Kolektiv Architekti bez hranic (ABH) sdružuje od roku 2015 lidi se zájmem o sociální témata v architektuře a veřejném prostoru. Jeho spoluzakladatelka Karolína Kripnerová popisuje činnost spolku jako zaměřenou na sociální udržitelnost, která je podle ní (oproti udržitelnosti environmentální a ekonomické) často opomíjena, přestože je pro fungování měst klíčová. Jak doplňuje její kolega Vojtěch Sigmund, cílem spolku je zároveň zpřístupnit architektonické služby těm, kteří si je běžně nemohou dovolit.¹ Činnost kolektivu má široký záběr – od návrhů městských orientačních systémů přes dokumentární filmy a přednášky až po participativní workshopy určené pro různé skupiny obyvatel.² Od roku 2019 je spolek součástí mezinárodní sítě propojující organizace s podobnou misí z různých států.

Mezi nedávné projekty ABH patří také úprava veřejného prostoru na sídlišti Chanov, vyloučené lokalitě nedaleko Mostu. Zde se kolektiv v roce 2022 věnoval participativnímu mapování veřejného prostoru, na které navázal workshop s místními a následné zpracování architektonických studií. Ty se zaměřovaly na zlepšení kvality života v sídlišti, přičemž jejich cílem bylo zároveň upozornit na širší sociální problémy a otevřít dialog mezi zdejší komunitou, městskou samosprávou a veřejností.³

Vyloučené lokality a architektura segregace

Prostorové uspořádání urbanistických struktur může přispívat k sociálnímu vyloučení a udržování nerovností, což komplexně popsal kolektiv Realistická utópia Veľký Krtíš (RUVK), který se mezi lety 2020 a 2022 věnoval interdisciplinárnímu výzkumu jedné z vyloučených lokalit na jihovýchodním Slovensku.⁴ Z analýzy územních plánů tým vyvodil, že komplexy sociálního bydlení se často nachází na okrajích měst a od další zástavby bývají oddělené dopravními koridory, průmyslovými zónami či pásy zemědělské nebo lesní krajiny. S umístěním souvisí také dlouhá docházková vzdálenost do centra města a omezená dostupnost občanské vybavenosti, jako jsou školy, zdravotnická zařízení či obchody. Obytné oblasti tohoto typu tak postrádají vazbu na městské struktury, což přispívá k prohlubování jejich prostorové i společenské izolace.

Podobné charakteristiky lze pozorovat i v případě sídliště Chanov, které sice leží v katastrálním území Mostu, od města je však odříznuté vysokorychlostní komunikací a železničním koridorem a nachází se v sousedství čistírny odpadních vod. Až do roku 2014 sem nevedla žádná pěší cesta⁵ a nyní doprava do centra trvá přes hodinu chůze či půlhodinu autobusem.⁶ Občanská vybavenost sídliště je velmi omezená: nachází se tu základní škola, trafika a benzínová pumpa. Za jakoukoli další službou nebo např. dětským hřištěm musí obyvatelstvo dojíždět do centrálních částí Mostu.⁷

Historie Chanova

Území Chanova původně obývalo německé obyvatelstvo, které bylo po druhé světové válce nuceně vysídleno. Dnešní sídliště bylo postaveno pro obyvatele ze starého Mostu, který byl zbořen, aby uvolnil místo pro povrchovou těžbu hnědého uhlí. Od počátku byl přitom Chanov součástí implementace segregačního plánu města: z podnětu majoritních obyvatel Mostu byl přímo určen k bydlení pro Romy. První lidé se sem nastěhovali v 70. letech. V době svého vzniku sídliště disponovalo poměrně slušnou občanskou vybaveností: nacházel se zde menší obchodní dům, mateřská i základní škola, dětská hřiště a upravené plochy zeleně.⁸

Technický stav sídliště se však postupně zhoršoval. Problémy bylo možné zaznamenat již okolo roku 2011, kdy kvůli špatnému stavu potrubí docházelo k únikům vody. Protože spotřebu vody na sídlišti měřil údajně pouze jeden vodoměr, byla škoda rozpočítána mezi celé nájemnictvo, a řada obyvatel se tak zadlužila.⁹ V roce 2018 pak radnice Mostu oznámila, že namísto opravy stávajících domů postaví v Chanově bydlení z kontejnerových buněk.¹⁰

Plán kritizovala řada odborníků*ic včetně kolektivu Architekti bez hranic – konstrukce kontejnerů totiž neposkytují dostatečnou zvukovou ani tepelnou izolaci (v létě dochází k přehřívání, v zimě je naopak nákladné prostor vytopit). Jejich interiér je navíc při delším pobytu lidí náchylný ke kondenzaci vlhkosti a vzniku plísní.¹¹ Návrh byl experty*kami hodnocen jako řešení prohlubující segregaci a zhoršující situaci obyvatel. Vedení města však odmítalo uvažovat o alternativách, což vedlo k ukončení spolupráce ze strany Agentury pro sociální začleňování, organizace Ministerstva pro místní rozvoj, která městu mohla zprostředkovat dotace z evropských fondů. Podle tehdejšího ředitele agentury Davida Beňáka by vhodným řešením byl postupný útlum sídliště, a to s respektem k potřebám místních a s nabídkou standardního nájemního bydlení v nesegregovaných lokalitách.¹² Kvůli nekonstruktivnímu a krátkozrakému přístupu komunálních politiků*ček nicméně zhruba 700 lidí žijících v Chanově o tuto možnost podpory přišlo. Příběh tak ukazuje mimo jiné na strukturální nedostatky v systému pomoci zranitelným skupinám.

Veřejný prostor jako místo změny

Zatímco se diskutovalo o kontejnerovém bydlení či potenciální rekonstrukci stávajících objektů, kolektiv ABH se rozhodl zaměřit svou pozornost na veřejný prostor. Protože je to z Chanova „všude daleko“, tráví zde lidé hodně času. Centrálním prostorem sídliště je přitom velká, holá plocha bez stromů, hřiště nebo jiné vybavenosti, která přímo vybízí k transformaci. Cílem ABH bylo zároveň skrze téma veřejného prostoru zprostředkovat dialog mezi obyvatelstvem a městskou samosprávou.

Prvním krokem bylo navázat kontakt s místními a zjistit, jak oni sami veřejný prostor sídliště vnímají, a to pomocí participativního mapování – kolaborativního nástroje, který lokální komunitě umožňuje tvořit mapy na základě vlastních zkušeností a vědomostí. Participativní mapování se vyvinulo ve 20. století z nástrojů městského plánování v Evropě a dnes je využíváno mimo jiné v rámci úsilí o zapojení marginalizovaných skupin do procesů rozhodování (např. o konkrétní podobě území či způsobu využití půdy a vody).¹³ ABH jej v Chanově realizovali ve spolupráci se spolkem Aver Roma a architektonicko-sociologickým kolektivem Spolka. Stěžejní součástí procesu byla tvorba pocitové mapy, která byla přes léto vyvěšena v komunitním centru. Místní zde pomocí barevných samolepek označovali místa, kde se cítí dobře, nebo naopak ohrožení a kde tráví čas.

Jako nejpalčivější problém veřejného prostoru identifikovali místní navážku suti z jedné ze zbouraných budov pokrývající centrální část sídliště, která při silných deštích zabraňovala vsakování vody do země a způsobovala její odtok ke schodům obytných domů. Pojmenovali také potřebu obnovy dříve funkčních prvků – obchodního centra, školy, sportoviště, dětského hřiště nebo laviček. V návaznosti na mapování realizovali ABH participativní workshop, během kterého společně s místními několik laviček vytvořili a jejich umístění zvolili na základě informací z mapy.¹⁴ Architektura komunit

Návrh revitalizace centrálního prostoru

Logickým pokračováním projektu byl architektonický návrh komplexnější transformace veřejného prostoru, v němž se ABH rozhodli soustředit právě na centrální část sídliště. Ve spolupráci s umělcem Lukášem Gavlovským navrhli úpravu zahrnující parčík pro děti, montáž laviček a výsadbu stromů. Akupunkturní architektura Návrh přitom počítal s participací místních při realizaci některých prvků.¹⁵ Projekt byl přihlášen do výzvy Hejbni Mostem, která občany vybízí k podání projektů zaměřených na vylepšení veřejného prostoru. O tom, jaké projekty se budou realizovat, rozhoduje veřejnost, která může jednotlivým návrhům udělovat jak pozitivní, tak negativní hlasy. Projekt pro Chanov získal bohužel velké množství hlasů v obou kategoriích, a tak v celkovém hodnocení skončil na posledním místě.¹⁶

ABH zvažovali také financování projektu prostřednictvím grantu, k čemuž by nicméně potřebovali souhlas vlastníka pozemku – města. Samosprávě se však zdálo nekoncepční revitalizovat pouze část prostranství Chanova, aniž by existoval komplexní návrh transformace celého sídliště, který by úpravám dal jasný rámec a směřování.¹⁷

S touto kritikou kolektiv ABH souhlasil, a o rok později proto ve spolupráci s krajináři ze studia Archiplands zpracoval tzv. koncepční studii veřejných prostranství, která pojímá sídliště jako celek. Finančně projekt podpořila Nadace české architektury. Studie byla opět zpracována na základě participativního setkání s místními a kromě celkového návrhu pojmenovává několik klíčových intervencí, potenciálně realizovatelných v kratším časovém horizontu.¹⁸ Projekt byl následně opět odprezentován městu. Podle Odboru rozvoje a dotací však navržený postup neodpovídá běžné praxi města, které v určitých časových intervalech samo nechává zpracovávat odborné studie revitalizace sídlišť. Náklady na zpracování takových studií se však pohybují v řádech milionů korun a město uvedlo, že v případě Chanova se v současné době takový projekt neplánuje.¹⁹

Architektura jako prostředek společenské změny?

Historie i nedávné události v Chanově jsou tak smutnou výpovědí o předsudcích, rasismu a strukturální diskriminaci ve společnosti – od počtu záporných hlasů, které studie získala od veřejnosti, po neochotu samosprávy situaci koncepčně řešit, ať už šlo o návrhy Agentury pro sociální začleňování, či realizaci studií ABH. Na sídlištích, kde bydlí majoritní skupiny společnosti, většinou nedochází k tomu, aby havárie vody způsobila zadlužení obyvatel nebo aby ve veřejném prostoru zůstala ležet suť.

Architekti bez hranic se tak snaží prostřednictvím architektonické práce otevírat dialog, přispívat k medializaci problematiky a snad i postupné změně uvažování. Na základě aktivit v Chanově navázali spolupráci se spolkem MY Litvínov, kde v roce 2024 realizovali podobný participativní workshop zaměřený na proměnu veřejného prostoru.²⁰ Na podporu osady Bedřiška v Ostravě, kde navzdory tomu, že v lokalitě funguje silná komunita, obyvatelstvu stále hrozí vystěhování, pak v roce 2020 natočili dokumentární film.²¹ Chanov a Bedřiška tak nejsou jen lokálními kauzami, ale zrcadlem širších strukturálních problémů české společnosti.

Projekty Architektů bez hranic vyjadřují zároveň jejich přístup k udržitelnosti: kvalitní místa pro život nevznikají pouze na základě shora plánovaných urbanistických záměrů, ale také díky lidem, kteří se aktivně podílejí na utváření prostředí, v němž žijí. Architektura tak může nacházet své uplatnění i v rámci aktivismu – jako nástroj zdola organizované společenské změny, která propojuje odborné znalosti s každodenní zkušeností obyvatelstva. V dlouhodobějším horizontu mohou podobné projekty přispět k proměně oficiálních politik a strategií, které zahrnou participativní přístupy, a načrtnou tak cestu k sociální spravedlnosti a důstojnému dostupnému bydlení.

Tento text vznikl díky finanční podpoře Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a MŠMT, a to z projektu Zelená transformace UMPRUM, NPO_UMPRUM_MSMT-2132/2024-4.