Průběh, struktura a zaměření výzkumu

Dotazníkové šetření bylo otevřeno všem, kdo působí v oblasti architektury a stavitelství: profesionálům*kám v oboru, studujícím i vyučujícím, veřejným i soukromým investorům*kám a majitelům*kám budov. Dotazník byl distribuován především e-mailem na adresy zástupců*kyň soukromých i veřejných organizací, které působí na poli architektury a stavitelství. Zároveň byla informace o šetření zveřejněna na webových stránkách UMPRUM a na sociálních sítích UMPRUM, Rethink Architecture a Fakulty stavební ČVUT. Průzkum také rozeslala Česká komora architektů ve svém newsletteru. Od března do října 2025 se do výzkumu prostřednictvím dotazníků zapojilo 214 respondentů*ek, z toho 114 architektů*ek včetně studujících a vyučujících architektury. Šetření sestávalo z několika sekcí zaměřených na vnímání významu obecných trendů v architektuře a stavitelství, vnímání pojmu udržitelnosti v architektuře, implementaci udržitelných řešení v architektuře a prioritizaci dílčích kritérií udržitelnosti v architektuře.

Kvalitativní hloubkové rozhovory byly pořízeny s 9 respondenty*kami v období mezi červencem a prosincem 2025. Vybráni*y byli*y zástupci*kyně odborných organizací z oblasti akademického výzkumu, profesních asociací či neziskového sektoru, které se tématu udržitelnosti v architektuře a stavitelství dlouhodobě věnují, podílejí se na formování odborného i širšího veřejného diskurzu či legislativy a dalších procesů v této oblasti. Rozhovory navazovaly na otázky v dotazníku a rozvíjely je. Jejich tématem tedy byly rovněž trendy v architektuře a stavitelství, interpretace pojmu udržitelnost v architektuře a vnímání a prioritizace dílčích pilířů udržitelnosti (environmentálního, ekonomického a sociálního). Struktura rozhovorů byla navíc doplněna o otázky zjišťující stav implementace principů udržitelnosti v tvorbě vystavěného prostředí. Respondenti*ky byli*y tázáni*y, jaké v této oblasti spatřují bariéry a příležitosti (ekonomické, politické a legislativní, technologické, společenské a kulturní) a jací aktéři nesou za zavádění udržitelných řešení a principů do praxe zodpovědnost.

Trendy v architektuře a stavitelství a jejich význam

Následující vyhodnocení je zaměřeno na ty z respondentů*ek, kteří*ré se identifikovali*y jako architekti*ky (včetně studujících a vyučujících architektury a urbanismu). V celkovém počtu 214 respondentů*ek jich bylo celkem 114.

Pokud jde o trendy v architektuře a stavitelství, tak otázky v dotazníku směřovaly k vnímání jejich významu v tom smyslu, že jsou trendy v České republice široce diskutované. Spontánně byly nejčastěji jako významný trend zmiňovány udržitelnost či ekologie (32 % respondentů*ek), následované přírodními a inovativními materiály (26 %). Dále architekti*ky uváděli*y např. modro-zelenou infrastrukturu, krajinářskou architekturu a energetickou efektivitu. Trendy jako umělá inteligence či robotizace spontánně zmiňovány nebyly, což odráží fakt, že v ČR zatím nejsou příliš rozvinuté.

Ve výčtu konkrétních trendů pak byla architekty*kami jako spíše významná a velmi významná nejčastěji označována udržitelnost a energetická efektivita (90 %), v těsném závěsu pak byly obnovitelné zdroje energie (88 %). Jako významná je architekty*kami vnímána také digitalizace a BIM (70 %), nicméně chytré domácnosti, chytrá města a umělou inteligenci v navrhování za významné považuje jen asi polovina respondentů*ek (56, 53 a 46 %). Zhruba polovina respondentů*ek vnímá jako významné trendy spjaté s rozvojem komunit či inkluzivním designem (53 a 48 %). Pouze 41 % respondentů*ek pak za významný považuje trend cirkulární ekonomiky.

Skutečnost, že udržitelnost a energetická efektivita či obnovitelné zdroje energie byly respondenty*kami mnohdy zmiňovány pospolu, může naznačovat, že architekti*ky nahlíží na udržitelnost primárně z environmentálního hlediska. Trend energetické efektivity je nicméně v ČR významně ovlivněn požadavky zákonné vyhlášky o energetické náročnosti budov. S tím souvisí také trend obnovitelných zdrojů energie, jejichž využívání sice legislativa nevyžaduje, významně se však začaly prosazovat v důsledku války na Ukrajině a související energetické krize. V kontextu environmentálních aspektů udržitelnosti působí překvapivě vnímání významu cirkulární ekonomiky, přičemž 13 % respondentů*ek v případě tohoto trendu označilo odpověď „neumím posoudit“, a to i přesto, že v dalších částech dotazníku respondenti*ky velmi často zmiňovali*y použití přírodních a recyklovaných materiálů. Cirkulární ekonomika či cirkularita byla spontánně zmíněna pouze třikrát, z toho lze usuzovat, že respondenti*ky si pravděpodobně výraz „cirkulární ekonomika“ nespojují s materiály.

Vnímání a vztah architektů*ek k udržitelnosti

Pod pojmem udržitelnost si čeští*ské architekti*ky představí energetickou efektivitu a obnovitelné zdroje energie, přírodní a recyklované materiály, přírodu a krajinu, dlouhodobost, rekonstrukce, komplexní systém, sociální udržitelnost, etiku, odpovědnost, environmentální udržitelnost či hospodárnost.

V odpovědích například zaznělo:

• že udržitelnost je komplexní problém, který nemá univerzální řešení;
• že nejlepší architektura je ta, která se nemusí postavit;
• že udržitelnost je vnímána příliš antropocentricky a pozornost by měla směřovat především k přírodě;
• že v obecném vnímání příliš dominuje téma energetických úspor, zatímco sociální, estetické či klimatické aspekty zůstávají v pozadí;
• že jde o vyprázdněný pojem, který se nedaří v praxi naplňovat;
• že udržitelnost je pouhá fikce.

Mezi principy či řešeními přispívajícími k udržitelnosti byly respondenty*kami (50 ze 114) spontánně zmiňovány například přírodní a recyklované materiály, tepelná izolace a tepelná čerpadla či fotovoltaika, zelené střechy a modro-zelená infrastruktura. Objevovaly se také sociální aspekty jako participace a zapojení místní komunity či uživatelů budovy. Jiná řešení se vztahovala k prodloužení životnosti staveb (opětovné využití stávajících budov a materiálů, používání kvalitních a trvanlivých materiálů, údržba).

Dotazník byl distribuován s názvem Současné trendy v architektuře a stavitelství. Architekti*ky mají podle zjištění z dotazníku k udržitelnosti převážně pozitivní vztah, tento závěr však může být zkreslen kanály, jimiž byl dotazník distribuován (Rethink Architecture, UMPRUM). Je rovněž možné se domnívat, že jen minimum dotázaných by udržitelnost explicitně odmítlo, případně že ti, kdo toto téma nepovažují důležité, dotazník přestali vyplňovat ve chvíli, kdy zjistili, že je v otázkách kladen důraz právě na udržitelnost.

Význam dílčích kritérií udržitelnosti očima architektů*ek

Respondenti*ky dále v dotazníku vyjádřili, jak důležitá jsou pro ně osobně dílčí kritéria udržitelnosti řešení uplatnitelných v architektuře a vystavěném prostředí. Hodnocení „důležité“ v následující analýze zahrnuje bodové označení 4 a 5 na stupnici důležitosti od 1 (vůbec) do 5 (velmi).

Pro 86 % respondentů*ek je důležité snížení spotřeby vody či zadržení vody, z environmentálních kritérií pak následují lokální materiály (83 %) či ozelenění prostředí (83 %). Velká část architektů*ek považuje za podstatné také zachování kulturního dědictví (83 %) či zvýšení estetické kvality prostředí (78 %) a vytvoření příležitostí pro uživatele chovat se ekologicky (77 %). Jako důležitá byla tedy hodnocena především environmentální a sociální kritéria udržitelnosti.

Jen malá část respondentů*ek naopak považuje za důležitá ekonomická kritéria, jako jsou lepší podmínky financování od banky (33 %), přínos pro obchodní úspěch projektu (32 %), splnění podmínek environmentálních certifikací (např. LEED, BREEAM ad.) (20 %), přínos pro marketing společnosti a CSR (18 %) či přínos pro ESG cíle a reporting (16 %). Jediným ekonomickým kritériem považovaným za důležité významnou částí respondentů*ek (75 %) jsou provozní náklady daného řešení. U ekonomických kritérií zároveň výrazně stoupá počet respondentů*ek, kteří*ré daná kritéria „neumí posoudit“.

Ačkoli téma uhlíkové stopy souvisí s metodikou hodnocení ESG, je oproti ESG architekty*kami vnímáno jako mnohem důležitější (za důležité jej považuje 68 % respondentů*ek, tedy srovnatelné procento jako v případě snížení spotřeby energie, které je důležité pro 71 % respondentů*ek). Problematika uhlíkové stopy je tedy mezi architekty*kami patrně vnímána jako technické téma spíše než legislativní či ekonomická záležitost spjatá s ESG a naplňování cílů daných Zelenou dohodou pro Evropu.

Perspektiva hloubkových rozhovorů

Zatímco dotazníkové šetření mezi architekty*kami ukazuje, že udržitelnost vnímají převážně pozitivně a zároveň jako do značné míry environmentálně zúžený koncept, hloubkové rozhovory tento obraz diferencují, kontextualizují a politizují. Respondenti*ky z řad zástupců*kyň významných profesních asociací, akademických institucí a neziskového sektoru nahlížejí na udržitelnost nikoli jako na soubor konkrétních opatření, ale především jako na systémový, institucionální a diskurzivní problém, který je neoddělitelně spjat s otázkami moci, regulace a rozdělení odpovědnosti.

V rozhovorech se opakovaně objevuje pojetí udržitelnosti jako otevřeného procesu vyjednávání mezi environmentálními, sociálními a ekonomickými zájmy. Někteří*ré respondenti*ky zdůrazňují, že udržitelnost je nutně situační, závislá na konkrétním územním, institucionálním a ekonomickém kontextu, a nelze ji redukovat na univerzálně aplikovatelné normy či certifikační schémata. V tomto smyslu se potvrzuje i ambivalence, která se objevila již v dotazníkovém šetření: udržitelnost je sice široce přijímaná, zároveň je však vnímána jako pojem částečně vyprázdněný a náchylný k instrumentálnímu využití.

Hierarchizace pilířů udržitelnosti a napětí mezi nimi

Výzkumné rozhovory odhalily výrazné rozdíly ve vnímání hierarchie pilířů udržitelnosti. Zatímco část respondentů*ek (zejména z prostředí developmentu a profesních asociací) klade důraz na ekonomickou udržitelnost jako podmínku realizovatelnosti environmentálních a sociálních cílů, jiní (zejména z akademického a neziskového sektoru) explicitně artikulují prioritu sociální udržitelnosti. Ta je spojována především s dostupností bydlení, sociální inkluzí, spravedlivým rozdělením nákladů a přínosů výstavby a s otázkou, komu architektura a městský rozvoj ve skutečnosti slouží.

Environmentální udržitelnost je v rozhovorech interpretována diferencovaněji a šířeji než v dotazníku (což je dáno jak limitovanou konstrukcí dotazníku, tak hlubokou expertízou respondentů*ek oslovených k rozhovoru). Vedle energetické efektivity a obnovitelných zdrojů se zde objevovala témata cirkulární ekonomiky, biodiverzity, hospodaření s půdou a dlouhodobé adaptability staveb. Zároveň však bylo opakovaně zdůrazňováno, že environmentální cíle mohou být v praxi oslabovány buď nadměrnou regulatorní zátěží, nebo naopak jejich podřízením ekonomickým zájmům.

Implementace udržitelnosti: bariéry a příležitosti

Rozhovory výrazně prohloubily porozumění bariérám, které se v dotazníku objevovaly spíše implicitně. Nejčastěji byly zmiňovány zatěžující a fragmentované povolovací procesy, legislativní nestabilita a nepředvídatelnost, pomalá aktualizace norem a metodik a nedostatečná koordinace mezi veřejnými institucemi. Respondenti*ky upozorňovali*y na paradox, kdy jsou environmentální cíle na jedné straně politicky deklarovány, na straně druhé však jejich naplňování naráží na administrativní a institucionální limity, které mohou vést k opačným efektům (např. preferenci novostaveb před rekonstrukcemi).

Za klíčovou příležitost je experty*kami považována role veřejného sektoru jako aktivního zadavatele a regulátora, který může vytvářet podmínky pro systematičtější uplatňování udržitelných principů. Zatímco respondenty*ky z neziskového, policy a výzkumného prostředí chápou veřejný sektor jako nezastupitelného garanta veřejného zájmu a regulátora trhu, v developerském prostředí je jeho role akceptována především jakožto garanta předvídatelnosti a funkčnosti regulačního rámce. Technologický rozvoj (např. digitalizace, BIM, komunitní energetika) je respondenty*kami vnímán spíše jako podpůrný nástroj než jako samospásné řešení.

Diskurz, odpovědnost a role aktérů

Na rozdíl od dotazníkového šetření, které se soustředilo především na individuální postoje architektů*ek, umožnily rozhovory detailněji popsat kolektivní aspekty a diskurzivní rámce, v nichž se o udržitelnosti mluví. Udržitelnost je respondenty*kami chápána jako téma, které se v českém prostředí stává součástí širších společenských a politických konfliktů. Shodují se, že způsob, jakým je udržitelnost komunikována, zásadně ovlivňuje její přijímání i možnosti implementace.

Zároveň je z rozhovorů patrné napětí mezi různými profesními rolemi: architekti*ky jsou v rozhovorech zpravidla popisováni*y jako aktéři*rky s omezenou rozhodovací mocí, kteří*ré se pohybují mezi požadavky investorů, regulacemi a vlastními hodnotami. Odpovědnost za systémovou změnu je proto často (ale nikoli výhradně) přisuzována veřejné správě a politické reprezentaci, nikoli jednotlivým profesím.

Hloubkové rozhovory tak doplnily zjištění z dotazníkového šetření o kontextuální reflexi. Zatímco dotazník ukazuje, že architekti*ky vnímají udržitelnost převážně skrze environmentální aspekty, v rozhovorech je udržitelnost interpretována jako politický proces, v němž se střetávají různé představy o roli architektury, trhu a veřejného sektoru. Právě tato napětí jsou přitom pro pochopení současného českého diskurzu o udržitelnosti ve vystavěném prostředí klíčová.

Zjištění z dotazníkového šetření i z hloubkových rozhovorů budou v následujících měsících podrobněji zpracována v dalších odborných publikacích výzkumného týmu.