kde může být změna nejúčinnější. V tom spočívá praktický rozměr konceptu: městská prostorová spravedlnost není stav, ale proces. Kromě toho pojem umožňuje chápat městské plánování nejen jako technickou disciplínu, ale jako politický projekt.

Současný výzkum tento princip dále rozšiřuje o etickou a ekologickou dimenzi – jde tedy o intersekcionální rámec, který propojuje otázky klimatu, sociální spravedlnosti, zdraví, přístupu ke zdrojům a životních nákladů do jednoho komplexního systému.³⁰ V kontextu klimatické krize a rostoucí sociální nerovnosti se tak prostorová spravedlnost stává nástrojem resilience i solidarity.³¹

Mezi politikou úspornosti a dlouhodobou péčí

Cestou k prostorové spravedlnosti může být za určitých okolností participace jakožto specifická ekonomie práce, péče a vzájemnosti. Někteří*ré autoři*rky nicméně upozorňují, že současná participativní praxe je často rámována neoliberální logikou úspornosti – občané jsou vybízeni, aby „dělali více s méně“, čímž se z nástroje redistribuce moci stává nástroj udržování systému bez zásadní proměny jeho struktur.³² Z ekonomického hlediska je zároveň občanská participace mnohdy neviditelnou prací: účastnictvo (vyjma facilitátorů*ek) nebývá finančně ohodnoceno, ačkoli zásadním způsobem přispívá k posilování klíčových společenských hodnot, jako jsou důvěra, sociální vazby či péče o prostředí.

S trochou dobré vůle a při pohledu do budoucna lze nicméně komunitní iniciativy – od vídeňské Garage Grande po pražský projekt Nad Sokolovnou – nahlížet nikoli jako „levné alternativy“ k oficiálnímu urbanismu, ale jako experimentální laboratoře nových forem demokracie a ekonomiky založené na spolupráci a vzájemnosti.³³ V obou případech se participace stává víc než konzultací: představuje proces spolutvorby, v němž se občané proměňují v aktivní tvůrce města a zároveň nositele péče o jeho budoucnost. Aby však tato energie nebyla absorbována politikami „udržitelné úspornosti“, je třeba posilovat také institucionální kapacity a struktury, které podobné realizace adekvátně podpoří a díky nimž budou dnes výjimečné participativní projekty běžnou praxí.