Architektura zdravotnických zařízení stále častěji překračuje rámec technické disciplíny – stává se nástrojem komplexní péče a prostředím, které má přímý vliv na proces uzdravování. V krajině Moravského krasu, mezi vápencovými masivy a podzemními jezery, tento přístup zhmotňuje areál Dětské léčebny se speleoterapií v Ostrově u Macochy. Vznikl na dohled od Císařské jeskyně, kde se od roku 1982 léčí děti s chronickými respiračními onemocněními, jako je astma.¹

Areál vznikl na základě soutěže vyhlášené Jihomoravským krajem, který je zřizovatelem léčebny i investorem stavby.² Zakázka byla vedena metodou Design & Build, tedy „navrhni a postav“, kdy jediný dodavatel zodpovídá jak za projektovou dokumentaci, tak za samotnou realizaci. Tento přístup umožňuje propojit architektonický návrh, technologické řešení i budoucí management provozu do jednoho celku.³ Součástí procesu bylo také komplexní využití digitálního modelování BIM, které slouží ke koordinaci všech profesí a následné správě budovy pomocí tzv. „digitálního dvojčete“.⁴

Soutěž probíhala mezi lety 2019 a 2020 formou soutěžního dialogu, který svádí dohromady architektonické a realizační kompetence už v rané fázi návrhu.⁵ Vítězem se stalo sdružení Dětská léčebna Ostrov tvořené společnostmi VCES a.s., ENESA a.s. (z holdingu ČEZ ESCO) a Adam Rujbr Architects s.r.o., s předpokládanou hodnotou zakázky 151,4 milionu Kč bez DPH.⁶ V roce 2021 získal projekt čestné uznání v kategorii Udržitelná veřejná zakázka soutěže Procura+, kterou uděluje mezinárodní organizace ICLEI sdružující místní samosprávy z celého světa.⁷ Samotná stavba byla zahájena v létě 2020,⁸ dokončena na jaře 2023 a celkové náklady dosáhly 162 milionů Kč bez DPH (celkem tedy asi 196 mil. Kč).⁹

Architektura bezpečí, úspornosti a otevřenost

Architektonický koncept léčebny vychází z archetypu dětského domku – jednoduché stavby se sedlovou střechou, kterou si děti spojují s představou domova a bezpečí. Tento tvar byl v návrhu zopakován čtyřikrát, přičemž každý z těchto „domků“ má vlastní funkci a společně tvoří přehlednou strukturu. Na vstupní část s technickým zázemím a jídelnou v patře navazují vzdělávací, zdravotnické a rehabilitační provozy a ubytovací zóna pro děti a jejich doprovod. Pravoúhlou kompozici doplňují kruhové prvky mobiliáře, světlíků i svítidel v exteriéru.¹⁰

Součástí soutěžního zadání byl požadavek mimořádně úsporného provozu a ověření deklarovaných parametrů během prvních tří let provozu v rámci energetického managementu zajišťovaného zhotovitelem stavby.¹¹ Podle stupnice Průkazu energetické náročnosti budovy (PENB) vznikla energeticky „velmi úsporná“ stavba (PENB B)¹² s kotlem na dřevní pelety jako hlavním zdrojem tepla, který pokrývá přibližně 80 % energetické potřeby objektu a pomáhá snižovat emise CO₂. Doplňuje jej systém stropního vytápění a chlazení, automatické řízení teploty a vlhkosti pro jednotlivé místnosti a rozvody vedené mimo pobytové prostory pro snadnou údržbu bez zvýšené prašnosti.¹⁴

V zahradě se se nachází hřiště pro děti i přírodní relaxační zóna. Venkovní prostory respektují morfologii terénu a jsou osázeny převážně lokálními rostlinami,¹⁴ jejich krajinářské zpracování by si však zasloužilo soustředěnější pozornost – například v podobě implementace přírodě blízkých opatření podporujících biodiverzitu. Je však třeba ocenit, že namísto uzavřené léčebny vznikl zdravotnický areál koncipovaný jako součást lesnaté vápencové krajiny a života obce. Jeho hranice nejsou vymezeny plotem, nýbrž plynulými přechody mezi architekturou a okolním prostředím.¹⁵ Zahrada, hřiště a pěší stezky se přirozeně napojují na veřejný prostor, a areál tak zůstává otevřený místnímu obyvatelstvu. Tuto pohostinnost lze interpretovat i jako prvek přispívající k sociální udržitelnosti: léčebna se stává sdíleným prostorem, v němž se potkává péče o zdraví s každodenním životem komunity.

Architektura zdraví: jeskyně a budovy

Speleoterapie, prováděná v nedaleké Císařské jeskyni, staví na specifických vlastnostech jeskynního prostředí – stálé teplotě, vlhkosti či tlaku a vysoké koncentraci záporných iontů v ovzduší, které podporují okysličování tkání, přísun živin a buněčnou regeneraci.¹⁶ Zkušenost s podzemní léčbou se pak v projektu léčebny promítá i do architektury na povrchu: její koncept lze vztáhnout k teorii „léčivé architektury“ (healing architecture), která propojuje medicínu, environmentální psychologii a architektonický design. Základním předpokladem tohoto přístupu je, že fyzické prostředí aktivně ovlivňuje proces uzdravování – nejen skrze hygienické a technické parametry, ale především prostřednictvím senzorické, prostorové a emoční zkušenosti uživatele.¹⁷

S teorií léčivé architektury souvisí také metodologie Evidence-Based Design (EBD), která navrhování zdravotnických zařízení zakládá na empirickém výzkumu. Ukazuje se, že dostatek přirozeného světla, kontakt s přírodou, kvalitní akustika a snadná orientace v prostoru mohou prokazatelně zkracovat délku hospitalizace, snižovat hladinu stresu i potřebu farmakologické léčby.¹⁸ Mezi léčivostí a udržitelností vystavěného prostředí přitom existuje významný překryv – zejména pokud jde o kvalitu vnitřního prostředí a energetickou efektivitu¹⁹ –, a terapeutické a environmentální cíle se tak spojují v „architekturu zdraví“.²⁰ Inspirativními projekty tohoto typu přímo z oblasti zdravotnictví jsou například New Karolinska University Hospital Solna od studia White Arkitekter ve Stockholmu,²¹ navržená v duchu „designu zaměřeného na pacienta“ (patient-centered design)²² a s důrazem na denní světlo či kontakt s krajinou, nebo severní křídlo Rigshospitalet v Kodani, kde architekti*ky z kanceláře 3XN zkombinovali principy léčivé architektury s pasivními energetickými strategiemi.²³

Od architektury zdraví k architektuře péče

Myšlenka, že prostor může léčit, není nová. Kořeny české zdravotnické architektury sahají k osvícenské reformě Josefa II., která prosazovala dostupnost zdravotní péče pro všechny. První Všeobecná nemocnice v Praze (1791), navržená Franzem Hergetem, položila základ modernímu pojetí nemocnice jako veřejné instituce propojující humanismus a technický pokrok.²⁴ Na tuto tradici později navázala generace architektů první poloviny 20. století, kteří do léčebných zařízení vnesli prvky světla, pohybu a přírody. Významným příkladem je sanatorium doktora Karla Kocha v Bratislavě (1929–1932) od Dušana Jurkoviče – mimořádně pokroková stavba, která spojovala moderní konstrukční řešení s léčivým působením prostoru, slunce a krajiny.²⁵

Nejen českou moderní zdravotnickou architekturu dlouho definovala snaha o vytvoření „správných provozních vazeb“ (oddělení čistých a špinavých cest či pacientů a personálu) a optimalizaci pohybu materiálů a energií.²⁶ V druhé polovině 20. století – od filozofické kritiky Michela Foucaulta po empirické výzkumy EBD – však čím díl častěji zaznívaly úvahy o tom, že prostředí může nejen léčit, ale také škodit: anonymní megastruktury, ztráta přirozeného světla, nemožnost orientace či absence soukromí mohou prohlubovat pocit bezmoci nemocného člověka.²⁷

V současnosti v debatě o léčivém prostředí rezonuje téma péče:²⁸ Podle teoretičky architektury Elke Krasny, která ve své práci vychází z feministické teorie,²⁹ může být právě architektura chápána jako forma péče a role architekta*ky jako pečující osoby, nikoli jako vlivného vizionáře.³⁰ Aktuální diskurz o „architektuře péče“ zároveň znovu připomíná, jak křehká je hranice mezi péčí a mocí prostředí: nemocnice jsou jedním z nejsložitějších stavebních typů – jde o komplexní infrastruktury, v nichž se protínají technologické, sociální, medicínské i architektonické síly a kde i zdánlivě marginální rozhodnutí může zásadně ovlivnit tělesný i psychický stav pacienta*ky.³¹

Propojení architektury a péče v širším kontextu vystavěného prostředí a krajiny otevírá také otázku potřeb místních komunit a jiných než lidských bytostí.³² Projekt Butaro District Hospital v Rwandě, realizovaný neziskovou organizací MASS, propojil například důraz na krajinářské zpracování s využitím lokálních materiálů, tvorbou pracovních míst pro lokální obyvatelstvo a jejich zaučením v řemeslných a stavebních postupech.³³ Promyšlená krajinářská řešení najdeme také u britských podpůrných center pro lidi s rakovinou a jejich blízké Maggie’s, která přímo pracují s pojmem léčivé architektury,³⁴ nebo nemocnice Bridgepoint Active Healthcare v Torontu od KPMB Architects, která vznikla transformací historické věznice propojené s údolím řeky Don.³⁵

Mezi české příklady současné architektury péče patří Dům pro Julii – třípodlažní bezbariérová budova, která kombinuje funkce dětského hospice, odlehčovací služby a rodinného zázemí. Architektura centra, navržená studiem ČTYŘSTĚN, vytváří chráněné, klidné a respektující prostředí pro děti a jejich blízké. I zde hrála významnou roli krajinářská složka projektu, o niž se postaral krajinářský architekt Marek Holán.³⁶

Léčivá architektura v Ostrově u Macochy

Vrátíme-li se zpět k dětské léčebně v Ostrově u Macochy, je zřejmé, že oproti zmíněným příkladům je její krajinářské a materiálové řešení střídmější a utilitárnější. V realizaci převládají šedé a bílé plochy, přičemž některé prostory mohou až příliš evokovat institucionální prostředí. Hlavní roli tedy v koncepci ozdravovny hraje především samotný léčebný program, který architektura nese a rámuje. Ten se opírá o rodinný přístup, úzkou spolupráci s rodiči i možnost doprovodu nejmenších dětí. Významnou součástí je také školní výuka – plnohodnotně navázaná na kmenové školy, vedená v malých skupinách a doplněná o individuální péči.

Zároveň je třeba znova podtrhnout propojení provozu léčebny s každodenním životem jeho klientů*ek i obyvatelstva obce: v pojetí architektů a architektek ze studia Adama Rujbra nabývá zdravotnické zařízení podoby přirozeného prostředí, které nevytváří umělou bariéru mezi „zdravými“ a „nemocnými“. Pozoruhodný – a v českém prostředí poměrně vzácný – je také důraz na environmentální šetrnost zdravotnické budovy a úsilí o vyvážení sociálních a environmentálních aspektů udržitelnosti. V době „polykrize“ je totiž provázaná, komplexní péče o lidi i prostředí zásadním kritériem životaschopnosti sociálních i ekologických systémů.